První se věnovala padesátému výročí okupační studentské stávky zahájené 17. listopadu onoho památného období, druhá se pokusila zhodnotit tehdejší události očima pamětníků i nepamětníků. V obou případech zaznělo mnoho zajímavého nejen o dnešním pohledu na naše tehdejší úsilí, sny a iluze. Někteří vystupující poukázali na to, že letošní oficiální jubilejní vzpomínání na osmašedesátý se v podstatě omezilo jen na jednu jedinou událost – tou byl vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna.

V podstatě se vůbec nemluvilo o tom, proč začalo Pražské jaro, co přineslo, čím bylo pro Sověty tak nebezpečné, že se rozhodli pro jeho brutální potlačení. Záměrně jsou zamlčovány důsledky tehdejších československých událostí pro budoucnost Východního bloku. Po srpnové invazi totiž Sovětský svaz ztratil to, čím byl do té doby nebezpečný – svou soft power, přitažlivost alternativy, jak pro země Třetího světa (zachoval se jako USA), tak vlivné komunistické strany na Západě, ve Francii, Itálii, Španělsku. A už vůbec se nepřipomínalo, že zadušené iluze o demokratickém socialismu s dvacetiletým zpožděním rozložily kvůli Gorbačovově Perestrojce a Glasnosti sovětský režim i s jeho impériem.

Trochu mi to připomíná pasáž z divadelní hry o Milanovi Rastislavovi Štefánikovi, kdy si on sám ztěžuje, že nikoho nezajímají jeho činy a vše, co v životě dokázal, všichni jej mají spojeného jen s vteřinou jeho smrti při letecké havárii.

Mne samotného obě konference donutily nejen zavzpomínat na tehdejší historii, ale z odstupem půl století se kriticky podívat na naše tehdejší nadšení a naivitu. Naše listopadová studentská stávka představovala pokračování celonárodního vzepětí v hvězdném srpnovém týdnu odporu proti okupaci, který tehdy zachránil život československým politikům uneseným do Moskvy a donutil tak sovětské vedení k částečné kapitulaci.

Jenže titíž politici už v průběhu podzimu začali ustupovat tlaku svých moskevských protektorů a jejich československých stalinistických spojenců. Až příliš pozdě jsme si uvědomili, s kým vlastně máme tu čest, že oni nemohou překročit svůj stín, neboť byli naučeni poslouchat a ustupovat vnějšímu tlaku celý život. Role, do níž se dostali v roce 1968, byla nad jejich síly.

Představitelé studentského hnutí pak své politické názory zformulovali až na samém konci, v průběhu dubnové studentské stávky, která reagovala na plánované zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ. Náš vztah ke končícímu Pražskému jaru jasně vyjadřoval Manifest pražských vysokoškoláků: … Smyslem našich akcí není podpora tzv. progresivních sil ve vedení státu a strany, neboť tam již nejsou. Svými akcemi chceme především vyjádřit odhodlání nikdy se nesmířit s tím, aby jakákoliv síla manipulovala naší společností proti jejím zájmům...

Vedle bodů dobově podmíněných (setrvání na principech polednové politiky, dokončení občanských a stranických rehabilitací) náš Manifest obsahoval požadavky nadčasové: Obnovení a zachování základních lidských práv a svobod občana, uskutečnění demokratických voleb, odstranění byrokraticko – centralistického režimu a obnovení státní suverenity.

Na jejich uskutečnění a naplnění jsme pak čekali dlouhých dvacet let. Mám však nepříjemný pocit, že se to podařilo pouze dočasně. Sdílená státní suverenita v rámci EU hodně připomíná Brežněvovu doktrínu suverenity omezené a na na současné fungování Evropské unie se název byrokraticko – centralistický režim hodí stejně dobře jako před těmi padesáti lety na ten sovětský. Svoboda slova a názorů v posledních letech také není taková jako v letech devadesátých. Občas se dějiny točí v kruhu.

Zdá se mi, že naší jedinou nadějí do budoucnosti představuje snaha o reformu Evropské unie. Změnit její téměř sovětský direktivní způsob fungování jeho demokratizací a otevřeností. EU čeká na svého Gorbačova. První krok musíme udělat už na jaře příštího roku. Do Evropského parlamentu by se neměl dostat jediný český poslanec, který by podporoval její současnou podobu a fungování.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)