Začněme odshora. Prezidenta republiky máme stejného. Snad s tím rozdílem, že loni byl na konci svého volebního období (a měl ještě zájem usilovat o přízeň veřejnosti), letos je na začátku, má prostor na velké plány dostatečný a potřebu bojovat o voliče nulovou. Takže se můžeme těšit na prezidenta ještě suverénnějšího, sebevědomějšího, paličatějšího a svéhlavějšího. Ti, kdo tolik toužili po prezidentovi přímo voleném, nezávislém na parlamentu, ti jistě musí slavit každý den, jak si ten přímo volený prezident užívá sílu mandátu úplně stejnou, jakou má Poslanecká sněmovna a vláda dohromady. Teď ještě prosadit podobně nezávislé prezidenty krajů, měst a vesnic a naše štěstí bude bez konce.

Vláda zaznamenala posun větší. Bohuslava Sobotku vystřídal Andrej Babiš. Sobotka, ovládaný nečitelnými strukturami a poplatný idejím neomarxistického bruselismu, musel ustoupit Babišovi s čitelným Agrofertem za zády a jeho hnutí poplatnému programu nulovému (kromě vlastních zájmů). Což by mohlo být vnímáno přece jen jako jistý pokrok, až na to, že politika vlády, jejíž hlavní síla program nemá, bude vždy politikou koaličních partnerů. A tak vládou cloumají levicoví extremisté typu Maláčové a Petříčka.  A to je vlastně hlavní paradox, který končící rok přinesl. Sociální demokraté a komunisté dostali ve volbách historický výprask a přesto jejich vliv na vládu zesílil. Z té vypadli lidovci, kteří už žádnou konzervativní agendu stejně nemají a jsou jen mluvčími zemědělských a jiných lobby. A ODS raději nechá Maláčovou zplundrovat zem, protože této straně jde přece pouze o vlastní intelektuální obnovu, ze které jistě po třiceti letech vyjde posílena. To bude prima.

Jediné, co lze současné vládě (díky Babišovi) jakžtakž přičíst k dobru, je zatím snad celkem odolný odpor proti bruselskému migračnímu experimentu a nejkrajnějším výstřelkům pokrokářského feminismu, genderismu a vůbec celé té pohlavní zoologické zahradě. Snad odolný. Zatím odolný…

Také jsme měli senátní volby. Ty byly pochopitelně nejzajímavější na Žižkově, ale jinak je jejich viditelným výsledkem hlavně to, že odborářského funkcionáře Štěcha vystřídal Jaroslav Kubera, který kromě nepopiratelné práce zanechané v Teplicích mluví a myslí jako chlap dosud nevykastrovaný kleštěmi politické korektnosti. I když, jak se tak na něj člověk kouká v jeho nových šatech, vkrádá se malinko pochybnost, zda nám pod tíhou potřeby býti tím správným reprezentantem rozšafnosti nezjihne a nezačne mluvit moravským nářečím.

Ze společenských pohybů stojí za řeč hlavně odhodlaný boj se štvavými vysílačkami a samizdaty dnešní doby. Jinak by nás přece obsadila Brazílie a Indonésie. A tak nám budou dál a dál omezovat svobodu slova, svobodu spolčovací a shromažďovací. A do toho pokračuje rozleptávání zbytků národní existence a státní samostatnosti a suverenity.

Začíná nám rok devítkový. Přinese nám pokračování rvačky kolem kormidla naší lodičky, nebo konečně převládne starost, jestli se lodička už nepotápí? Čekají nás volby do parlamentu, co není parlamentem. Ale pokud mohou být tyhle volby šancí ukázat, že máme ještě vůli nenechat věci samovolně splývat do pokrokářského eurocentralistického kanálu, pak ji využijme. Třeba to je jedna z posledních.

A na to si můžeme připít.