Podle všech možných mediálních expertů a mágů to vypadá, že občané ČR jsou přímo posedlí touhou vědět, jak probíhá snaha Velké Británie vystoupit nebo zůstat ve společenství Evropské unie, jak se chová britská předsedkyně vlády, jak se hlasuje v britském parlamentu, zda padne nebo vydrží vláda zmenšující se Velké Británie a co se stane nebo nestane nejen s EU, ale s celou Evropou od Lisabonu po Ural. Téměř celý minulý rok bylo toto téma  jalovým předmětem politického diskursu na různých úrovních, a to přesto, že jsme nemohli nic dělat proti vychytralým ruským špionům, kteří prý ovlivnili  rozhodování britských poddaných,  jak mají hlasovat o exitu své monarchie. (Vloni ještě bez v pomoci čínských špionů, kterými se „rádi budeme muset“ zabývat až letos.)

Podobně intenzívně jsme se zabývali vším co americký prezident Donald Trump utrousil na svém twitteru, abychom jeden den propadali beznaději z jeho potřásání si rukou se severokorejským „rakeťákem“ a druhý den se radovali  jen proto, že by ze Sýrie mohli odejít vojáci americké armády, kteří tam vlastně ani nejsou.  Ale ani to není v našich silách, abychom to mohli ovlivnit třeba prostřednictvím nějakého operetního generála, který obohatil svůj způsob uvažování krátkodobým pobytem v kuloárech NATO. Dokonce ani občané ČR asi neovlivní své americké spojence, aby je v Sýrii nebo dokonce v Afghánistánu nahradit.

Obavy z budoucnosti  nás také sváděly k proroctvím vizím, kterých se dopouštěli lidé prostí i erudovaní, a nepatří hájené opisovače tezí  na staroslavných univerzitách. Dokonce i kdybychom byli Zelenými nejzelenějšími,  budeme mít jen malou šanci zastavit hladové těžaře a konzumenty výsledků jejich ziskuchtivosti.