Tronda

Tronda je tím čemu se říká falešný zpěvák. V časech, kdy do Ústí nad Labem přijede nějaký Pražský, anebo Drážďanský rychlík, odzpívá pár slok nějakého Krylova nebo Nohavicova hudebního díla. Přičemž kdyby ten jeho zoufale falešný zpěv páni klasici slyšeli, tak ten první vyletí z hrobu až někam přes půl zeměkoule a ten druhý nebude rok hrát a bude se stydět zato, jak jde prznit jeho hudba. Ale to tak je, že kdokoli na světě se může pod záminkou žebroty a vlastní chudoby postavit někde na ulici a se skoro papírovou kytarou ničit vaše dílo, jakkoli jste dobrý autor. Zejména u toho Jardy mne to mrzí. Zejména, když jedny z nejlepších hudebních skladeb krom klasiky které tak fandím ,musím semtam poslouchat krásnou hudbu od břídila, kterému ani nevadí, že zpívá falešně a zostouzí takové mistry. A přitom je to člověk na podpoře, peníze má, žebrat nemusí a krom lehkého alkoholismu je i zdravý.

Ale tyhle věci se prostě dějí.

To mnohem podstatnější, je ale následné dění ohledně Trondova falešného zpěvu. Ten člověk si chodí zpívat z určitých časových intervalech k hlavnímu nádraží svého krajského města a v jiných podle nějakého, asi jen jemu srozumitelného časového harmonogramu, před jeden z místních obchodních domů.

Když ho slyšíte zpívat, lze to řešit. Falešný zpěv většina z nás vnímá jako škodolibost. Nic mu nedejte, ignorujte ho a v nejhorším případě si v mobilním telefonu zesilte MP3 (MPTROSKU) až tak že to ve sluchátkách toho nesoudného cvoka i na ulici přeřve.

Jenže?

V tomto případě, který měl nedávno soudní dohru, se přesně tohle nestalo. A vyhrál ten, kdo pohotověji lhal.

Okolo Trondy šel ani ne před rokem místní podnikatel. Možná jsou podnikatelé v neoblibě, možná padlo ostřejší slovo ale v zásadě šlo o to, jestli není Trondovi hloupé a trapné zpívat na ulici před malými dětmi a veřejností falešně.

Dokonce od podnikatele dostal desetikorunu – aby už hlavně nezpíval.

Bez ohledu na to, že z formálního policejního protokolu vyplývá, že se ti dva pohádali o pár korun, fakticky je stav asi takový, že se, jeden pro svoji kritiku falešného zpěvu a druhý pro poslání kritika někam do zádele, prostě dostali do křížku a skončilo to snad pár vzájemnými fackami snad i nějakou tou výchovnou,ale v zásadě – byli u toho svědci – tak asi o moc nešlo. Tedy – nešlo by. KDYBY?

Milý falešný zpěvák, jemuž říkáme Tronda si prostě měl pohotově lehnout na zem, předstírat zranění a bohužel tu Policie sehrála tu nezáviděníhodnou roli arbitra, který neví, protože prostě neviděl a tím pádem vědět nemůže.

A tak se stalo, že podnikatel slízl u soudu trest v podobě bolestného pro falešného zpěváka. Přes jednosto tisíc. Jakkoli je dnes už jasné, že šlo o plánované simulantsví. Co je ale mnohem depresivnější, je to, že poté, co nastala pravomocnost/vykonatelnost rozsudku a tedy uznání viny, byť jakkoli sporné, vznesl náš falešný zpěvák Tronda nárok na další odškodnění ve výši 1.4 milionu korun. Prý pro zdravotní následky.

Pochopitelně je mu kulové.

A teď bych se ptal? Zejména na budoucí právní a společenský stav věci. Že se policie může zmýlit? to se může stát. Že darebákovi, který si lehne na zem, naříká a předstírá zranění, uvěří v dobré víře svědci a svědčí tak trochu tendenčně, to se také může stát. Dokonce, i když neviděli začátek toho sporu.

Je to ale celé v pořádku?

Je možné, aby vychatralý lump a pohotově lhoucí darebák mohl obvinit druhého z něčeho, co se nestalo a ještě mu to projde?

Vím, že svět nemůže být úplně spravedlivý, ale zrovna v pořádku mi to nepřijde.

Zdroj: Blog autora