Lucie Sulovská

Jak je všeobecně známo, přistěhovala se paní Michaláková do Norska za svým mužem Josefem, který emigroval se svými rodiči po roce 1968. S Josefem se seznámili v Chorvatsku, kde byla Eva Pavelková jako tlumočnice. Poté spolu udržovali kontakt a sblížili se, což vyvrcholilo odjezdem Evy do Norska za Josefem v roce 2003. Protože neuměla norsky, našla si prozatím práci uklízečky. V roce 2005 je svatba a téhož roku se narodí syn Denis. Eva nedostává povolení k trvalému pobytu, na necelý rok se vrací s Denisem do Česka k rodičům, poté jej získává a vrací se zpátky do Norska. S Josefem žijí v novém řadovém domku v běžné čtvrti, v roce 2008 se jim narodí syn David. Nemají mnoho financí, protože Josef pracuje z domu a živí se svým koníčkem, výrobou mušek, což není příliš výdělečné. Eva proto nastupuje do práce, tentokrát pracuje v prádelně, kde vyřizuje objednávky. Do Česka jezdí na dovolenou – až na jednu výjimku všichni čtyři – s dětmi se mluví česky, jsou jim čteny české pohádky.

Jakého občanství jsou děti, když se narodily v Norsku?

Na tom, kde se chlapci narodili, ve většině evropských zemí, včetně České republiky i Norska, nezáleží, protože naše země aplikují tzv. občanství krve. To znamená, že nezáleží na tom, kde se narodíte, ale komu se narodíte. Existují výjimky, například Francie se opírá o trvalé bydliště, v Norsku však platí čistě právo krve, na základě práva země zde občanství získat nelze. Občanství země, čili podle místa narození dětí, aplikují například Spojené státy. Chlapci se narodili dvěma českým rodičům. Posuneme-li se o generaci dál, pan Michalák emigroval se svými českými rodiči jako dítě do Norska, norské občanství však nikdy nezískal, protože o něj nepožádal a v Norsku se automaticky nenabývá. Když se tedy děti narodily dvěma českým rodičům, jsou automaticky českými občany. To je také důvod, proč norské úřady tlačí na paní Michalákovou, aby jim vydala pasy chlapců, údajně proto, že rodiny s nimi chtějí jet na dovolenou. Kdyby měli norské občanství, prostě by jim byly norskými úřady vydány nové pasy.

Kdy začaly první problémy?

Denis měl už od ranného dětství zdravotní problém, kterému se říká refluxní choroba jícnu. Tato choroba patří mezi onemocnění trávícího ústrojí. Následkem toho byl Denis na svůj věk velmi malý a neprospíval. Kromě léků mu byla nařízena specifická strava, kterou však ve školce dodržovali jen velmi zřídka a způsobovali tak chlapci další obtíže, což bylo příčinou prvních konfliktů mezi rodinou a školkou. Později si matka stěžovala ve školce znovu, tentokrát na šikanu mladšího Davida – měl kromě jiného poničené brýle. Ve školce se dětem ztratilo také několik kusů značkového oblečení a když se David jednou vrátil z pobytu venku vyválený v blátě, matka rovněž nejásala. Špatné vztahy mezi rodiči a školkou vyvrcholily v květnu 2011, kdy byly děti rodičům odebrány na základě hlášení z mateřské školky, že se prý měl Denis svěřit, že se ho otec dotýká na přirození. Dalším důvodem, který vedl k podezření, byla krev v Denisově stolici.

Jak byla tato obvinění vyvrácena, proč jim děti nebyly navráceny?

Lékařské zprávy potvrdily, že krev ve stolici není důsledkem zneužívání, ale že chlapec trpí střevní chorobou a i k poranění konečníku u něj dochází vlivem tuhé stolice. Další lékařská zpráva odhalila léčený zánět předkožky, který chlapci ošetřovali oba rodiče. Rodiče byli zproštěni obvinění, ale ačkoliv jim byly děti odebrány jen v rámci předběžných opatření, vráceny nebyly, nikoliv na základě vyšetřování policie, ale na základě rozhodnutí Barnevernu. Psychologické posudky na děti byly vypracovány poté, co již tři měsíce (!) žili v pěstounských rodinách. Dvojice psychologů, Ida Brandtzaeg a Stig Torsteinson, dlouhodobě pracuje pro Barnevern, který je také navrhl. Celý systém je zcela bez jakýchkoliv kontrolních mechanismů, od našeho systému nezávislých znalců, které navrhuje soud, se liší právě tím, že i posudky jsou v režii instituce, která děti odebrala. Třešničkou na dortu budiž fakt, že nezávislí znalcispolu udržují poměr. Po několika dalších měsících přišla pěstounka s tvrzením, že se jí jeden z chlapců svěřil, že jej zneužívala i matka. Chlapec toto své údajné sdělení už nikdy před nikým jiným nezopakoval. Při setkání s matkou však prokazatelně řekl (matka si toto nahrává, v pořadu Reportéři ČT zazněl přesně tento úsek), že mu pěstounka říká, že „Eva je zlá“ (doslova „maminka /pěstounka/ říká, že Eva je zlá, já si nemyslím, že jsi zlá“).

Proč děti nebyly svěřeny do péče příbuzných?

Barnevern se touto možností ani nezabýval, byť tím porušil tzv. biologický princip (což však činí zcela běžně), byť jak prarodiče chlapců, tak jejich teta se strýcem o ně zájem jevili, neproběhlo u nich ani žádné šetření, zkrátka tato možnost ani nebyla ve hře. A to i přesto, že v rodině panovaly velmi dobré vztahy a zvláště sestra Evy Michalákové má pro výchovu dětí velmi vhodné podmínky: je zcela bezúhonná, žije v dlouhodobém manželském svazku, s manželem vychovávají dvě děti ve věku podobném chlapcům, jsou dobře materiálně zajištěni, vlastní prostorný dům, kde by měli chlapci svůj pokoj.

Přesto je pravděpodobné, že pokud Barnevern děti vrátí, vrátí je právě do péče některého z příbuzných, tak jako to pod vlivem mezinárodního tlaku učinil v předchozích případech, zejména v případě indických dětí Bhattarcharyových. Ve zkratce o případu: Barnevern měl podezření, že matka trpí depresemi, nelíbily se ani kulturní zvyklosti indického páru, krmení dětí rukama a spaní s nimi v jedné posteli. Dva chlapci byli odebráni, svěřeni do pěstounských rodin, rodiče byli přinuceni k rozvodu. Indie reagovala okamžitě, vyvinula obrovský diplomatický tlak včetně hrozby ekonomickou sankcí (upuštění od zakázky pro Telenor), Norsko po několika měsících kapitulovalo a děti byly svěřeny do péče svého strýce v Indii. Indický soud pak přiřkl děti zpět matce, protože nenašel důvod, proč by se o ně neměla starat. Barnevern tak nemusel uznat chybu, čehož pravděpodobnost je i v případě dětí Michalákových téměř nulová.

Když se někam přistěhuji, jsem povinen dodržovat tamní zákony, není tomu tak?

Rozhodně je. Problém je, že z hlediska zákonů jsou oba Michalákovi čistí jako lilium. Byli zbaveni všech obvinění, a to jak ze sexuálního zneužívání, tak z týrání svých dětí, paní Michaláková má přítele s dcerou ve střídavé péči, sdílí s ní domácnost, pečuje o ni, dokonce je přímo u dětí zaměstnána – pracuje totiž v norské mateřské školce. Zjevně tedy zásadní rozdíl spočívá v jiném kulturním pojetí ochrany dětí: zatímco u nás (a dovolím si říct, že ve většině zemí světa) je důvodem dlouhodobého pobytu dítěte mimo rodinu pouze závažné psychické a fyzické týrání, popřípadě sexuální zneužívání, což jsou věci právně postižitelné, případně velmi zlá sociální situace rodiny, v Norsku lze odebrání dítěte odůvodnit pouhou potřebou zajištění „toho nejlepšího pro dítě“, velmi vágním pojmem zahrnujícím nejrůznější norské kulturní zvyklosti, jako je např. nekonzumace jakéhokoliv alkoholu před dítětem, nebo nestresování dítěte vcelku reálnými a normálními životními problémy, jako jsou hádky či úmrtí v rodině. Paní Michaláková zcela očividně není dětem nebezpečná, když se o jedno může starat doma a o další tucty cizích v mateřské školce, přesto se proti vší logice se svými vlastními dětmi smí vidět dvakrát ročně na patnáct minut.

Proč matka nezveřejní spis? Čeho se bojí?

Nezveřejní jej ze stejného důvodu, proč jej odmítá zveřejnit Barnevern. Dopustila by se tak narušení soukromí dětí, což by jí uškodilo a pravděpodobně by si definitivně zničila šance získat je zpět do péče, porušila by tím jejich právo – právo na soukromí. Zveřejnění dat odebraných dětí jejich matkou sice není samo o sobě trestým činem, ale jak již bylo řečeno, v Norsku o dětech rozhoduje především Barnevern a jeho doktrína „toho nejlepšího pro dítě“, jehož interpretace je vždy na Barnevernu. A je stoprocentně jisté, že v očích Barnevernu by porušení práva dětí na soukromí nebylo považováno za kompatibilní s „tím nejlepším pro dítě“. Citace ze spisu lze najít zde.

Odebírány jsou především slovanské děti, bílé a nejlépe blonďaté. Jsou odebírány i muslimské děti?

Tvrzení o slovanských dětech je jedním z největších mýtů, které mezi lidmi panují. Není tomu tak, dokonce není pravda (respektive nelze aplikovat obecně), že by se oběťmi Barnevernu nejčastěji stávaly rodiny z bývalého východního bloku, imunní vůči skandinávskému přístupu k dětem. Důkazem budiž případy odebraných švédských dětí, z nichž asi nejznámnější je případ švédské matky Alexandry Hasselström. Té byly během dočasného pobytu v Norsku odebrány děti a nepomohla jí ani záruka švédské sociální služby, která považuje paní Hasselström za příkladnou matku, která se ve Švédsku zcela bezproblémově stará o své další dítě. Ani pověst o rasové čistotě není pravdivá: dokonce i ve známém ruském dokumentu, který lze shlédnout na Youtube, si lze povšimnout záběrů bránící se černošské holčičky při odebírání rodičům. Také známý případ indických dětí Bhattarcharyových budiž důkazem, že Barnevern není ohrožením pouze pro modrooké blonďáčky.

A ano, děti jsou odebírány i muslimům. Muslimská somálská matka Amina Yoonis Mahamed přišla v Norsku o své čtyři děti ve věku 11, 10, 6 a 5 let. Byla obviněna, že je fyzicky trestala a v rodině se před nimi pilo pivo. Matka připustila, že děti občas lehce plácla po zadečku, což je prý v Somálsku normální. Obecně lze konstatovat, že nejpostiženější jsou největší přistěhovalecké komunity, mezi než patří Rusové a Poláci. Neimplikuje to však, že by byly děti odebírány výhradně jim. Somálská komunita, z naprosté většiny muslimská, která patří také mezi ty větší, proti praktikám Barnevernu pravidelně demonstruje, naposledy předevčírem. Rozdělení celkového počtu odebraných dětí víceméně odpovídá statistice v počtu cizinců.

Jsou děti často umísťovány do rodin homosexuálních párů?

Původcem těchto informací jsou obvykle ty samé portály, na nichž se často objevuje předchozí tvrzení. Faktem je, že dočasným pěstounem dítěte může být i jedna osoba, tudíž se může stát, že se dítě vyskytne u homosexuálů, není to však zjevně pravidlem ani ideologickým záměrem, jak to často vidí některé polokonspirační weby. Homosexuální osoby si dokonce stěžují, že jsou v přístupu k pěstounství diskriminovány. Ve většině případů děti putují do běžných heterosexuálních rodin, kde jsou mnohdy již děti, příspěvky na pěstounskou péči jsou pak takovým dobrým přilepšením do rodinného rozpočtu.

A co přání dětí…?

Bez nadsázky lze říci, že na ty Barnevern zvysoka kašle zcela nelogicky dokonce i v případech až absurdně velkých dětí. Jedním z nich byl třináctiletý Alexander Frolov, kterého Barnevern odebral matce při podezření na násilí v rodině. U třináctiletého chlapce by se dalo jaksi předpokládat, že jeho názor již bude mít nějakou váhu. Přesto tomu tak za nehet nebylo. Frolov, který prošel několika pěstounskými rodinami v krátkém časovém úseku, psával pravidelně žalostné dopisy na místní orgány Barnevernu. Kromě jasné deklarace, že se chce vrátit ke své rodině, si stěžoval také na to, jak s ním pěstouni zachází. Na to, že má hlad, nikdo se mu nevěnuje, nesmí navštěvovat kroužky. Jeho názor byl však zcela ignorován. Osobně nevím, jak si pracovníci Barnevernu představovali, že třináctiletého člověka udrží někde, kde být očividně nechce. Snad tím, že pěstouni chlapci sebrali počítač, mobilní telefon a nedávali mu téměř žádné peníze. Frolov nakonec svým pěstounům utekl poté, co si v novinách přečetl o případu polské dívky, kterou od pěstounů unesl polský detektiv Krzysztof Rutkowski. Frolov si v knihovně na internetu našel jeho telefonní číslo a společně naplánovali útěk. Ten se nakonec zdařil, Alexander s matkou utekli nejprve do Polska. Po oznámení, že by polské úřady mohly rozhodnout o jeho návratu zpět do Norska, se Frolov psychicky zhroutil.

Případ, o kterém se Frolov dočetl v norských novinách, byl případem devítileté polské dívkyNikoly Rybkové. Ta byla rodičům odebrána především proto, že ji psychicky utiskovali zákazem styku s dívkou ze sousedství, která jim doma zdemolovala pračku a počítač, což považovala za velkou zábavu, a také tím, že jí oznámili blížící se finále života její babičky, což u ní způsobilo natolik nepřirozený jev, jakým je pláč. Z neznámého důvodu Nikola namísto toho, aby si lebedila v nové rodině, psávala svým rodičům zoufalé esemesky jako: „Mámo, kdy si pro mě přijdeš? Chceš mě ještě vůbec?“ Z mobilu, který jí matka tajně předala při schůzce a který před pěstouny úzkostlivě schovávala. V nové domácnosti se sama naučila zablokovat okno, které se jí nakonec stalo dveřmi ke svobodě, když totiž v noci ze šesti metrů slaňovala do náručí jednoho ze svých „únosců“, namísto toho, aby šla vzbudit své pěstouny.  A poslední podobný případ: jiný názor na svoji výchovu, než pracovnice Barnevernu, měla zjevně i devítiletá litevská dívka, která minulý týden místo toho, aby nahlásila svým pěstounům, že se okolo její školy pohybuje matka, které byla odebrána, nasedla k matce do auta a odjela s ní do Litvy.

Proč byli chlapci rozděleni, proč je jim zakazováno mluvit rodným jazykem i s příbuznými? 

Jelikož se jedná o běžnou praxi Barnevernu. To, že byli spolu údajně nezvladatelní, není přece problémem dětí, ale právě pěstounů, kteří je nebyli schopní zvládnout. Zcela jistě by se přece nalezla rodina, která by dvě děti zvládla. A tady se dostáváme k dalšímu z mnoha paradoxů – nezvládají-li biologičtí rodiče dvě své děti, jsou jim odebrány. Nezvládají-li je pěstouni, jsou rozděleny děti. Mnohem pravděpodobnější je, že cílem oddělení chlapců bylo narušení i toho posledního pokrevního pouta, které jim na světě zůstalo. Stejně tak příčina zákazu užívání češtiny při schůzkách s rodinnými příslušníky může být jen jediná: přetrhat i kulturní a jazyková pouta. Zde je v mnohém ilustrativní případ Alexandera Frolova. Zatímco po útěku z Norska do Polska probíhala jednání mezi Poláky a Rusy o návratu chlapce do Ruska, byl Frolov polskými úřady umístěn dočasně do polské pěstounské rodiny. Jaký byl rozdíl mezi jeho pobytem v této pěstounské rodině a u pěstounů v Norsku! Polské úřady mu vybraly rodinu z východního Polska, která uměla rusky a jako pravoslavnému věřícímu mu byla umožněna pravidelná návštěva pravoslavných bohoslužeb, aby se chlapec necítil vykořeněn ze svého přirozeného prostředí. Rovněž se svou matkou se mohl stýkat téměř neomezeně. Porovnáme-li to se situací chlapců Michalákových v Norsku, spatříme jasný rozdíl mezi pomocí dítěti s respektem k jeho citovým i kulturním potřebám, a prostým ponoršťováním.

Chce se vůbec paní Michaláková vrátit do Česka?

Chce, alespoň říká, že v Norsku zůstává jen kvůli dětem. Je zajímavé, kterak se tato pověst rozšířila jen díky tomu, že ministr Dienstbier zcela nelogicky bez jakéhokoliv podkladu konstatoval, že ani nevíme, zda se chce matka do Česka vrátit spolu s dětmi.  Víme to a už pěkně dlouho.

Děti žijí už velmi dlouho u svých pěstounských rodin, mladší chlapec většinu života, zvykly si, pomalu zapomínají jazyk, není už zbytečné je z toho prostředí vytrhnout a způsobit jim další šok?

Je jisté, že případný návrat chlapců bude další zátěží v jejich krátkém životě. Ale to nikdy nemůže být legitimní důvod pro nenapravení křivd. S pomocí odborníků a láskou rodiny lze napravit alespoň většinu škod na dětské psychice, zvláště, když z nahrávek, kde chlapci sdělují Evě, že si nemyslí, že je zlá, jak jim tlačí do hlavy pěstouni, a kde si navzájem vyjadřují bratrskou lásku, vyplývá, že všechna pouta se dosud přetrhat nepodařilo. A řekněte, s jakým životním příběhem byste žili raději: „Ukradli nás, lhali nám, ale máma zburcovala půlku Evropy, aby nás dostala zpátky“ nebo s příběhem „Rodiče nás nechtěli, byli na nás zlí a museli nás dát k cizím lidem“?

Za pomoc děkuji Andreji Ruščákovi, Tomáši Zdechovskému a Soně Svobodové | Zdroj: Blog autorky