Michal Semín komentuje nevídanou přestřelku mezi Tomášem Halíkem a jeho dosavadními mediálními sponzory a klade si při tom otázku, kdo je tu vlastně mluvčím české muslimské obce. Vzápětí po atentátu na redakci Charlie Hebdo a nastartování masového „morálního kýče“ Je suis Charlie (Jsem Charlie), se Protiproud postavil zásadně proti: Nejsme Charlie zněl náš odůvodněný vzkaz, který zalomcoval Pražskou kavárnou. Dokonce tak, že nás „propagovala“ i Česká televize, která jinak o Protiproudu „neví“.

Michal Semín

Tomáš Halík si toho zřejmě všiml a zachtělo se mu býti – mezi svými – originální. A na okamžik vstoupil do protiproudu: „Nejsem Charlie“ nadepsal svůj článek v Lidových novinách. Jenže tentokrát ho to dovedlo na pokraj tragédie: V Pražské kavárně mu okamžitě docela zhořklo kafe.

Tento sám sebe delegující uchazeč o úřad prezidenta republiky vyprovokoval k reakci i taková havlistická esa, jako je Petr Honzejk z Hospodářských novin (HN). Jeho článek měl příznačný titulek „Ježíši, probuď se, Halík se zbláznil.“ Dalo se čekat, že se do té doby nedotknutelný „mediální kněz“ ozve. A vskutku. Hned 28. ledna vyšla v HN jeho uražená replika Honzejk mne uráží.

Nevídáno, neslýcháno! Kde je pravda? A kde láska? Že by se snad začaly prát? Kdepak, jen něco zajímavého krásou nechtěného poodhalily.

Halík zpochybňuje Kristovo tělesné vzkříšení

Z textu snadno vyvodíme, že Honzejkův „faul“ nespočívá podle „napadeného“ v tom, že titulkem zesměšňuje víru v Kristovo vzkříšení, ale ve spojení slov Halík a blázen. Z toho asi nelze vyvodit jiný závěr, než že Halíkova čest má před ctí Toho, kdo jej povolal ke (spornému) kněžství, přednost. To ale není jediné možné vysvětlení jeho mlčení k Honzejkově rádobyvtipnému výroku o již nežijícím Ježíši. Ve skutečnosti vše může mít příčinu ještě hlubší a závažnější.

Tomáš Halík se již vícekrát nechal slyšet v tom smyslu, že Kristovo vzkříšení si nesmíme představovat jako oživení mrtvého těla, po němž Zmrtvýchvstalý opouští hrob. Nicméně právě toto tvoří samotný základ křesťanské víry: „Nevstal-li však Kristus z mrtvých, marné je naše kázání a marná je i naše víra. My pak jsme shledáni jako lživí Boží svědkové, poněvadž jsme svědčili proti Bohu, že vzkřísil Krista, jehož nevzkřísil, pokud totiž mrtví nevstávají z mrtvých“ (1Kor 15,14-15). Církev tedy věří, a měl by i monsignor Halík, že Kristus vstal reálně z mrtvých a že Kristovo tělo po zmrtvýchvstání je plně totožné s tělem, jež bylo uloženo do hrobu.

Přejděme nyní od titulku k samotnému článku.

Mohamedův obránce

Ať už to bylo jakkoli, motivy k Halíkově „Nejsem Charlie“ byly od těch „protiproudních“ diametrálně odlišné. Monsignor se ani slůvkem nezmiňuje, jak by se na katolického kněze slušelo, třeba o rouhavém zobrazování osob Nejsvětější Trojice či Panny Marie. Karikaturistům z Charlie Hebdo vyčítá především to, jak se staví k osobě zakladatele islámu: „Sprostými útoky na zakladatele islámu posilovali nebezpečnou lež, že Mohamed je vzorem dnešních  fanatiků, zneužívajících islám. Neuráželi teroristy, ale uráželi duchovního otce půldruhé miliardy muslimů, kteří s teroristy nemají nic společného.“

Asi mu to za tu Templetonovu cenu stojí, ale Tomáš Halík zase jednou prokázal, že mu jsou zájmy jinověrců bližší než pravda. Z jeho výroku si čtenář odnáší dojem, že Mohammed by vraždu francouzských levičáckých kreslířů rozhodně neschvaloval. Pohled do historie s využitím autentických islámských pramenů však prokazuje, že jestli tu někdo „nebezpečně lže“, tak to nejsou kritici Mohammeda – ale právě Tomáš Halík.

Z četby hadís totiž jednoznačně vyplývá, že zakladateli islámu nebyly humor a satira zrovna po chuti. Pokud si však nenecháme „křesťanskými“ apologety falešných kultů namluvit, že i vraždy, které Mohammed osobně nařídil za sepisování veršů, kritických k jeho osobě či výrokům, jsou svým způsobem legrace.

Satirické verše o své osobě trestal „Prorok“ smrtí

Památná bitva u Badru (13. březen 624) patří ke zlomovým okamžikům v dějinách lidstva. Z obyčejného a na první pohled mírumilovného kazatele z Mekky se stává pomstychtivý válečník, jenž o pohledu na pobité nepřátelé prohlásil, že mu činí větší potěšení než ten nejušlechtilejší velbloud v Arábii. Když si Mohammed prohlížel tváře zajatých Kurajšovců, ulpěl mu zrak na bohatém Al-Nadrovi, známého tím, že mekkánské davy milovaly jím vyprávěné příběhy daleko více, než když jim je pronášel jeho vítězný sok. Mohammed věděl, že má neopakovatelnou příležitost se člověku, jímž se cítil být ponížen, jednou provždy pomstít. Al-Nadr vznesl stížnost, že Kurajšovci své zajatce na rozdíl od Mohameda vždy nechávali naživu, čímž si vysloužil nejen Mohammedovu odpověď „I kdyby to tak bylo, nejsem jako ty, islám vše, čím jsme se dosud řídili, trhá na kusy,“ ale i bleskurychlé stětí hlavy.

Mohammed se triumfálně vrátil do Medíny, kde se stejným způsobem vypořádal i s dalšími svými kritiky. Město ovládla atmosféra strachu, neboť se našlo mnoho ochotných udavačů, donášejících „prorokovi“ sebemenší podezření na „rouhání“ proti jeho osobě. První obětí Mohammedovy mstivé povahy nebyla sice karikaturistka, ale s „kulturní frontou“ měla také mnoho společného. Asma bint Marwan si z Mohammeda a jeho kázání utahovala obzvláště ve verších. Zaznamenána jsou Mohammedova slova: „To se nenajde nikdo, kdo by mne této Marwanovy dcery zbavil?“ Ještě téhož večera se jeden z jeho věrných jménem Umayr vydal za Asamou, aby ji ve chvíli, kdy kojila své nejmladší dítě, sprovodil ze světa vražením dýky do zad. Mohammed dal vraha ostatním za příklad, takže pozůstalí nebohé Asmy opustili svět poezie a raději přijali islám.

Ostatně básníky neměl Mohammed nikdy příliš v lásce. Však také v Súře 26 se na jejich konto praví, že na ně „sestupují satani“. Jsou „posedlí“ (37: 35-36) a podobní „věštcům“ (52:29). Možná je to odrazem toho, že po literární stránce Mohammed příliš nadaný nebyl. Nebyla to však jeho vina, nýbrž Alláhova, neboť „nenaučili jsme jej básnění, nehodí se to proň“ (36:69). Obdařen byl, nikoli však shůry, jinými dary, což dal brzy po smrti mladé Asmy pocítit takřka stoletému Abu Afakovi, když si dovolil zabíjení Mohammedových odpůrců kritizovat. I on zemřel rukou „prorokova“ vyslance.

Halík je Charlie

Jak vidno, Tomáš Halík skutečného Mohammeda nezná (či zná, ale z utilitárních důvodů o jeho pravé povaze mlčí?) Ke karikaturám, Mohammeda zlehčujícím či zesměšňujícím, kreslí karikaturu jinou, Mohammeda lživě oslavující. Proto nezbývá než konstatovat, že i Halík je Charlie.

Zdroj: Protiproud.cz