Baťa zopakoval smutný příběh: Bradyho zneužil údajný synovec Daniel Herman (KDU-ČSL) proti prezidentu Miloši Zemanovi. Herman obvinil prezidenta, že odmítl dát státní vyznamenání Bradymu za to, že Herman uskutečnil schůzku s tibetským náboženským bossem Dalajlámou.

Posmrtná sláva v akci

Správně Baťa připomíná, že na začátku byl příběh Bradyho mladší sestry Hany, která zahynula v koncentráku. Její osud by zůstal zapomenut, kdyby se shodou okolností o osud dívky nezačala zajímat Japonka Išikaová. Jedna Kanaďanka potom napsala o jeho sestře knihu a už to jelo… Brady začal o své sestře přednášet.

Lze souhlasit s Baťou, že není důvod, proč by Brady měl dostat nějaké vyznamenání, vždyť lidí, kteří přežili holocaust jako on, ještě žije dost.

Nejdůležitější jsou Baťovy dvě věty: „…nepamatuji, že by se někdy na internetu či v denním tisku veřejně o panu Jiřím Bradym nějak významně mluvilo, psalo či vůbec něco dělo, kromě zmíněné události v r. 2016. Připouštím však, že jsem to třeba také mohl přehlédnout.“

Baťa nic nepřehlédl.

Nepatrná Bradyho stopa

O tom, že existuje někdo jménem Brady v ČR téměř nikdo nevěděl. Já jsem na jeho mediální existenci narazil v regionálním vydání Vysočina v rámci novin Mladá fronta DNES až 28.6.2002 pod titulkem „Zchátralý dům asi získá jeho původní majitel“.

Také Vysočina - noviny Žďárska napsaly 5.8.2002 „…. Po téměř sedmi letech se vyřeší snahy Čechokanaďana Jiřího Bradyho o získání domu č. 13 na Vratislavově náměstí v Novém Městě na Moravě, který patřil jeho předkům."

Potom uplynul rok než jsem našel, že Radiožurnál 12.10.2003 vysílal pořad „Povídání o knížce Hanin kufřík“ - v němž Jiří Brady povídal jako jeden z protagonistů dokumentární knížky Hanin kufřík. Knihu vydalo nakladatelství Portál ve spolupráci s Židovským muzeem Praha, a kanadská autorka Karen Levine v ní líčí takřka detektivní pátrání po identitě jedné židovské holčičky z Nového Města na Moravě. Dívka jako třináctiletá zahynula v říjnu 1944 v osvětimském koncentračním táboře.

V říjnu vyšel článek, že měl Brady přednášku v Novém Město na Moravě a několik článků vyšlo o samotné knize.

Předtím v letech 1990 – 2002 jsem na jméno Bradyho v českých médiích nikde nenarazil.

Další články

Potom další zmínka byla až zase v regionálních novinách 25. 3. 2004 (Vysočina - regionální týdeník) o tom, že ředitelka Tokijského centra pro studium holocaustu Fumiko Išioka navštívila společně s rodákem Jiřím Brady (žijícím v Kanadě) Nové Město na Moravě.

Kromě toho jsem v roce 2004 našel ještě jeden článek. Dalších 6 článků v regionálních médiích jsem objevil v květnu a červenci 2005, a další 24.4. 2006 vydaný ČTK „Jiří Brady pomáhá uchovat v Kanadě a USA paměť na holocaust“.

V roce 2007 vyšel asi jenom jediný článek, možná jsem nějaké články přehlédl, ale v roce 2008 jsem neobjevil žádný.

V roce 2009 se objevilo celkem 9 příspěvků v regionálních médiích a jeden v rozhlase. Obsahem článků bylo: o vzpomínkách na holocaust, o tom, že Hana Brady má na domě pamětní desku, nebo, že o Haně bude natočen filmový dokument s podtitulem „Příběh dívky, která se nevrátila“ a s úvodním slovem Jiřího Brady, že „nejvyšší ontarijské civilní vyznamenání získal Jiří Brady především za své celoživotní úsilí v oblasti ochrany lidských práv a svobod…“ Nechybí ani článeček, že Jiří Brady se stal čestným občanem Nového města. Také se v roce 2009 objevila v regionálním tisku informace,

Léta 2010 – 2012 lze shrnout, že každý rok se objevily asi dva až tři články.

Nelze vyloučit, že za posledních 20 let se mi podařilo přehlédnout několik článků. Přesto je zřejmé, že většina ne příliš četných informací, kde je nějaká zmínka o Bradym, prošla jenom místními (regionálními) médii.

Jiří Baťa má tedy pravdu, že se na internetu či v denním tisku veřejně o Jiřím Brady moc nemluvilo.

Rozdávání medailí

V politice existuje zajímavá sportovní disciplína – házení medailí a vyznamenání na hlavy lidských bytostí. Jde o veřejné přiznání politiků k určitým politickým, případně i kulturním a náboženským tendencím. Je celkem jedno zda si člověk omedajlování zaslouží nebo ne.

Proto není nic zvláštního, že dostal Brady také nějaké medaile, protože svou přednáškovou činností o tragicky zemřelé sestře se stal v některých oblastech známým.

Proto v roce 2013 Prvnizpravy.cz napsaly, že Jiří Brady převzal řád na konzulátu Spolkové republiky Německo v Torontu v předvečer svých osmdesátých pátých narozenin.

Další 3 nebo 4 články byly o tom, že „…váleční veteráni, rockeři, chirurg, akademická sochařka, šlechtitelka zeleniny, islandský slavista…“ mohou dostat nějakou medaili na Hradě, protože poslanecká sněmovna prezidentu Miloši Zemanovi navrhla 39 živých bytostí na udělení státního vyznamenání. Mezi nimi byl na konci článku skromně uveden i „…Jiří Brady, který přežil holocaust, v roce 1949 emigroval do Kanady a pomáhal emigrantům…,“ jak ho charakterizovaly např. novinky.cz.

Souhlasím s Baťou, že Brady byl normálním člověkem. Kdyby se to nehodilo jakémusi Hermanovi (zaměstnanému tehdy jako ministr kultury), zůstal by dodnes v česko – moravském prostoru neznámým.

O Bradym by bez Hermanova humbuku něco věděli jenom v regionální historii Vysočiny v souvislosti s jeho sestrou, a u studentů a jejich učitelů, kteří se zabývají historií 2. světové války, resp. fenoménem holocaustu.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)