To se v tomto teritoriu považuje za zásadní, jednak proto, že stát zastupující podnikatele odjinud by mohl ručit za  neúspěch dané investice, jednak skýtá  minimální ochranu v „dekolonizovaných zemích“ před pokusy vracet se k praxi neokolonialismu.  To je zejména v celé jihovýchodní Asii běžné, i když tam má svou sílu  mohutný finanční  dozor je čínské, japonské a korejské (myšleno jihokorejské) provenience.  A také nezapomínejme,  že indická demokracie, stejně jako jiných zemí v tomto regionu,  je spíše „demokracií řízenou“.

Všechny ekonomicky úspěšné země jižní a jihovýchodní Asie, stejně jako Dálného Východu, spíše než o lidských právech raději mluví o asijských hodnotách a vytvořili si vlastní model ekonomiky, který spojuje prvky motivace a mobilizace. Znamená to, že americko-evropským frázím o neviditelné ruce trhu se naslouchá s velkou obezřetností a často se o nich mluví jako o mimikry kolonialismu. Jak také reagovat na rady ze zemí, které mají menší počet obyvatelstva než desítky asijských měst, a které potřebují chránit se před mnohokrát opakovanou zvůli exportovanou z Evropy nebo se severní Ameriky.

A naopak, městský stát Singapur a pravidla jeho fungování nemůže pochopit někdo, kdo v této zemi nežil, nestudoval a nepracoval alespoň několik měsíců. České republice, ale vlastně už i ČSFR, se stalo, hned po listopadu 1989, že bylo nejen zrušeno ministerstvo zahraničního obchodu, ale také rozehnány obchodní organizace (PZO).   Kdybychom si položili otázku, kam zmizelo oněch 45-50 tis agentů obchodních společností i se svými kontakty doma a v zahraničí,  byli bychom překvapeni, že mnozí z nich vstoupili do  cizích služeb, ti nejschopnější se zařídili pod cizí patronací pro sebe, a ti nejméně schopní z neschopných zůstali doma.

Čeští a slovenští podnikatelé to neměli snadné za všech politických režimů. Museli soupeřit s konkurencí, kterou podporovala koloniální metropole, za válečné  vřavy dokonce i armáda, v letech dekolonizace a vlastně až dodnes největší banky realizující své zisky na tzv. Západě. Přesto se ale dařilo čas od času zúčastnit se této nerovné „soutěže“ některým firmám alespoň jako outsider a dostalo se jim někdy i podpory od hlavních hráčů na místních trzích, protože byly schopné pružných změn v produkci a dodávkách různých výrobků.

Premiér Andrej Babiš zmínil při své týdenní cestě do Indie, Thajska a Singapuru  značky Baťa a Škoda, jako symboly historických vztahů mezi malým evropským státem (který je dnes členskou zemí EU) a Indií, zemi s 1,3 miliardy obyvatel (podle statistiky OSN, která může mít až desetileté zpoždění). Zemi, která je nukleární velmoci,  má vlastní kosmický program, a která si  úspěšně a žárlivě střeží  svou autonomii v rámci světového politického a ekonomického pořádku. A mj. zemi sice s velkými rozdíly mezi bohatými a chudými, ale ti bohatí se na nás evropsky chudé dívají stejně nevěřícně, jako my sledujeme obrazová zpravodajství z přelidněných indických měst a jejich nejchudších částí.

Jako první reprezentanti České republiky navštívili země jižní a jihovýchodní Asie dvě hlavy státu - Václav Havel a Václav Klaus.  Spíše než o jednání s vysokými představiteli  zemí, kterými prolétli, lze mluvit spíše o zdvořilostních návštěvách. Typické bylo, že Václav Klaus obdaroval českou veřejnost  drobným cestopisem jako z edice Lonely Planet (a velmi vzdálenému až vyčerpávajícím Dějinám Indie, které v Nakladatelství Lidové noviny vydala skupina indologů , 2003). Ty vycházely z velké tradice československé indologie, která nejméně od dob Vincence Lesného byla oborem světově uznávaným. Z cesty Václava Havla se nám dochovaly, díky sensacechtivým novinářům, pouze zprávy o tom, že prezident dostal v Indii zánět průdušek a musel si tamější pobyt o dva dny prodloužit.

Přesto ale můžeme konstatovat, že jen na politické a ekonomické úrovni byly vztahy ČSR, ČSSR a ČR k Indii, ale i k Indonésii,  Vietnamu a také nově k Malajsii (v minulosti Přední a Zadní Indii, Francouzské Indočíně a Nizozemské východní Indii) relativně intenzivní a na jiné úrovni, než se o nich dovídáme ze současného  „turistického zpravodajství“. .Cesta Andreje Babiše, jako předsedy vlády, měla v této souvislosti jinou diplomatickou úroveň než návštěvy obou českých prezidentů a zdá se, že  bylo důležité, že předseda vlády  měl zkušenosti s tím, jak se dělá obchod za hranicemi Evropy.

Politické  styky Indie a ČSR  mají pozoruhodný začátek už od února 1948, kdy Josef Korbel, otec pozdější Madelein Albright, působil až do začátku roku 1949  v komisi OSN, která se pokoušela vyřešit „Kašmírskou otázku“ (mimochodem dodnes stále ještě nedostatečně zodpovězenou). V červnu 1955 Prahu navštívil cestou do Moskvy premiér Džaváharlál  Néhrú, již jako předseda vlády nezávislé a socialistické  Indie. Zahájil zde  také jednání  (už  v září 1955) o  možnosti dodávek zbraní, které Indie potřebovala za druhé indicko-pakistánské války. To pokračovalo i v době třetího indicko-pákistánském konfliktu (v prosinci 1971)), kdy jednala ČSSR se svou „omezenou suverenitou“ v zahraniční politice jako partner  Indie. V červnu 1972 Indíra Gándhíová byla v ČSSR jako předsedkyně indické vlády a dcera Néhrúa.  Do Indie naopak odcestoval  jako generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák a v roce 1974 předseda vlády Lubomír Štrougal.

Vzhledem k turbulencím v celé oblasti (vzpomeňme jen na státní převrat 1965-1966 v Indonésii a eskalaci války ve Vietnamu) rostl vývoz čsl. zbraní,  zejména po omezení vztahů s Indonésií. Do Indie se vyvážely, což byla druhá hlavní větev  obchodních vztahů,  investiční celky, strojírenské produkty a řada další komodit,  jejichž vývoz a dovoz byly oběma vládami kontrolovány a někdy omezovány.

Vztah ministerské předsedkyně Indíry Ghándí k Československu byl  až sentimentální. Mj. i proto, že se svým otcem navštívila,  jako osmnáctiletá v srpnu 1938 ČSR a vnímala Mnichovskou krizi sensitivněji než mnozí nejen evropští, ale i čeští politici.  A také bez iluzí o britské zahraniční politice. Snad i proto v prosinci 1985 uspořádaly československé úřady oslavu sto let od založení Indického národního kongresu a v létě 1986 se v Praze zastavil syn a nástupce zavražděné premiérky Gándhíové Radžív Gándí.  . Také vztahy k Indonésii, Kambodžskému království a Vietnamu mají svůj lidský a osobní rozměr – viz  spisovnou i hovorovou češtinou hovořícího  krále Norodoma Sihamuniho.

Obchodní a politické vztahy mezi indickým teritoriem a některými oblastmi jihovýchodní Asie mají ale také svou řekněme prehistorii. V Indii začíná importem bot vyrobených firmou Baťa ve Zlíně. Ovlivnila ji  ve své době slavná „letecká cesta Tomáše Bati do Indie“ . Jejím důsledkem byl rozvoj investic a obchodních vztahů nejen v Britské Indii, ale i v Siamu (dnešním Thajsku) a v Nizozemské východní Indii.

V roce  1937 podnikl bratr tragicky zesnulého Tomáše,   Jan Antonín Baťa,  svou také pozoruhodnou „cestu kolem světa“, na kterou se vzpomíná z mnoha různých důvodů. Jednak proto, že navštívil vznikající pobočky firmy Baťa v Indii, na Jávě a zastavil se i v Singapuru. Snad má cenu dnešním nepamětníkům připomenout, že obě tyto  cesty komentoval ve zlínských novinách až obdivně Eduard Valenta a na filmový pás je zaznamenal také později slavný Alexander Hackenschmied  (Hamid), který po své emigraci do Spojených států v roce 1939  neztratil kontakt s firmou, ačkoli udržovat ho v ČSR, po jejím zestátnění a  znárodnění  v roce 1947, nebylo snadné.

Mnoho mužů z personálu Baťových firem nastoupilo po začátku druhé světové války v  jihovýchodní Asii jako dobrovolníci do britské a nizozemské armády. Skoro všichni padli nebo byli zabiti japonskými vojáky i při tzv.singapurském masakru.  Jiní byli považování za „nestřílející nepřátele“ a zmizeli neznámo kde. Po válce byli pohřbeni podruhé. Ve znárodněném Svitu se o nich veřejně  příliš často nemluvilo. Dnes se i oficiální představitelé ČR hlásí k nadnárodním úspěchům filmy Baťa, o které často Andrej Babiš mluví jako o vzoru pro podnikatelskou kulturu ČR. Teď snad ještě jde také o to, abychom se s tímto dědictvím firmy Baťa v Indii a jihovýchodní Asii alespoň seznámili, a pokud je to ještě možné, něčemu se z něho přiučili