Velmi přesně tento styl zpravodajství popsal před sedmdesáti lety básník František Halas: „Smlčují hlavní, medují vedlejší“. Tento týden jsme to velmi názorně mohli vidět na příkladu tzv. Cášské smlouvy mezi Německem a Francií podepsané v úterý 22. ledna německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem.

Cášský pakt signalizuje změny, které v případě jejich uskutečnění, by znamenaly trvalý posun Evropské unie k evropskému superstátu. Samotný text smlouvy nebyl zveřejněn, ale to málo, co je známo, zneklidňuje. Půjde o pokus revidovat výsledky Druhé světové války, protože Německo se má stát stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Až doposud tuto pozici zastávaly pouze státy, které byly součástí vítězné koalice a toto složení bylo namířené právě proti Německu a Japonsku.

Dalším nebezpečným momentem pro sousedy Německa může být vytváření společných vojenských sil (ve smlouvě je to orwellovsky opsáno termínem „společná kultura ozbrojených sil“). Ovšem zmínka o možném společném nasazení francouzských a německých ozbrojených sil proti vnějším a vnitřním hrozbám spíše nasvědčuje, že půjde o jádro nové evropské armády, o které již dříve mluvil francouzský prezident. Německo by tak konečně mohlo získat přístup k jaderným zbraním. Po odchodu Velké Británie z EU totiž bude Francie jediným členským státem, který je členem „Jaderného klubu“.

Cílem Cášské smlouvy je boj proti populismu, což se většinou vykládá jako útok na prezidenta USA Donalda Trumpa a potlačování národních států v rámci EU. Podle prvních reakcí se tím cítí ohrožena Itálie, Polsko, Maďarsko a všechny euroskeptické strany a hnutí. V každém případě dokument podepsaný v Cáchách pravděpodobně znamená konec Evropské unie v podobě, v níž byla, když jsme do ní před 15 lety vstupovali.

Revize mezinárodního uspořádání, které se vytvořilo po II. světové válce, může a nemusí znamenat revizi jejích výsledků. Obávám se však, že existují docela vážné indicie, které naznačují tuto možnost. „Nová Evropa“ v pojetí frankoněmecké smlouvy v některých německých politicích vyvolala pocit, že svět se navrací do třicátých, případně až čtyřicátých let, kdy Německo ve vztahu k východoevropským zemím nejprve vystupovalo jako velký učitel všeho pokroku, pak jako protektor a nakonec jako okupant.

Češi začali tyto hlasatele německé kulturní převahy nazývat ironicky kulturtrégry. Vzpomněl jsem si na to, když jsem si přečetl vyjádření evropského komisaře německého původu Güntera Oettingera. Ten prohlásil, že bez Evropské unie by tyto (zaostalé) východoevropské země připomínaly třtiny v Putinově vichru bezmocně se klátící. EU k nám exportovala mír a evropské hodnoty.

Nu, je vidět, že pan eurokomisař nezná dějiny. Obdobné výroky před osmdesáti a méně lety s oblibou pronášel Adolf Hitler. Občas u toho také používal biblické obraty. Dokonce stejně zdůvodňoval, proč přináší mír, stabilitu a národně-socialistické hodnoty do těch zaostalých východních končin– musel ty země ochránit před Ruskem, tenkrát Stalinovým.

Platí-li Marxův výrok o tom, že kdo nezná vlastní historii, je odsouzen k tomu, zopakovat si ji, tak se máme všichni nač těšit.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)