Zbořil: Vojna a mír v českém mediálním provedení
Kdybychom nevěděli, že tzv. českým mainstreamovým médiím důvěřuje stále klesající počet konzumentů mohli bychom si myslet, že se zase nejen u nás doma, ale i ve velké části EU, nebo dokonce v obou částech Ameriky, trápíme zcela mimořádně, komentuje pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.
Zdeněk Zbořil
18. února 2019 - 03:20
Geopolitický, domněle futurologický obraz světa, jehož záměrem je ukazovat jak běžíme vpřed, i když je to vzad, ale většinou i někomu škodit, aby mohl být získán pro někoho neoprávněný prospěch, je tak nepozoruhodný, že i nejotrlejší pozorovatelé mezinárodní politiky se před ním začínají rouhat.
Ještě doznívá karatelský projev MZV Spojených států Mikea Pompea z Varšavy, za který by se nemuseli stydět, kdyby to bylo myšleno vážně, ani reprezentanti znepřátelených stran v letech studené války. Tentokrát to ale vypadalo, že terčem kritiky nebyla trvale diabolizovaná Ruská federace, nebo alespoň její prezident, ale hned několik členských zemí EU. Asi nejen těch, které se chovají jako kdyby nechtěli hrát podle not země, která se, slovy Donalda Trumpa, považuje za největší, nejsilnější, nejbohatší a nejchytřejší. A protože si to všichni ve světě nemyslí, nebo tomuto humoru nerozumějí, dostalo se jim poučení, že íránský teokratický režim je ze všech nejhorší, že v Sýrii vyhrály USA, GB a F nad islámským státem, který rukou společnou a nerozdílnou zakládaly. Odměnou za toto vítězství bude pro celou EU osm set bojovníků ISIL, protože, jak tvrdí Mike Pompeo, si je, „tam vychovali“. To, že to není pravda, a že naopak některé členské země EU se výcviku bojovníků za syntetického chalífu Abú Bakra bránily, nikoho na konferenci nezajímalo. Hlavně, že jsme alespoň mediálně různí ale jednotní.
Také technické důvody války a míru na Blízkém a Středním východu zůstávají stejné. Zničení neexistujících chemických látek v Sýrii a Iráku, pozastavený atomový program Íránu, „teroristé“ Hizballáhu a Hamásu, tak trochu „komunisté“ v Jemenu. Všichni samozřejmě podporovaní z Persie, kdysi podle Jimmy Cartera nejvěrnějšího spojence USA a „sloupu regionální stability“. Jen aby se neřeklo, zmínilo se také, že agenti Saúdské Arábie zavraždili v cizí zemi jednoho novináře. O mrtvých v Jemenu se nemluvilo, dokonce ani hlavní řečník nezmínil, že jde také o průliv Bab-al-Mandab, ani to, že vlastně zase jde jen o tu ropu. Tentokrát metamorfovanou do historického sporu sunnitů a šíitů. Ani o dalších obětech válek, do kterých jsou také už historicky zapleteny evropské státy a USA v celé nešťastné oblasti, nepadlo ani slovo.
Také téma „Venezuela“ mělo v České republice snad ještě větší ohlas než v jiných evropských státech. Zdejší, nikoli však české média sice poněkud znejistěla, když prezident Miloš Zeman blahopřál dočasnému prezidentovi státu s největšími zásobami ropy na světě, Juanu Guaidóovi k nástupu do „dočasného“ funkčního období. Navíc jej pozval podívat se do Prahy. Ale nakonec se, pro jistotu, zase všechna vrátila ke svému tradičnímu tažení proti „světovému komunismu“. Jeho představitelem nyní je nejen dosavadní, ale i tak trochu už svržený (nebo snad „odvolaný“) prezident Nicolás Maduro. Několik dnů to vypadalo, jako když se na konci roku 1989 reportovalo o situaci v tehdy socialisticko-diktátorském Rumunsku. Nebo jako v prvních letech začínající studené války (1949), kdy americký kongresman James V. Forestall skočil z okna ve strachu před vyloděním Rusů v New Yorku.
Ale po připomenutí agendy, ke které se přihlásila Ruská federace i ČLR, znejistily nejen některé státy EU ale i OSN. Nejen proto se hledají nové scénáře, když ty obvykle účinné jsou i v USA pod otazníkem.
„Tisíce žlutých vest“ prý také pochodují francouzskými městy a nevíme, zda jich jsou dva tisíce, pět, deset nebo padesát tisíc? Stejně jako „statisíce“ v Caracasu nebo v Paříži. Jsou to data, nebo jen stylistické numerativy zesilující emoce? Nejsou už dávno medializované skutečnosti jen logomachií, slovíčkařením, verbalismem - používáním slov stejně jako multiuvizualizace bez ohledu na jejich význam? Ale za to s ohledem na představy nebo dokonce jen instinkty, které jsou v místě a čase s nimi spojené? A nejsou dokonce texty i obrazy o mezinárodní politice nebo tuto politiku vytvářející součástí Global Information Structures, ve skutečnosti celé soustavy autopoietických systémů, které už nejsou pod kontrolou svých autorů nebo scholars, a ty nabízejí své texty službám, které jsou spíše tajné, než zpravodajské?
Tak alespoň doma zůstává u toho, že ANO 2011 je prý jenom Andrej Babiš. Takovému tvrzení nedává jen kuriózní zahraničně-politický rozměr už také dnes tradiční žaloby z Černošic do „temných struktur“ EU, o jejichž úspěchu lze oprávněně pochybovat. Přitom se ale zapomnělo, že Babišovo hnutí má dnes hned několik úspěšných politiků na celostátní a nadnárodní úrovni, které vidíme jen při letmém srovnání s „druhými v řadě“ ostatních politických stran. Za všechny jmenujme alespoň předsedu Poslanecké sněmovny PČR Radka Vondráčka, nebo hejtmanku Středočeského kraje Jaroslavu Pokornou-Jermanovou, o kterých si myslíme, že hájí zájmy ČR lépe než žalující senátoři PČR. A patálie s panem MZV je dnes a bude i zítra problémem spíše ČSSD než současného předsedy vlády.
Nejen ve světě, ale i u nás doma to vypadá tak, že ti, kteří se zabývají válkou a mírem nečiní nic jiného, než co nazývá Vladimir Volkoff Le Petite histoire de la desinformation, tedy zneužíváním obrazů, které stejně jako slova nejsou doložena jinak než falešnými „reportážními záběry“ reportérů, o kterých už i v Der Spieglu vědí, že se dají vymýšlet.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Zdroj
