Řady otitulovaných jedinců jsou v ČR doslova promořeny zdobnými tituly, za nimiž často chybí nejen odpovídající tvůrčí výkon, ale i smysl pro fair play. Z afér, které se v poslední době objevily tzv. „na stole“ momentálně nejvíce vyniká příběh Martina Kováře, nedávného prorektora UK pro vnější vztahy. Rovin, které daný případ má, je tolik, že si můžeme pro tento komentář vybírat, která z nich je asi mediálně nejzajímavější.

Dá se předpokládat, že z něj má zvláštní radost hlavně presidentská kancelář. Ta je zrovna nucena řešit další kausu kolem nejmenování nových profesorů (Ošťádal a Fajt). O jejím řešení má dle žaloby z počátku února 2019 z UK rozhodovat Městský soud v Praze. Ten, kdo tuto žalobu vymyslel a podal si nejspíše neuvědomil, jak tím nahrává vytrvalému Zemanovu úsilí bránit se tlaku akademiků na jmenování dalších a dalších podivných uchazečů o profesorské tituly, které by je ověnčily větší slávou a různými profity bez toho, že by byli nuceni se zabývat vědou a také výchovou nových studentů včetně zakládání vlastních vědeckých škol. Lidí těchto kvalit je v republice stále méně, ale těch, co by se rádi stali profesory je stále více.

Zrovna teď bude vláda projednávat jmenování dalších 60 nových uchazečů o tento titul, který tam předkládá vedení různých domácích vysokých škol. Nejvíce z nich /19/ navrhuje zase UK zaujímající dlouhodobě v mezinárodním ratingu kvality různých vysokých škol pěknou, asi pětistou příčku (byla přece založena před 671 lety!). Mezi navrhovanými jsou tak výjimečné „veličiny a kapacity“ jako doc. Ing. Jakub Fischer, PhD. Tento čtyřicátník působil od doby , kdy před 20 lety ukončil bakalářské studium na VŠE nejen jako prorektor  VŠE. Nyní je děkanem jedné  z jejích fakult. Je členem neuvěřitelného počtu různých grémií a vědeckých či akademických rad. Donedávna byl i předsedou Rady VŠ a autorem 118 konferenčních příspěvků (vedle několika monografií či skript, 52 recenzovaných článků atd. atd.). Jeho kariéra strmě stoupala stejně rychle, jako kariéra jeho otce, premiéra úřednické vlády z let 2008-9. Poté, co vláda odkývne tento seznam, dostane jej na stůl prezident, který si určitě vzpomene na žhavý případ Martina Koláře, na jehož jmenování se v r. 2013 prezidentská kancelář také podílela.

Když se Etická komise FF UK zabývala touto causou, konstatoval její předseda v rozhodnutí z 28. 1. 2019, že rozsah Kovářova plagiátorství byl šokující. Kovář plagioval své anglické předlohy neuvěřitelně blbým způsobem, takže jeho cesta nahoru (byl nejen do prosince 2018 prorektorem, ředitelem Ústavu světových dějin FF UK, ale je i důležitým pracovníkem Národohospodářské fakulty VŠE či externím poradcem ministra zahraničních věcí, o dalších postech a funkcích nemluvě) byla vroubena veřejně známými, přesto však nesankcionovanými porušováními mnoha psaných i nepsaných pravidel. Nebýt tří doktorandů z FF, kteří za svoji odvahu budou jistě v budoucnu spravedlivě potrestáni (až se budou ucházet o granty či o některé pracovní pozice), přešlo by se něco takového mlčky a rychle, jako se to  běžně děje o mnoha jiných současných prominentů.

Jak se ale mohl takto veřejně profláknutý jedinec dostat tak nahoru? Odpověď je celkem snadná: protože neexistují způsoby, jak tomu zabránit. Prezident jemu předložené návrhy prý musí (nikoliv může) podepsat, i když bude mít jisté pochybnosti o jejich oprávnění. Podobným způsobem se dostávaly na knižní pulty i zkopírované publikace, které přece musely mít své recenzenty. Nevím, zda k nim patřili „odborníci“ jako R. Kvaček či J. Pánek, kteří vystavili na žádost rektora Zímy nedávno pro M. Kováře posudek, že se ničeho špatného nedopustil.

Nebo snad někdo ještě pochybuje, že to byla služba pro „kamaráda“ ve stylu brácha na mě, já na bráchu? Stálo by za to prozkoumat, kam až sahají kořeny tohoto mafiánství, které už dlouho doprovázejí hodnocení výkonů těch, kteří k těmto mafiím také patří. Je jasné, že Kovář své aktivity (plagiátorství se týká také jeho knih z období přelomu milénia) pěstoval dlouho. Bez pomoci kamarádů, kteří podobné praktiky také jistě kultivují dlouho, to prostě nešlo. Zcela určitě se to netýkalo ale jen opisování knih a článků. Tahle špína dávno prolezla i do obsazování akademických pozic, do výběru nových studentů a všude tam, kde to bylo možné a výhodné. Teď ale máme případ (podobně jako před léty u Budila či Honajzra a mnoho dalších) umožňující nám tzv. kouknout pod koberec. Jak je podlaha pod ním a z čeho udusaná.

Pro prezidenta je to dobrá zpráva, protože ukazuje, že jeho opatrnost ve věci návrhů na nové profesory byla zcela na místě, ale je to dobrá zpráva i pro vládní úředníky a pro vážené akademické struktury, kteří se na tom všem také museli podílet? Je to snad dobré pro nás, když si musíme – byť někdy neradi - přiznat, že žijeme ve státě řízeném mafiány, kteří se už dostali na pozice, kde nikdy neměli být? S těmito lidmi jako je M. Kovář, R. Kvaček či J. Pánek a mnozí další tohle školství prostě nebylo a dlouho ještě nebude schopno připravit dobře vzdělané lidi...

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)