Ačkoliv pompézní oslavy přechodu z jedné totality do druhé začnou až na podzim, není od věci podstatu směřování země připomenout již nyní. Z jednoho prostého důvodu: (ne) zákonné úpravy pro předání moci se děly celkem horlivě již v letech 88-89, kdy KGB tlačila skrze prognostické ústavy a další instituce a kliky na legislativní změny v zemích tzv. východního bloku.

,,Máte-li se identifikovat s nějakým státem a politicky v něm působit, musíte být přesvědčeni, že vznikl legálně a že se nebude v budoucnosti poukazovat na neústavní cesty, které jeho vznik provázely…“ ( Ivan Fišera, poslanec za ČSSD, říjen 1992 ). Který stát kdy vznikl legálně, ústavní cestou? Nemohla to být jeho ústava, když ten stát ještě neexistoval: měl teprve vzniknout. Jedině ústava předchozího státu by mohla ,,legitimizovat“ vznik nového státu. Ale co když vznikla za okupace? Formálně byla federací ,,Československá socialistická republika“ už od roku 1969. K jejímu ustavení došlo až po sovětské invazi. V roce 1988 byl zákonem, který podepsal tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš ( ačkoli těžko mohl odhadnout jeho dosah a účel ), národní majetek postátněn ( tj. až dosud byl formálně ,,vlastnictvím lidu“ a stát byl pouze správcem ), což nově znamenalo, že s ním státní struktury mohou ,,hospodařit“ ( zašmelit jej, nechat rozkrást ). Pokud současný režim se tedy tolik distancuje od režimu před převratem a tvrdí, že to byla ,,lidová revoluce“, jak tedy může v klidu stavět svou existenci na ustanoveních, jenž by měly být politicky, morálně a prakticky právně neplatné, když vznikly za ,,zločinné totality a násilné okupace“? Československá ústava, zděděná z tohoto režimu, vedla za nové situace ke slepé uličce, když hlasy 31 federálních poslanců ( z 350 ) stačily k zablokování jakékoli ústavní změny! Rozpad federace byl připraven dopředu.

Základy na písku – disfunkční model

Pomineme nyní, jak vlastně vznikl pojem ,,liberální demokracie“ a srovnejme to, co má ideálně představovat a co se v mnohých zemích stalo více-méně fungující realitou, s tím co máme v Čr. Liberální demokracie má stát na 3 pilířích – (1) stát, který má zavedený výkonný administrativní aparát ( byrokracii ) a (2) zároveň funkční právní systém ( umožňující vůbec aplikaci liberálně – demokratických pravidel ) ve spojení s (3) odpovědností celku. Prvorepublikové Československo, ať již bylo jakékoli, mělo zavedený výkonný administrativní aparát, stejně jako logicky funkční právní stát, což zdědilo ještě z Rakousko-Uherské monarchie. Stát ustavený předáním moci v roce 1989 postrádal minimální právní a institucionální rámec pro další vývoj a změny. Neexistence nezávislého právního řádu, nefunkční protekční byrokracie, vytvořily velký prostor zvoleným politikům rozvrátit státní aparát pomocí klientelismu: organizovaný zločin držel své pozice pevně ve vznikajících legislativách. Po převratu byla federace a její nástupci (ČR a SR) směřována poměrně úzkou skupinou složenou z někdejších pracovníků prognostického ústavu, složky části disidentů financovaných CIA a reemigrantů s vazbami na zahraniční mocnosti. Výsledkem byl ,,právní kolonialismus“ uskutečňovaný těmito voluntaristy a jejich ,,experty“ neznalými práva a historie země, opírajícími se více o amerikanizaci evropského práva za pomoci masové kultury a zavedení tržního hospodářství do ,,výkonu spravedlnosti“, než o vytvoření skutečného právního státu, založeného na jasných pravidlech. Příklady jejich legislativní činnosti jsou strašné.

Pokrytecké české vlády se přitom zavázaly uvést české právo do souladu s evropskými standardy, což by bylo potenciálně nejvíce přínosné pro české občany z celé EU ( a to nejsem ,,eurohujer“, vadí mi podléhání západnímu finančnímu systému a dominance zakládajících států ). Status Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a dalších mezinárodních smluv je v právním řádu definován článkem 10 Ústavy, podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Stát na sebe vzal závazek z mezinárodních smluv, což samo o sobě předpokládá, že buď je jeho právní řád již v souladu s nimi, anebo že tento soulad dodatečně zabezpečí adaptací svého vnitrostátního práva. V reálu se však více než 25 let buduje, soustavně a organizovaně, protiústavní koncept, založený na strukturální deviaci ( disfunkci ) právního řádu, českými vládami za součinnosti organizačních složek ČR jako celku. Tyto věci v souhrnu znamenají snahu zcela eliminovat práva jedince, pokud jde o odpovědnost orgánů státu. Tento stav nelze zvrátit u tzv. ,,svobodných voleb“. Musí se zaujmout alternativní postoje, vyvolat rozruch, položit jasné požadavky změny, zažalovat Českou republiku u mezinárodních soudů, odmítnout lži a spolupráci na nich, zapojit se občanské neposlušnosti, tak jak to činí například Francouzi.

Oponenty odstranit, nekývající disent zablokovat

Nejprve zlikvidovali ,,osmašedesátníky“ – tj. politické protagonisty Pražského jara. Jak konstatoval Josef Banáš ve své knize ,,Zastavte Dubčeka!“ : ,,Pro tehdejší dvacátníky účastnící se na revoltách roku

1968 od Paříže přes Berlín až po Varšavu byl Dubček a socialismus s lidskou tváří stejnou nadějí jako pro Čechy a Slováky… Francouzský premiér poslal na jaře 68 tanky na studenty Sorbonny, kdy protestovali s portréty Dubčeka nad hlavami…“. Dubček zemřel v roce 1992 při záhadné autonehodě, místopředseda tehdejší vlády a pozdější politický vězeň Ing. Václav Valeš se po roce 1990 stal terčem útoků ,,politických kurev“, když proti němu zneužili tzv. Lustrační zákon, ačkoliv byl ve vztahu k STB prokazatelně negativní. Zastal se jej prezident Havel, který přímo v parlamentě před kamerou ČST 1 odsoudil toto ,,hrubé zneužití lustračního zákona“. Totalitní Československá televize ale prezidentův projev odvysílala až po 22. hodině, kdy je sledovanost kolem 10 procent. A ještě dezinformovala ,,vysvětlením“ ministra Němce, že ,,pan prezident nebyl informován“. Bývalý spoluvězeň Václava Valeše disident Vladimír Liberda poslal protestní dopis do Lidových novin, nebyl zveřejněn. Další poslal do Mnichova do rozhlasové stanice ,,Svobodná Evropa“. Nebyl odvysílán. Když zajel do pražské redakce této stanice a žádal vysvětlení, odpověděli mu ironicky ,,Klause nám nesmíte kritizovat. Ten je pro Američany tabu. Víte, jaký zisk má celý západ z našeho podhodnoceného kurzu koruny“.

Až na pokraj zkázy

Na scéně se v zákulisí usazovali protagonisté silných hráčů, přichystaných vytěžit státy poražené ve Studené válce. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ( OECD – ORGANIZATION for ECONOMIC COOPERATION and DEVELOPMENT ), Mezinárodní měnový fond ( MMF má jako určující rozhodovací mechanismus Výkonnou radu, ve které nemá většina jednotlivých členských států zastoupení ) nebo Světová banka požadující po státech fiskální disciplínu, změnu priorit veřejných výdajů, daňovou reformu ( přenesení financování chodu veřejných institucí na střední vrstvy, coby největšího plátce daní ), privatizaci a deregulaci. Přes jejich eufemistické názvy a hesla ,,spolupráce“, ,,rozvoje“ se jedná o prosté mocenské vydírání: výměnou za ,,přijetí do klubu“ a s tím související úvěry pro rozvoj, z jejich pohledu výhodné infrastruktury ( zejména zázemí pro nadnárodní společnosti ), se požadují hluboké strukturální změny. Na výběr přitom moc není: stát, který se nepřidá je předurčen propadnout zkáze, úpadku nebo občanské válce ( jediná možnost je střednědobá a tj. změna konceptů vědomostních a vzdělávacích osnov s ohledem na přechod k jiné koncepci řízení ), neboť politika si ponechala svůj lokální – na stát vázaný – charakter, zatímco určující infrastrukturu a mezinárodní organizace řídí technokratičtí pracovníci vytvářející síť globální moci, které lokální politika, se svými žabomyšími válkami, nemůže konkurovat.

Svéprávní představitelé země by se za této situace snažili o ochranu, když ne vnitřního trhu jako takového, tak alespoň kritické infrastruktury ( významné podniky, odvětví a strategické komodity ). Zavedli by dočasně antidumping, tj. opatření uplatňovaná proti dumpingu ( vývoz zboží za cenu nižší než výrobní nebo uplatňovanou na domácím trhu ), zpravidla uplatnění nebo zvýšení tarifů proti danému zboží ( a nenechali by ekonomiku převálcovat záplavou levné asijské elektroniky a oblečení ). Dále ochranná opatření ( dočasná opatření chránící domácí firmy před ztrátami způsobenými dovozem ) a technické překážky obchodu ( překážky vyplývající z pravidel chránících zdraví a bezpečnost spotřebitelů nebo životního prostředí v dané zemi ). Nic z toho polistopadové vlády neučinily, dokonce se zrušily i normy pro potravinářství a v rozporu se směrnicí OSN proběhla privatizace zdrojů pitné vody ( vodáren ) .

Výkonnost země klesla ve 2. polovině 90. let a na přelomu tisíciletí o 40%. K ,,dohnání západu“ bychom přitom potřebovali dosahovat nejméně 2,5 násobku růstu našeho HDP ( hrubý domácí produkt ) k jejich produktu. Postupným nalákáním zahraničního kapitálu neuváděnou výší pobídek, daňovými prázdninami, atp., se sice výkonnost opět zvýšila, ale je dosahována tím, že ,,naše“ HDP tvoří ze 75% cizí ( zahraniční, nadnárodní ) kapitál, který takto posilujeme minimálně 700 miliardami korun ročně vyvedených z České republiky. To jsou skuteční vlastníci tohoto státu. A ty tímto způsobem rozhodně dohnat nelze.

České vlády se navíc, zcela bez mandátu, rozhodly přistoupit na vyděračské smlouvy, jimiž se de-facto zavázaly zlikvidovat český průmysl. Viz. Akt o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko, Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena EU.

Protokol k Aktu č. 2 o restrukturalizaci českého ocelářského průmyslu:

Čisté snížení výrobní kapacity, kterého má ČR dosáhnout pro hotové výrobky v období 1997 – 2006 činí 590 000 tun.

Snížení výrobní kapacity bude měřeno pouze na základě trvalého uzavření výrobních zařízení jejich fyzickým zničením tak, aby tyto kapacity již nemohly být zprovozněny…

Teď by měl vystoupit Jára Cimrman, ukázat na Česko a říci: ,,vidíte děti, takto se páchá sebevražda“. ČR se těmito a dalšími ,,přístupovými“ smlouvami stala nesoběstačná, dokonce i potravinově a zemědělsky ( viz horlivá likvidace cukrovarů a družstev ). Tento strategický hazard musíme navíc posuzovat z hlediska klimatického vývoje na evropském kontinentě, kdy sucho a zmenšené vodní srážky vedou ke zmenšené produkci základních potravin a plodin, které jsou celosvětově zdražovány. Ve velmi brzké budoucnosti dojde k dramatickému snížení životní úrovně. V ČR se však stále využívají pole více pro pěstování zemědělských plodin pro energetické využití ( viz Babišova řepka )dotované 20 miliardami korun ročně anebo místo úrodné půdy zaujmou fotovoltaické elektrárny, zatímco silnice jsou ničeny kamiony, které do Česka dovážejí základní potraviny z ciziny ( nečekejte, že ropa zůstane relativně levná ).

Zákonodárci mají jiné ,,starosti“ – budují totalitu

Od režimu před rokem 1989 se ,,politický kurník“ na Strakově akademii distancoval natolik, že stále platí zákony ze šedesátých let, jakákoli nová změna je potom prováděna jen proto, aby systém zůstával neprůchodný. Uveďme několik příkladů.

Stavidla pro drogy se otevírala tiše a systematicky. Roku 1990 došlo k novele trestního zákona, podle níž přestalo být trestné držení drog pro ,,vlastní potřebu“. Nebyla však stanovena hranice, jaké množství je možno považovat za ,,vlastní potřebu“ a u jakého je již zřejmé, že se jedná o obchodovanou komoditu.

V roce 2003 bylo exekucí něco přes sto tisíc. Minulý rok už pět milionů na skoro milion občanů. Lze hovořit o státem organizované a umožněné lichvě, kde se usídlili právně zdatné společnosti, jenž si utváří vlastní pravidla, která pochopitelně nejsou v zájmu většiny občanů. Od roku 2008 stouplo zadlužení českých domácností z 875 miliard na současných 1, 7 bilionu, což je ekvivalent státního dluhu. Zatímco před 20 lety z částky, kterou jsme tehdy ročně vydělali, činil dluh 8 procent, podle analýzy EOS KSI v současnosti jde na splátky dluhů průměrně celých 40% příjmů. V exekuci jsou dokonce tisíce dětí, což umožňují české (ne) zákonné paskvily z dílny vládnoucích prasat ( to jsou organizační hierarchie na ministerstvech a tzv. „expertní týmy“ zpracovávající znění zákonů pro poslance, plné lobbistů a dosazených loutek ala z plzeňské právní univerzity, ti se s žádnými volbami nemění – o nich se nehlasuje ). Exekuční řízení navíc podléhá zcela zmetkovému občanskému soudnímu řádu z roku 1963 ( o tom níže ) a exekuční zkurvyřád ( z.č.120/2001Sb. ) je jako z pera K.H. Franka.

„Dvouproudový“ právní (ne)systém umí dobře využít ti, kteří vědí, o co jde.

Česká vláda dne 4. května 2006, ve svém stanovisku, slibovala Radě Evropy a Evropskému soudu pro lidská práva (,,ESLP“), že české orgány budou respektovat standardy ESLP, jakož i konkrétně, že ,,bude možno aplikovat standard z rozsudku ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. března 2006″. Ten stanovuje, že Úmluva o ochraně základních práv a svobod a protokoly k ní, společně s judikáty ESLP, tvoří nedělitelný celek a vnitrostátní soudy v rámci EU musí být schopné aplikovat evropskou judikaturu přímo a její znalost musí být soudům státem usnadněna. O 4 roky později, dne 19. května 2010 v nálezu sp. zn. II ÚS 862/10 v bodu 16, Ústavní soud ČR upozornil na ,,Alarmující skutečnost, že obecné soudy neznají ( ignorují ) judikaturu ESLP, čímž nejenže negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení úmluvy… ale též vystavují ČR riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušování závazků plynoucích z úmluvy…“. Realita je však daleko horší, neboť nejde jen o obecné soudy, ale i o činnost moci výkonné ( např. Ministerstva spravedlnosti ČR – viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. října 2011, bod 22 ,,Ministerstvo spravedlnosti, resp. jeho odbor odškodňování, tak i přes opakovaná upozornění ze strany ústavního soudu… evidentně i nadále neguje účel institutu náhrady škody způsobené státem ) či dokonce moci zákonodárné a lži vlád, které jsou předkládány Radě Evropy v rámci jednotlivých stanovisek vlád ke stížnostem před ESLP.

Základní prostředek řešení občanských sporů ( mimo basebalové pálky a střelce z Uherského brodu ) – občanský soudní řád je z roku 1963 a vůbec nezná Evropské standardy. Je podroben pravidlům s ,,horizontálním účinkem práva“ a silnému formalismu, přičemž je mimo jiné využíván i k řešení sporů občan – stát – dle zákona č. 82/1998Sb. ( O odpovědnosti veřejné moci za škodu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ) , tedy sporům s ,,vertikálním vzestupným konfliktním účinkem práva“. Stát využívá svého údajně rovného postavení a je tedy na úrovni vašeho souseda, který vás ruší hlukem: vůbec se nebe v potaz nerovnost postavení mezi státem, coby rušitelem práva a občanem, coby poškozeným. Režim se navíc rozhodl vydělávat na svých obětech. Zákonem č. 296/2017Sb. bylo zrušeno osvobození od soudních poplatků.

V trestním řádu ( zákon č. 141/1961Sb. ) neexistuje kvalitní ochrana presumpce neviny. V trestním řádu dále neexistuje absolutní důkazní povinnost státního zástupce. České trestní řízení není kontradiktorní ( tj. o konfrontaci stran ) z důvodu existence souhrnného pojmu orgány činné v trestním řízení. Tento pojem zahrnuje jak orgány moci výkonné ( policie, státní zastupitelství , tak orgány moci soudní ( trestní soudy ), což je v rozporu s požadavkem nezávislosti soudní moci a v důsledku toho i s celým principem dělby moci, jež je základem demokratických států. Ustanovení §2 odst.5 trestního řádu nerozlišuje ,,soud“ a ,,procesní strany“, ale mluví o ,,orgánech činných v trestním řízení“. Z toho plyne, že neexistuje žádné ,,řízení před soudem“, když soud má ,,povinnost dokazovat“. V právním státě je však nepřípustné jakékoli zasahování soudu do povinností procesních stran. V opačném případě soudům nic nebrání a nezakazuje použití ,,nezákonného způsobu prokázání viny“ skrze modifikaci důkazů a jejich selektivní odstraňování, neboť ústavní ochrana presumpce neviny neobsahuje garanci, že vina musí být ,,prokázána zákonným způsobem“ ( tak jako Úmluva o ochraně základních práv ), ale pouze ,,vyslovení viny pravomocným rozsudkem soudu“. Kam to vede víme, ze špičky ledovce kauz jako ,,Nečesaný“, ,,Kramný“ nebo ,,Vitásková“.

Až se vyřeší tyto věci, potom můžeme oslavovat.