„Je zřejmé, že povaha a podoba euroatlantické civilizace se mění takřka před očima a že se celý svět dostává do nového pohybu. Je také zřejmé, že tento pohyb má a bude mít vliv na kvalitu života každého z nás a naše národní bytí uprostřed Evropy,“ zaznělo i toto pondělí večer česky na vlnách slovenského Slobodného vysielače. Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval bezpečnostního analytika a svého dřívějšího kolegu ze zpravodajských služeb Jana Schneidera, se kterým si zasvěceně povídal o velké hře na světové šachovnici, zákulisí tajných služeb i mediální mlze, jež se kolem aktuálního dění vznáší.

Jan Schneider je výjimečně inteligentní a sečtělý muž nebývalého rozhledu. Religionista s certifikátem z Cambridge za minulého režimu pracoval kvůli podpisu Charty 77 jako železniční dělník, ale ještě předtím bubnoval s Plastic People of The Universe. Po listopadu 1989 působil v Bezpečnostní informační službě a nyní je z něj nezávislý konzultant, analytik a publicista. Na otázku, jak se dostal k práci v Bezpečnostní informační službě, Jan Schneider odpověděl: „Nejdřív mi zavřeli fotříka. Takže jsem vyrůstal v rodině politického vězně. Potom mi zavřeli kamarády Plasticy, tak jsem podepsal Chartu. Po roce 1989 nastal, jak říká Petr Pithart, přeliv moci, nebo předání moci, a pak mě zvolilo Občanské fórum do čela prověrkové komise. Komise měly sraz občas v Praze, tam jsem potkával své kamarády z disentu, a od nich jsem se dozvěděl, že vzniká nová informační služba. No a na podzim, kdy to začalo, jsem se začal zajímat o vstup do této služby.“

Stanislav Novotný svého kolegu z branže po krátkém představení nešetřil a hned se na rovinu zeptal: „Když jsi ten bezpečnostní analytik, hrozí nám teď bezprostředně válka?“ Otázka, která jistě zajímá i čtenáře nwoo.org. Jan Schneider je znám svým uvážlivým vystupováním, a přitom břitkým a bystrým úsudkem, a tak odpověděl: „Těžko říct, že nehrozí. Ale nemyslím si, že to riziko je velké. Gorilí samci se naparují na obou stranách a hrají si do noty vojensko-průmyslové komplexy obou stran, protože je potřeba lidi zase trochu podojit a vyždímat, mají se zbytečně dobře.“

Podle Jana Schneidera se dnešní doba vyznačuje tím, že se mnohé důležité informace na rozdíl od dřívějších dob sice zveřejňují, ale efekt neinformovanosti veřejnosti je paradoxně stejný. Jak je to možné? „Lidem je třeba zamezit v rozhodování tím, že se zahltí jejich kapacita – množstvím informací nedůležitých tak, aby ty důležité prošly bez povšimnutí, čili všechny ty procesy, kdy jsou lidé zbavováni práv a majetku, probíhají naprosto legálně, akorát ti lidé nemají kapacitu to sledovat. Tam není nic utajovaného, projde to i médii. V tom fofru lidi nemají šanci si toho všimnout, a když si toho někteří všimnou, jsou nálepkováni, že jsou dezinformátoři a konspirační teoretici. Teď se neutajuje tím, že by se to neříkalo, ale utajuje se tím, že se informace nechá být a zahází se obrovskou hromadou hnoje.“ V této souvislosti zmínil například veřejnoprávní Českou televizi, která podle něj vysílá „kdejaký pšouk“, ale na důležité a kvalitní informace je skoupá.

Řeč se brzy stočila na aktuální dění a napětí na geopolitické šachovnici. Moderátor Stanislav Novotný v této souvislosti připomněl neblahou roli Spojených států amerických, které se „chovají jako mezinárodní lupič, jenž se hodlá čehokoli za jakoukoli cenu zmocnit“. Jeho host, který volívá uměřenější a méně emotivní tón, mu dal za pravdu dalším velmi závažným argumentem: „Viděl jsem diagram, jak byly za posledních sto let USA aktivní, kolik vlád převrátili a podobně. Že Venezuela bude jen další kolonka v příšerné řadě, je velmi pravděpodobné. Neznamená to automaticky, že ten, na koho USA vlítne, je svatý. Maduro svatý není, je dost důvodů ke kritice, ale není důvod k americkému postupu. To si mají Venezuelané vyřídit sami,“ uvedl expert, jenž v této souvislosti připomněl knížku George Friedmana Příštích 100 let. „Utrpěl jsem existenciální šok, když jsem to četl, protože jsem si myslel, že to, že Amerika vyváží nestabilitu, je bolševická propaganda. Ale on to tam říká taky, člověk, který má zkušenosti ze CIA a platí za jednoho z nejlepších geoanalytiků. Píše tam doslova: ,Amerika vznikla válkou, žije válkou a její budoucnost spočívá ve válce.‘ Záměrem Ameriky není vyhrát válku, jim stačí je takticky prohrávat, destabilizovat oblasti. Rozvrtají situaci kdekoli na světě, aby nevznikl jiný hegemon. Nepotřebují vždycky někoho okupovat, často to tam jen roztřískají.“

Dění ve Venezuele Janu Schneiderovi trochu připomnělo rok 1968 v Československu, především v tom, že není zájmem Západu (Američanů), aby se ujala nějaké třetí cesta socialismu s lidskou tváří, kterou se ve Venezuele pokoušel zavést Hugo Chávez. Ten se stal terčem prvního pokusu o převrat již v roce 2002, kdy zestátňoval ropné společnosti z rukou amerických korporací. Stejnému tlaku dnes čelí Nicolás Maduro, i když to podle pana Schneidera není zcela určitě žádný kladný hrdina a iluze si o něm žádné nedělá.

Bezpečnostní expert také připomněl někdejší setkání novináře Milana Syručka s jedním z hlavních známých architektů globálního světového řádu Zbygniewem Brzezinským. „Tenkrát Milan Syruček mluvil s Brzezinským a ten mu řekl, že Američané nezabránili Sovětskému svazu v okupaci Československa, protože 1) i když věděli o okupaci dopředu, nechtěli porušit smlouvy z Jalty, 2) chystaly se zrovna odzbrojovací rozhovory se Sovětským svazem a 3) kromě toho jsme neměli zájem, aby ta vaše třetí cesta uspěla. To je asi nejvýstižnější zhodnocení roku 1968.“

Kulisy se nemění, principy zůstávají. Se zájmem Jan Schneider sleduje také politiku amerického prezidenta Donalda Trumpa, ke kterému má dle vlastních slov ambivalentní vztah. Na jedné straně jej Americe přeje, protože si ho prý zaslouží, na straně druhé prý jako první americký prezident říká a dělá to samé. „Všichni američtí prezidenti říkali něco jiného, než dělali, tenhle dělá to, co říká,“ směje se Jan Schneider.

Oba zkušení odborníci na bezpečnost se zastavili i u snahy Západu dostat se na kobylku Rusku a jeho surovinovým a ropným zdrojům. Jan Schneider se domnívá, že nenávist vůči Rusku je u mnohých Čechů způsobena i tím, že si potřebují vylepšovat převlečením kabátu a pliváním na tento stát zakrývat svoji minulost. Zkrátka čím větší rusofob, tím větší riziko, že se tím snaží zakrýt svoje poklonkování minulému režimu. Aneb kdo má hroší kůži, nepotřebuje páteř.

„V historii je Rusko tučné soustíčko, a to odnepaměti. Churchill už v červnu 1945 začínal přemýšlet o přepadení Sovětského svazu. Je to i na Wikipedii, je to veřejně známo. Já jsem z toho Drang nach Osten v další podobě zděšen a znechucen,“ řekl Jan Schneider. Podle obou pánů by mělo být snahou všech rozumných lidí napětí tlumit, nikoli eskalovat. Jan Schneider připomněl i důležitý závazek, který vyplývá ze zakládající smlouvy NATO: „Jediný závazek je v článku 1, že se všechny členské státy zavazují, že budou všechny spory urovnávat mírovou cestou a že se zdrží vyhrožování.“ A samozřejmě i válčení. Tedy že bude tato organizace dělat pravý opak toho, co dělá dnes.

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a jediný autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz

Milan Vidlák, časopis Šifra