„Ministry nevyměním, věřím i Petříčkovi!“ prohlásil předseda ČSSD, ministr vnitra a vicepremiér Jan Hamáček v interview pro sobotní právo, a mi to bůhvíproč připomnělo „ze Stalingradu neodejdu!“, pronesené za poslední války Hitlerem. Tatáž nabubřelost, totéž povýšení vlastní role nad rozhodování kolektivní. Ano, možná, ba skoro jistě rozhodoval Hitler o jistých věcech sám a tzv. na vlastní triko, ale v situaci naší, současné a minimálně formálně demokratické, nerozhoduje přece o obsazení či odvolávání ministrů přece jen jeden člověk, byť by to byl sám předseda strany. Do toho má co mluvit nějaké nejvyšší grémium strany, čili lidí víc, než jen jeden. Takže odkud se vzalo ono Hamáčkovo do své vlastní důležitosti zahleděné „nevyměním“, ke kterému se, ač nevysloveno, logicky vine zájmeno JÁ.

A když už jsme u tohoto zájmena: Odkud, z jakých tajemných a nám všem utajených zdrojů rostou asi kořeny tohoto Hamáčkova jáství, když je to i on, a vůbec ne v neposlední řadě, který v dělné spolupráci se stejně politicky nadanými a prozíravými duchy, jakými jsou či byli Zaorálek, Sobotka a Chovanec, přivedl současnou Českou sociálně demokratickou stranu na buben. Konkrétně od zhruba třiceti procent příznivců a voličů z dob Zemanových a Paroubkových, k procentům pěti až deseti doby současné – Hamáčkovy.

Utíkal bych, co bych měl síly a schoval se za strom, kdybych měl za sebou takové dílo. Ale lidé dneška jsou jiní a rozhodně jiný je i Hamáček. On bez rozpaků ztotožnil svou osobu s celou kdysi tak velkou stranou, a nejspíš by ani nebyl moc vzdálen tomu (kdyby poměry jen trošku dovolily), aby se navíc ztotožnil i s celým státem. A stejně jako král Slunce Ludvík 14. francouzský břitce prohlásil: „Stát jsem já!“