Něco takového přece nelze odbýt jen vzpomínkami pamětníků. Ať už těch co se hlásili k disentu, nebo těch, co stáli na druhé, straně barikády. Ani to nelze odbýt jedním komentářem zveřejněným 17. Listopadu 2019. Naštěstí není nutné se takto omezovat.

Díky aktualizaci reprintu mé již dříve vydané knihy („Operace Listopad 1989“ z r. 2012 v Našem vojsku), lze čtenářům Prvních zpráv nabídnout celou sérii komentářů souvisejících s tímto datem. Kromě úvah o disentu, který vstoupil do českých dějin někdy na přelomu listopadu a prosince 1989 tím, že přijal nabízené funkce ve státní správě, nebo o komunistickém disentu, který mu k tomu významně pomohl, lze nabídnout k přemýšlení (nejen pamětníkům, ale i těm později narozeným, kteří mají o něco takového zájem) i komentáře hledající odpovědi na otázky, které už dávnoměly být nejen položeny, ale i zodpovězeny. Tedy ty, které se týkají toho, co se tehdy doopravdy stalo, kdo za tím byl a proč o tom stále moc nic nevíme.

Nepůjde ovšem o úvahy typu „Zeman a sametová revoluce““ či „Klausovy zásluhy o Listopad 1989“. Nepůjde ani o to, kdo vytvořil všechny ty mýty o našich nedávných dějinách, včetně mýtu o blahoslaveném V. Havlovi nebo o vlivu sv. Anežky, a tím i katolické církve v tomto dění. Nabízí  se zde jen trochu jiný pohled na podstatu věci, resp. trochu odlišný pohled za oponu, která dosud halí tehdejší dění. Takových pohledů může být - jak říkají Slováci - „neúrekom“. Za těch uplynulých třicet let je ale dosud nikdo jakoby nenabídl, aby tím povzbudil naši zvědavost a tedy i naše snahy dopátrat se, co se tenkrát dělo.

Už to, že se o tom všem nějak moc nemluví, je na této věci zvláštní. Chybí zde něco jako kvalifikované bádání, které by daný problém otevřelo k diskusi. Proč tomu tak není? Na to není obtížné odpovědět. Prostě taková otázka nebyla nikomu správně adresována. Proto chybí i odpověď na ni. Otázka byla totiž položena nesprávné straně. Konkrétně historikům, kteří se ale nikdy předtím nedávnou minulostí nezabývali a nebyli k tomu ani řádně připraveni. Stačí si připomenut, z čeho se skládaly kurikula adeptů českého dějepisectví. Bylo v nich leccos, ale nedávná minulost tam nebyla.

Ostatně není náhodou, že pracoviště založená poměrně nedávno na studium totalitního období, tedy v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (1993), Ústavu pro soudobé dějiny na AV ČR (1991) či v Ústavu pro studium totalitních režimů (2008) – o četných vysokoškolských katedrách s tím zaměřením nemluvě -byla ve své činnosti striktně limitována přelomem v letech 1989/90. Za toto období jejich pracovníci (převážně historici, kteří se nikdy soudobým děním nezabývali, nesměli ve svém bádání jít. Tedy ani studovat následky toho, co se na sklonku 80. let stalo, což má pro poznávání příčin Listopadu katastrofický efekt.

Ohraničení tohoto období tímto datem má ovšem své celkem jasné důvody. Žádná nová moc nevidí ráda, když ji někdo tzv. nahlíží pod prsty. Ale nejde jen o studium praktik polistopadového vládnutí. Byly zde i tradice. Za studium minulosti se tradičně v duchu positivistického dějepisectví - už dlouhá léta - považovalo hlavně studium s tímto děním souvisejícími archiváliemi, dokumentů a jiných, v podstatě starých materiálů. Domácí historiografie, resp. české dějepisectví proto nikdy fakticky nepřipravovala své adepty na něco takého jako jsou soudobé dějiny (termín sám ji zněl trochu absurdně).

Navíc zde přece byly vědy jako sociologie a jiné společenskovědní obory, které to prý měly „krýt“. Tedy vědy, které u nás byly pod kontrolou. Lhostejno zda ideologie, cenzury či úředníků, kterým stačilo přiškrtit „finanční kohoutky“ v podobě peněz na granty a na různé aktivity, aby přestaly projevovat „nezdravý“ zájem o nedávnou dobu. Byly a stále jsou bez takových zdrojů bezmocné, jakoby bezprizorné. Nemáte-li v sobě odvahu studovat následky toho, co se po listopadu 1989 v této společnosti dělo, bez takové podpory se toho moc nedozvíte. A to nejen proto, že mezi příčinami Listopadu a jeho důsledky existují různé souvislosti a vazby, ale jsou zde i jisté zájmy.

Díky této – zřejmě přehlédnuté - souvislosti o tom, kdo se může a nemůže badatelsky zabývat tím, co se dělo v Listopadu 1989 a po něm, se v české vědě vytvořilo zvláštní vakuum, které fakticky mělo a má silný vliv na naši způsobilost (resp. neschopnost) se Listopadem odborně zabývat. Přitom nešlo tehdy o nějakou maličkost. Vždyť došlo k rozsáhlému přesměrování milionů životů našich spoluobčanů a nás samých na jinou trajektorii.

Žijeme opravdu jinak, než jak bychom žili, kdyby soudruzi (jako byl A. Lorenc či Vykypěl) předtím nerozhodli, že průvod odcházející v podvečer 17. listopadu z vyšehradského Slavína neskončil někde u Výtoně. Místo toho zamířil pod dohledem poručíka Růžička-Zifčáka a dalších na Národní třídu. Mohlo to vše prostě jít jinudy. Samozřejmě se na tom podílelo více tehdejších prominentů nejen z řad StB, nejspíše i KGB, ale i z vedení KSČ. 

Následně došlo tak ke zlomu, ale k jakému? Toť další otázka. Jen podle toho, že tehdy (s výjimkou menší skupiny veksláků, zelinářů či řezníků) ještě neexistovaly struktury, z nichž se mohly rekrutovat dnešní oligarchové, a že brzy potom zmizely ze scény instituce (jako třeba StB, Ústav prognostiky při ČSAV, VŠP, ÚM-L všech úrovní, dokonce i samotná KSČ se svými OV, KV či ÚV a PÚV), i podle četných dalších změn můžeme - za cenu toho, že se objevily jiné, jako třeba samostatná ČR, ODS, ÚSTR apod.- jakoby žít v jiné společnosti. Otázkou ovšem je, jaké vlastně má kořeny tato „jiná“ společnost.

Do zapomnění odešly večerní univerzity marxismu-leninismu, vedoucí úloha Strany, uliční důvěrníci a jiné relikty předlistopadového období. A jaké to byly ve své době vlivné organizace!! Do žumpy zapomnění byly hozeny ideály mnoha tzv. kovaných soudruhů, kteří jim obětovaly svůj čas života v domnění, že budují nový lepší svět (o těch, co se jenom tak tvářili, ani nemluvě). Těch neuvěřitelných hodin různých školení, schůzí a různého úsilí, co bylo odepsáno! To vše je už dávno vniveč. Co ale přišlo na jejich místo, jak a proč? To je hamletovská otázka, která některým z nás možná vrtá v hlavě. Otázka, která jakoby zavání tázáním se po smyslu naší existence, které si někteří z nás občas, zpravidla ve chvílích, kdy v noci nemohou znovu usnout, vybaví.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)