"Té Rady pro vysílání, která se údajně spolčila s Vladimírem Železným, aby zničila investici toho hodného amerického strýčka Ronalda Laudera do televize Nova. Co na tom, že ta televize Lauderovi nikdy předtím nepatřila a že si ji koupil až za peníze českých daňových poplatníků, které mu v prohrané neprohratelné arbitráži přihráli čeští političtí zmetci na čele s Vladimírem Špidlou, Bohuslavem Sobotkou a Pavlem Dostálem," konstatoval tehdejší člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Štěpánek.

"Seděl jsem v té radě spolu s Milotou. Několik let jsme spolu týden co týden chodili na oběd. Byl to skvělý vypravěč, a tak jsem si taky vyslechl bezpočet nikdy nepublikovaných, možná dokonce nepublikovatelných historek o českém disentu. O Václavu Havlovi zásadně m mluvil jako o Veškrnovi. Taky jsem párkrát byl v onom slavném bytě nad Národním muzeem, kde spolu s Vlastou Chramostovou v době toho nejstrašnějšího husákovského marasmu provozovali neméně slavné, ba přímo legendární bytové divadlo. Všechna hlasování v radě, ať ta vyhraná, nebo prohraná, Milota zásadně komentoval slovy: „Jó, to je demokracie, pánové.“ ... píše se  ve Štěpánkově nekrologu.

"Na svá vlastní slova ovšem nějak zapomněl, když v době televizní spacákové krize podstatná většina členů rady odhlasovala udělení té vůbec nevyšší možné pokuty České televizi. Tehdy Milota prásknul dveřmi, na členství v radě rezignoval a odebral se mezi demonstranty na Václavské náměstí, kde do nastavených mikrofonů a kamer poskytoval rozhovory, co jsme to my ostatní radní za zločince," zavzpomínal na Stanislava Milotu Petr Štěpánek.

"Tenkrát jsem ho viděl naposledy. Za svůj „statečný“ postoj pak obdržel nějakou plaketu a obálku se sto tisíci korunami," ukončil svoji vzpomínku Petr Štěpánek.