Matka, která pracuje ve školce a věnuje svůj život práci s dětmi. Jsou na ní skvělé ohlasy a všichni si ji neskutečně chválí. Přestože se může věnovat práci s lidmi, tak se nemůže setkávat s vlastními dětmi. O kom je řeč? Uhodli jste správně, řeč je opět o Evě Michalákové a o jejím norském případu plném absurdit.

Norský návrat k nacistickým kořenům

Reportáž v pořadu České televize v pořadu 168 hodin se snažila divákovi ukázat údajnou druhou odvrácenou část případu a zviditelňování politiků. Předem chci říci, že o žádné zviditelňování na případu nestojím a přijde mi takové tvrzení veřejnoprávní televize jako nekorektní především s ohledem na práci, kterou jsme s kolegy odvedli. Nechť si každý porovná přístup českých úřadů před dvěma lety a poté, co se do případu vložili někteří čeští politici…

Nechci však Českou televizi vůbec kritizovat, protože si jejích pracovníků vážím a věřím, že jejich práce celému případu hodně pomohla. Proto bych dal některé věci na pravou míru a ukázal, že kritika postupu norských úřadů v případě Evy Michalákové je oprávněná. Jsem si jist, že na základě níže uvedených absurdit, mi dá i nejzarytější pochybovač o nepsrávnosti norského postupu za pravdu.

Absurdita první: Jak často mohla matka vidět děti? Třikrát za tři roky

Od září roku 2012 mohla matka vidět své syny pouze třikrát respektive dvakrát. Nejprve se setkala s oběma v září 2012 a posléze pouze s mladším Davidem o rok později v září 2013. Starší Denis měl údajně říci, že „už je velký kluk a nechce, aby jej maminka zvedala a vážila.“ Opravdu velmi zvláštní důvod, proč druhý syn nakonec nedorazil. Přitom když slyšíte dřívější rozhovory Denise s maminkou Evou (tajně nahrané), tak se na ní vždy těšil.

Není to spíše řízená manipulace pěstounů, kteří chtějí, aby matka na děti zapomněla, jak je slyšet například na nahrávkách s dědečkem, kdy pěstounka říká Davidovi, že maminka na schůzku nepřijela, přestože maminka dětí přijela, ale nesměla se chůzky zúčastnit?

Dále je třeba říci, že poslední schůzka se uskutečnila až po jednom a půl roce v březnu 2014. Přestože matce bylo přiznáno právo na dvě setkání ročně po dvou hodinách, svoje děti mohla vidět pouze jednou. Druhá schůzka se ale v loňském roce neuskutečnila bez logického odůvodnění.

Je třeba se Norů ptát na vysvětelení toho, proč nemůže matka, která pracuje v mateřské škole a vychovává dceru svého přítele, vídat vlastní děti? Přitom v jiných případech, které známe z Norska, se mohou děti vídat se svými biologickými rodiči třeba dvakrát do měsíce. Ale v tomto případě to nejde. Prostě tady vůbec nic nejde…

Absurdita druhá: Zpřetrhání vazeb mezi sourozenci? Neomluvitelné

Tím ale výčet absurdit nekončí. V celém případu bývá málo zdůrazňováno, jak škodlivé je zde zpřetrhání vazeb mezi sourozenci. Bratři vyrůstají každý v odlišné rodině. Každý rozumný psycholog by vám ale řekl, že pro děti by bylo lepší, kdyby mohly vyrůstat společně. Jaký byl tedy důvod oddělení?

Zdůvodnění bylo takové, že původní pěstouni oba bratry nezvládali. Takový argument je ale naprosto nesmyslný a pěstounům měly být obě děti okamžitě odebrány. Nezvládnutí výchovy je problém pěstounů, ne dětí, jak opakovaně potvrdilo několik dětských psychologů.

Vzhledem k tomu, jak je v Norsku tato péče štědře honorována, bych od pěstounů očekával zvládnutí případných problémových situací. Jenže tady se nabízí otázka právě přes peníze. Mít jedno dítě na výchovu je v Norsku daleko výhodnější než mít děti dvě. A tak Barnevernet na tuto hru pěstounů přistoupil a dětem připravil pěkné trauma do života.

Absurdita třetí: Děti Evy Michalákové mluvit česky nemohou? Poláci mohou

Bez povšimnutí by nemělo zůstat ani nerespektování původu dětí. Jedná se o občany České republiky, přesto není brán žádný zřetel na jejich původ. Na schůzkách je jim výslovně zakázáno mluvit česky. Během několika let, co jsou mimo rodinu, už oba bratři samozřejmě museli češtinu z velké části zapomenout. Jak jinak, když jim nebyl umožněn kontakt s češtinou.

Zde můžeme dobře vidět snahu norské sociálky zpřetrhat vazby mezi dětmi a matkou i mezi samotnými sourozenci a zbavit je vztahu k jejich vlasti. Přitom jsou známé případy jiných rodin například z Polska nebo Ruska, kde bylo dětem umožněno chodit i do katolického a pravoslavného kostela na bohoslužby v jejich řeči. Ale v případě Evy Michalákové nejde nic. Ona a její děti podle rozhodnutí nějaké úřednice Barnevernetu nemá na nic právo.

Ptám se, jak může být něco takového vůbec možné. Proč nemůže matka vídat děti alespoň častěji, jak tomu bývá obvyklé v jiných případech? Bezpráví, jehož se Norsko dopouští na Evě Michalákové i na dětech, je zcela zjevné a opatření na údajnou „ochranu dětí“ před její biologickou rodinou naprosto absurdní. A snad to jednou i Norové pochopí.

Přeji hezký den a veselou mysl!

Zdroj: ePortal.cz