Petr Hájek komentuje poslední pokusy o rozumné řešení krize, která však spíše spěje ke všeobecnému neštěstí, a přináší podstatné myšlenky z varovných slov Václava Klause. Evropa je vzrušena nadějí: Merkelová a Hollande v Moskvě jednají s ruským prezidentem o metodě, která by vedla k ukončení ukrajinské občanské války. Také Amerika je vzrušena – avšak nadějí přesně opačnou: Konečně má příležitost zaplavit kyjevskou „demokratickou“ vládu „smrtícími zbraněmi“, jak zní přesná citace představitele washingtonských elit.

Petr Hájek

A míní tím zbraně nejen americké, ale především ty z „postsovětských zemí“, tedy takové, které při vraždění svých spoluobčanů budou umět fašistické a nacistické pluky oligarchů používat. Prostě nás do toho konečně naplno zatáhnout. Mají zde své spojence. I pražská (mediální a politická) kavárna je vzrušena: Vytoužená válka s Ruskem je na dosah – pokud to ovšem „zbabělí Evropané“ nezpackají.

Demokracie jako břitva

Americký ministr zahraničí Kerry přijel do Kyjeva jako předskokan „majitelky EU“ Angely Merkelové a jejího pomocníka z ekonomicky umírající kdysi sladké Francie, Francoise Hollanda. Pan ministr pochválil pučistickou vládu za její úspěchy v demokratizaci země, hospodářské reformy a kdovíco ještě – o zbraních však mluvil velmi opatrně. Ví totiž, že v Evropě jsou nálady právě opačné.

Pražskou kavárnu tím dosti rozladil. Romancovové a spol. okamžitě nastoupili do České televize, aby svou frustraci vylili na veřejnost. Kupodivu se ani slůvkem nezmínili, že právě v okamžiku Kerryho návštěvy místní parlament schválil další ze svých kroků k nastolení vzorné demokracie západního typu: Ode dneška se na Ukrajině nesmí poslouchat ruská televize a pod vysokou pokutou je rovněž  zakázáno promítat ruské filmy.

Podle nezávislých pozorovatelů jde o klasickou kyjevskou hysterickou reakci na tragickou bilanci vládní armády a pluků oligarchů na východní frontě. Ti společně kráčejí od porážky k porážce, což s hrůzou konstatoval v ČT i mediální velevoják, generál Jiří Šedivý. V pořadu Horizont spolu s moderátorem bloumali nad vojenskými mapami, aby nakonec konstatovali, že takhle se bojovat prý nedá. Důvod? Především nízká bojová morálka okupační armády, která je s tou „povstaleckou“ nesrovnatelná – stejně jako „válečné umění“ kyjevské generality, která je přitom studovala s Jiřím Šedivým ve Washingtonu – a teď to, kdo ví proč, nedovede uplatnit.

Kavárenské válečné vzrušení

Čím to asi bude, soudruzi? Není třeba možné, že bojovat za své domovy, právo na vlastní řeč a především za svobodný život (nebo alespoň život jako takový) je poněkud jiná motivace, než se nechat zabíjet za zájmy bůhvíkoho za oceánem? Pražská kavárna si to jistě nemyslí. Když si právě odskočí do svých domovských redakcí (ze studií České televize – centrálního organizátora propagandistické války v českém protektorátu EU), jásá alespoň nad čerstvým vládním dokumentem o bezpečnostních hrozbách naší země. Má ale proč? Nemýlí se?

Nejen Babišovy Lidové noviny právě hloubají nad tím, proč v dokumentu vláda napřímo nejmenuje našeho úhlavního nepřítele: Dočteme se třeba, že ‚některé státy usilují o revizi stávajícího mezinárodního uspořádání‘ a uchylují se k ‚vysílání neoznačených příslušníků ozbrojených sil‘. Jistě, člověk jen trochu znalý si domyslí, že je řeč o Rusku.“

Jak na to asi naši stratégové přišli? Je přece všeobecně známo, že o změnustávajícího mezinárodního uspořádání se zasloužily výhradně Washington s Bruselem zorganizováním státního převratu na Ukrajině a rozpoutáním občanské války jejich dosazenou loutkovou juntou tamtéž. Že bychom měli rozdílné informace o něčem tak známém? Na druhou stranu je samozřejmě s podivem, že česká vláda tak zjevně pokládá za naše bezpečnostní riziko právě své „úhlavní spojence“. Nebo je to ještě jinak? Čert se v tom asi vyzná. A jeho spolustolovníci z pražské kavárny.

Například takový pan Anýž z Bakalových Hospodářských novin: Zdůrazňuje, že v nové strategii se píše o posilování schopnosti přijímat na českém území ozbrojené síly spojenců, a ptá se, jak v této souvislosti máme chápat výrok ministra Stropnického, že u nás základny k „pobytu cizích vojsk na našem území“ nepřicházejí v úvahu? V tomto smyslu budiž řečeno, se ptáme spolu s ním. Znamená to snad, že vláda již otevřeně počítá s „bratrskou pomocí“ Washingtonu a „dočasném umístění“ jeho armád u nás?

Naproti tomu komentátor Ivan Hoffman v Deníku konstatuje – ve vztahu ke „kavárně“ poněkud velezrádně (možná proto, že zrovna on ji příliš nenavštěvuje – a proto ho ve veřejnoprávním předstírání zpravodajství v ČT téměř nevidíme): „Někteří politici a komentátoři jako by se nemohli dočkat, kdy se rozhoří pořádná válka, ve které bychom nestáli bokem. Předcházení konfliktům, na které se naše vláda míní soustředit, už komentátory vyhlížející válku nezajímá.“

Dvojice zrádných prezidentů

Je skoro fantastické, že tito lidé zcela a úplně ovládají hlavní česká média, ta takzvaně veřejnoprávní na místě prvním. Jaký div, že na středečním zasedání Rady ČT radní M. Jankovec odmítl kritiku jednostranného propagandistického postoje ČT k ukrajinské krizi jasnými slovy, jimiž ovšem vyzradil bruselské státní tajemství:

„ČT má skutečně určený úhel pohledu na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků pouze tehdy, pokud prosazují a dívají se na věci z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení.“ ČT se podle něj „nesmí na dění na Ukrajině dívat tak, jako kdyby byla součástí současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z EU.“

Báječný nápad. Jenže jak na to? A co kdyby mezitím, než na to přijdeme, televize, která od českých daňových poplatníků vybírá sedm miliard korun ročně (!) byla prostě alespoň trošičku „zájmově neutrální“? To už je také zakázáno Bruselem? Přijmeme tedy také u nás zákaz produkce ruských filmů? Bude zajímavé, jak bude vedení ČT na tato slova reagovat, když sklidila bouři od (některých) českých politiků – tedy těch nespojených s „pražskou lumpenkavárnou“. I když to vlastně víme. Stejně jako vždycky. Nijak.

Ani naši poslední dva prezidenti s válečnickou havlistickou kavárnou zjevně příliš nekamarádí – a proto jsou mediálním mainstreamem pravidelně lynčováni jako zrádci „společného válečného díla“. Miloš Zeman a jeho předchůdce ve funkci Václav Klaus jsou proto podle vládnoucí Páté kolony Putinovi agenti – jenom pořád nevíme, podle čeho se to pozná a prokáže.

Samozřejmě – nařčení jakobíni neprokazují. Ti jen stavějí mediální šibenice. Je to podobné jako s těmi údajnými tisíci vojáky ruské armády, tanky, děly a kdo ví čím ještě, o nichž kavárna v echolálii (duševní porucha nutící nemocného k tupému opakování slyšeného) washingtonských jestřábů pravidelně sní – ale jediný důkaz o nich ještě nepřinesla. Což při zeměkouli, profízlované americkými satelity a odposlechy, je fascinující příklad ruské technologické převahy: Jsou neviditelní. Právě tak jako údajní „sponzoři“ dvojice hlav našeho státu.

Jenže zatímco Miloš Zeman spíše trousí poznámky, Václav Klaus je soustavnější: Jezdí po světě, přednáší a píše. A tak narozdíl od štěkotu zpoza kavárenských zdí se od něj můžeme dozvědět i něco ucelenějšího. O současné krizi EU – včetně vojenského dobrodružství na Ukrajině – právě napsal do Hospodářských novin něco, z čeho mnohým echolálistům zase o něco víc zhořkne káva. Přece jen – říká to náš nedávný prezident republiky. Některé myšlenky proto stojí za to ocitovat:

Václav Klaus: Zatím ještě ne gulagy…

„V dnešní Evropě neexistují žádné politické síly, které by byly schopné vyvolat a následně zorganizovat skutečnou změnu. Tím není řečeno, že by neexistovali jednotlivci, kteří by situaci dostatečně kriticky neanalyzovali, kteří by si nebyli vědomi nezbytnosti fundamentální změny a kteří by nebyli schopni žádoucí systémové změny nastínit. Ale jakýkoli pokus o jejich organizování se je evropským politickým establishmentem (za velmi aktivní spolupráce médií) okamžitě utlumen a v zárodku fakticky zablokován.

Zatím ne gulagy, stačí ostrakizace a společenské znemožňování všech těch, kteří se o společný postup pokoušejí. Osudy rodících se eurokritických stran a hnutí jsou dostatečně známé a to, co se například dnes děje v Německu s autenticky vzniklým lidovým hnutím PEGIDA, je toho dokonalou ukázkou. Toto hnutí – a nijak nehájím každý jednotlivý výrok, který zazní na jeho veřejných shromážděních – přináší jasné, a ve své podstatě rozumné poselství: odmítání multikulturalismu a státem nejen tolerované, ale dokonce podporované a vítané masové imigrace z mimoevropských zemí. (…)

Německo ano, Řecko ne?

Velká očekávání byla spojena s řeckými parlamentními volbami. Evropská média a evropští politici připravovali před volbami evropskou veřejnost na dramatickou situaci. Výsledek voleb – výrazné vítězství Syrizy – navíc přesně potvrdil jejich nejčernější představy. Přesto je všechno jinak. Jsme pár dní po volbách a – v rozporu s všeobecným očekáváním – nastal relativní klid. Můj odhad je, že bude všechno daleko méně dramatické, než se čekalo. Evropská unie pomůže, jakkoli se stále zaříkává, že nikoli.

V řadě komentářů se už začíná připomínat, že v roce 1952 probíhající londýnská konference o odpuštění části německého dluhu vedla ke zkrácení tehdejšího dluhu Německa o 50 % a že zbývající splátky, které muselo Německo dále platit, byly rozloženy na dobu následujících 30 let. Musím podotknout, že toto odpuštění bylo uděleno zemi, která rozpoutala šílenou světovou válku a masové vraždění. Nic takového Řecko neudělalo. Řecko pouze udělalo tragickou chybu tím, že vstoupilo do eurozóny.  Dnes hrozí, že udělá chybu druhou, pokud v eurozóně zůstane. To bude znamenat prodlužování řeckého utrpení na další léta či desetiletí. (…)

Už včera bylo pozdě

Za klíčovou pro další vývoj Evropy však považuji situaci na Ukrajině. Ta může Evropu zásadním způsobem destabilizovat. Z krátkodobého hlediska určitě více než Islámský stát a muslimský terorismus. Pochopí už konečně evropské elity v Bruselu a v hlavních městech členských zemí, že je třeba zvolit úplně jinou politiku k ukrajinské krizi, než jakou dosud Evropa (a Amerika) provádějí? Už včera bylo pozdě tuto změnu provést.“

Válka je blíž, než si myslíme

Závěrečná otázka Václava Klause je pochopitelně řečnická. S „lídry“ EU má dostatečně dlouhou zkušenost, aby věděl, že nejspíš nepochopí nic. Že i jednání v Moskvě (iniciované mimochodem Vladimírem Putinem) skutečnou změnu nepřinese. Rozhodující slovo v Evropě mají válečníci z Washingtonu, kteří musejí nějak zachránit hroutící se ekonomiku chřadnoucího světového četníka. Obvykle k tomu sloužila válka. I nyní je blíže, než si uvědomujeme.

To byl také jediný důvod, proč Merkelová s Hollandem jeli do Moskvy: Vědí o tom. A také vědí, že v Evropě najdou jen pár „kaváren“, které by s další zničující válkou  souhlasily, či do ní dokonce šly. Normální lidé se jí právem děsí. Jejich „bojová morálka“ je ještě podstatně nižší, než ta „neschopných“ ukrajinských vojáků, většinou prostých občanů hnaných dalšími a dalšími mobilizacemi kyjevských oligarchů na ztracenou východní frontu. Tohle by si přáli zopakovat ve velkém také s námi.

Pražská kavárna si jen infantilně hraje s modely tanků, letadel – a v posledku i jaderných zbraní, které by dříve či později z obou stran udeřily. Je cynická a úplně odtržená od zbytku země – o čemž svědčí poslední čísla dramaticky klesajících nákladů všech hlavních novin i měření důvěryhodnosti České televize: z někdejších osmdesáti na současných sotva padesát procent.

A my ostatní? Musíme se modlit a věřit v zázrak. Zázraky se dějí. Pokud lidé dají doopravdy najevo, co si myslí, naděje bude vyšší.

Zdroj: protiproud.cz