"Jestliže v minulém režimu, jak bývá kritizováno, došlo úředně ke zrušení některých organizací, tak současný režim opájející se heslem »nejsme jako oni« dokáže ekonomicky či mediálně zlikvidovat leckoho. To je případ současné koordinované kampaně proti Českému svazu bojovníků za svobodu. Pravice ve Sněmovně navrhuje zrušení státního příspěvku pro svaz, který čerpají i mnohé další celostátně působící spolky. Poslanec-skokan na lyžích z ODS vykřikuje cosi o »pofidérním spolku«. Místopředseda horní komory, původním povoláním pedagog a ředitel gymnázia Jiří Růžička (TOP 09), vytasí při projednávání dokonce Gottwaldovy výroky. Kdyby nebyla situace tristní, byla by to fraška. A kraje či města? Některé samosprávy poštvávají zastupitele, aby se finanční pomoc oblastním organizacím ČSBS omezila či zrušila," konstatuje novinář Hoření.

"V demokratické společnosti platí stejné principy pro všechny. Představené organizací si volí jejich členové. Tak jako já neovlivním, kdo se stane šéfem Pirátů či myslivců, pokud nejsem u nich členkou, těžko může státní moc tlačit na jakýkoli spolek, koho má postavit do svého čela. A to mohu mít ke konkrétním lidem i velké výhrady. Osvědčená taktika, kdy některá média zahájí štvanici, aby se pak iniciativy chopili politici, vede k zasazení semínek nenávisti a sváru, jež začnou klíčit," píše se v komentáři Moniky Hoření.

"Jak jsem si stihla včera a předevčírem vyměnit pár názorů s přáteli, kterým nejsou lhostejné otázky udržování historické paměti - což je právě i program ČSBS - z usnesení senátorů jsou zděšeni. Senát by měl spíše posuzovat situaci v tom smyslu, kdo se o pietní místa skutečně stará, jaký má veřejnost zájem o odkaz obětí válek, jak se k tomuto odkazu vychovává mládež – a ne řešit bojkot. Když tento potřebný spolek nedostane podporu od státu či samospráv, kdo převezme jeho práci?" ptá se novinářka.

" Novinář Urban měl ve čtvrtek (28. února 2019) v rozhlase jasno. Kdyby ČSBS zanikl, nikdo by ho nepostrádal. Stávající vedení ČSBS prý inklinuje »k tomu, čemu říkáme minulý režim« (ví bůh, co to znamená), a nemá odbojářské zásluhy. Jsou to »jen« potomci odbojářů. Jenže každý, kdo umí počítat, ví, že 74 let od skončení druhé světové války nemohou v čele organizace stát aktivní účastníci protifašistického odboje, jejichž věk je kolem devadesáti až sta let. Ostatně letos na červnové Lidické tryzně, kam dostal předseda ČSBS stopku, promluví tamní starostka, sama potomkyně oběti lidické tragédie, nikoli odbojářka. Prostě tyto argumenty jsou liché," míní publicistka.

"Nejodpudivější na celé záležitosti je, že veřejné a státní instituce útočí na organizaci, jejíž členstvo tvoří staří lidé, občané této republiky. A ti nemají již dost sil, aby se ozvali v médiích a bránili. Cítí však hořkost a zradu od těch, za jejichž svobodu venkoncem také nasazovali krky. Pěkně se jim mocní a bohatí odvděčují. Všichni, kteří se na této špinavé kampani podílejí, by se měli stydět," uzavřela svůj komentář Monika Hoření., který nazvala Měli by se stydět.