Protože to  bylo v době existence HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu) a dalších aktivistických dozorců nad pravdou a lží,  rozuměli jsme tomu, jako vynesení rozsudku nad jedním z pilířů tehdejšího politického režimu,  který chtěl slyšet trávu růst. A smáli jsme se tomu,  když už i „muži listopadu 1989“  se začali vyjadřovat podobně jako „muži 25.února“. To jsme ještě netušili, že staré zavedené pořádky se budou vracet, ale  už ani ne zadními vrátky, ale téměř doslova vstupnímu vraty, které pomáhala otvírat nejen Evropská komise a Evropský parlament, ale i  politizující muži v uniformách NATO.

Našli „ochotné sluhy“ (je o nich napsána celá  kniha amerického autora) dokonce i mezi zlovolně vymyšlenými „hlídacími psy demokracie“. Asi to dnes pamětníky nepřekvapí. Mezi zpravodaji a novináři bylo vždy hodně těch, kteří sloužili jakémukoli politickému režimu (včetně těch zločinných) a posluhovali hned několika režimům po sobě jdoucím, ačkoli se od sebe zásadně lišily. Mnozí z nich dokázali, že to dokáží, a to dokonce mnohonásobně. Jednou sice mluvili a psali o lidové demokracii, později o demokracii liberální. Ale už jejich otcové obhajovali  národní nebo sociální demokracii, od které se dostali až k nacionálnímu socialismu. Někteří ještě ani nestačili zapomenout na své Čest práci!  proroctví „Se Sovětským svazem na věčné časy a  nikdy jinak!“ a už si museli odskočit k obraně lidských práv a  k „Pochválen buď Ježíš Kristus!“

Příklad anarchisty Emanuela Vajtauera, „světového revolucionáře“, který dovezl ze Sovětského Ruska pověstných 21 podmínek Komunistické lnternacionály, stal se komunistou, potom národním socialistou a konečně  jako protektorátní šéfredaktor Přítomnosti  kolaborantem s  nacionálním socialismem  v letech německého někde cestou do Tábora v květnu 1945 „na útěku“ zemřel. Nebo, jak po návratu z emigrace v roce 1990 šířil domněnku z druhé ruky spisovatel Jan Beneš,  pod změněnou identitou žil ještě v padesátých letech ve Spojených státech.

Tím chceme bez jakéhokoli záští konstatovat, že vyjadřovat se k věcem veřejným, nejen u nás, ve střední Evropě nebo v Evropě celé, a asi i v jiných koutech světa, není těm, kteří se  na této úrovni exhibují, ke škodě, vést si Holzmannův alibistický deníček.

A hlavně, jak ve vzpomenutém satirickém skeči říká jeho autor – zapisovat si do něj jen to, co se skutečně stalo, žádná fakta!  

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)