Za necelé století bylo konfliktů mezi Českem a Polskem trochu moc
4. března 2019 - 07:20
Týká se to jak celoevropských dějin, ale funguje to i ve srovnávacích dějinách společností, které jsou nejen geograficky, ale i jazykově, někdy i kulturně; poměrně blízké.
Příkladem je i neschopnost českých a polských dějepisců řešit problémy tohoto druhu jsou i četné mezery ve výkladech společných historických událostí související třeba s bezručovskými reminiscencemi na život na Ostravsku ještě před první válkou, tehdejší spory o Těšínsko či třeba spolupráce předválečné polské vlády na mnichovských a pomnichovských událostech v r. 1938. Nemluvě o účasti Polska na okupaci v r. 1968. A to se přitom mnohé konflikty nakonec ani nerealizovaly, včetně sporu o obsazení Kladska po druhé válce či chystaného vpádu vojsk varšavské smlouvy do Polska v r. 1981.
Za poměrně krátkou dobu necelého století bylo konfliktů mezi Českem a Polskem trochu moc, ale jakoby jim nebyla a stále není věnována žádná pozornost. O to větší je to ale důvod k tomu, aby se někdo (kdo ale?) konečně tím vším zabýval. Možná je to proto, že si stále ještě nějak nerozumíme. Z pohledu mnoha Poláků jsou Češi jasní rusofilové, a naopak podle mnoha Čechů to může být zapříčiněno i tím, že dějiny Polska - včetně těch nejnovějších - jsou poznamenány jak jejich rusofóbií, tak (a to především) deformovaným, rigidním katolictvím. Navíc stále povzbuzovaném tamější církví, která v rámci jakési internacionální pomoci tradičně bezvěreckému českému národu provádí ve spolupráci s domácí církví rozsáhlou misionářskou činnost na našem území. Farností obsazovaných polskými kněžími na českém a zvláště na moravském území, jsou už stovky.
Místo lepšího vzájemného porozumění jak své minulosti, tak současnosti tak zcela reálně hrozí v obou společnostech prohlubování existujícího neporozumění, k čemuž mohou významně přispět i ti, kteří o Česku a Češích píší v Polsku knihy o české minulosti a naopak. Zvláště pokud by v nich rozvíjeli stereotypy opřené o pokřivené představy o svých sousedech a pokud by do svých úvah pomítali pocity opřené o staré křivdy, nepochopení a někdy také naočkované nepřátelství. Přitom obě společnosti měly a mají; toho dost společného, a nejen proto, že v minulosti vznikala četná smíšená manželství mezi obyvateli Čech a Polska (také jsem měl pratetičku z Krakova), či kvůli přátelstvím všeho druhu mezi lidmi tam a tady. Někdy k tomu docházelo – konkrétně po roce 1948 – pod vlivem společné obrany proti nežádoucím importům ze SSSR.
Na druhé straně ale došlo i k rozsáhlé tabuizaci společné minulosti promítající se do výkladů dějin na obou stranách. V Polsku se to konkrétně týkalo už zmíněného podílu polské armády na okupaci Československa v srpnu 1968 nebo spojenectví jejich předválečných politiků s nacistickým Německem před 1. zářím 1939 vůči Československu. Reliktů špatné, různým způsobem deformované minulosti bylo a je v česko-polských dějinách prostě mnoho. Není se tedy co divit, že Češi i Poláci si nějak stále moc nerozumí.
Dnes se to promítá třeba i do sporů kolem produkce hovězího masa, vajíček, soli a jiných potravinářských komodit, což na druhé straně ale může mít i své dobré stránky povede-li to na obou stranách k lepší ochraně spotřebitelů, včetně lepšího testování u nás stále se zdražujícího domácího piva. Třeba si zdejší pivovarníci a jejich řezníci dají lepší pozor na kvalitu toho, co v obchodech i v hospodách nabízejí.
Na druhé straně text této knihy dokladuje, jak slabé jsou znalosti jednoho o druhém. Při stavu českého dějepisectví by toto nemuselo udivovat, ale trochu mě to překvapuje na polské straně. Jedna strana druhé jakoby neměla co vyčítat. Povrchnost a jakoby snaha o revitalizaci starých bolševických výkladů dějin místo aplikace kritického myšlení (významná část textu knihu se opírá o výplody skalních stalinistů a pseudomarxistů jako byl Z. Nejedlý, I. I. Udalcov, J. Fučík, J. Dolanský, F. Graus, J. Křížek, V. Husa, J. Kočí, J. Macek, J. Purš a dalších ryze ideologických vykladačů české minulosti z 20. století). Tedy „dějepisců“ nemajících s výkladem dějin v duchu některých Marxových či Engelsových děl nic moc společného, nanejvýše s jejich vulgarizací. Kdysi vlivní dogmatici jsou nicméně v Górneho knize stále vnímáni jako legitimní dějepisci. České čtenáře to možná nezmýlí. Polští čtenáři této knihy nejspíše ale mohou mít s touto záměnou problém.
Autor jakoby svým čtenářům chtěl vnutit svoji utkvělou představu, že jsme v tomhle ohledu (ve vnímání své minulosti) pitomci. Že jsme schopni a ochotni jen poslušně opakovat staré bludy z dob stalinismu či normalizace o své vlastní minulosti. O krizovém stavu tehdejšího i dnešního českého dějepisectví není v v knize ani zmínka, natož že by mohlo jít jen o novodobou obdobu těch, kteří kdysi (jako Balbín, Bačkovský, Kořínek a jiní flanďáci) jako falšovatelé z doby Temna či jako jejich pokračovatelé z doby poměrně nedávné vnucovali české společnosti jimi přepisovanou minulost.
Výše zmínění stalinisté ani normalizátoři nikdy nepatřili ani k následníkům Palackého či jeho skutečných žáků (jako byl třeba i A. Jirásek), i když se k nim hlásili. Tyhle dějezpytce totiž nikdy nezajímala minulost, která se doopravdy stala, stejně jako nezajímala jejich lokaje v době, kdy vedoucí úlohu ve společnosti si nárokovala Strana (pozn.: těmito mafiány a plagiátory i jejich obdivovateli - M. Kovář, Pánek, Kvaček - je dnešní české dějepisectví ovšem stále silně ovlivňované).
Vladimír Čermák: Zeman má taky někdy pravdu
Psát o nich (i o jejich odchovancích) jako o nějakých skutečných historiografech je stejně přehnané jako tvrdit, že jde o badatele.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Zdroj
