Jiří Hermánek – Bloger

Že ruská armáda obsadila poloostrov a donutila obyvatelstvo k účasti na referendu a k hlasování v něm, je extraorbitální pitomost, na druhou stranu ale nutno říci, že Rusové asi nenechali nic náhodě.

Ironicky se zde hovoří o „zelených mužících“, pravdou ale je, že krymská domobrana měla oblečení roztodivné, v žádném případu se nedá hovořit o jednotných uniformách bez označení. To ostatně oni domobranci samozřejmě měli.

Můj názor, a to již tehdy a ne teprve dnes byl, že si ruské tajné služby vytipovaly na Krymu několik tisíc vhodných jedinců, ty v době ukrajinské vlády na Krymu nenápadně kontaktovaly, zjistily jejich vojenskou kvalifikaci a kontaktní údaje.

Na „daný povel“, tedy v okamžiku, kdy bylo jasné, že na Ukrajině nastupuje hrůzovláda Majdanu, mohli tito muži (já netvrdím, že to tak ve skutečnosti bylo), každý z nich, obdržet krátkou SMS zprávu typu „Oslava se koná tehdy a tehdy tam a tam“.

To by samozřejmě vměšování do vnitřních věcí Ukrajiny bylo, ale co si myslíte, že se děje v postsovětské prostoru? Tam jsou na to zvyklí a nejen na Ukrajině. A ruská armáda, smluvně lokalizovaná na poloostrově, určitě dostala tajný rozkaz zabránit zmaření referenda.

To je ale něco zcela jiného než „hlasování pod hlavněmi samopalů“. Tuto disciplínu bravurně ovládá právě Majdan, kterému se tímto způsobem podařilo dosáhnout sesazení prezidenta Janukovyče a přijetí nových zákonů. Mimo jiné toho protiruského.

Propaganda je nejmocnější zbraní všech vlád a států. S propagandou lze u vlastního obyvatelstva dělat zázraky a v cizích zemích dosáhnout nebývalých úspěchů. Skvěle to uměl mistr nacistické propagandy, ministr Joseph Goebbels, a i v SSSR byli mistři propagandy.

Různá „mírová hnutí“, která se jim na Západě dařilo zakládat dost často narušovala bojeschopnost armád NATO a ani my nemůžeme tak snadno zapomenout na akce ruských tajných služeb na našem území, hlavně, ale nejenom, v souvislosti s Radarem.

Často zde též diskutujeme o míře svobody nyní a za „totáče“. Každý, kdo tu dobu zažil, ví, že diskutovat šlo vždy jen o věcech technických. O kvalitě výrobků a služeb, o různých problémech s dopravou a tak podobně, ale nikdy nesměly být zpochybněny základní atributy režimu.

A ty byly v zásadě dvě. Vedoucí úloha KSČ a vztah k SSSR. Tady byl jakýsi „monopol“ na propagandu, jiná než tato nebyla přípustná.

A jak je tomu u nás dnes, po naší „slavné revoluci“? Velice podobně, jen se „trochu“ vyměnily strany. Místo na USA musím dne nadávat na Rusko, ale například různé byzantské zvyky jsme od SSSR převzali zcela.

Ba dokonce bych řekl, že pohřeb Leonida Iljiče Brežněva v roce 1982 byl o dosti méně pompézní nežli jiný pohřeb, o 29 let později, 23. 12. 2011. Prostě a jednoduše, lidé a kulisy se mění, ale osvědčené procedury zůstávají.

Zdroj: Blog autora