7. března 2019 - 07:20
Po okupaci pohraničí došlo mezi obyvateli Československa doslova k výbuchu malomyslnosti a ponížení. Již nebyly žádné společné hodnoty. Nebylo se o co opřít. Druhá republika byla časem přežívání. Odsuzovat či kritizovat lidi z té doby za jejich podivné chování je zbytečné. Byl to čas volného pádu do neznáma, čas naprosté relativity hodnot. Všichni je zradili…
Kdo měl trochu představivosti a trochu více peněz, emigroval. Bohužel, alfou a omegou byly peníze.
Emigrovat pro člověka bylo (a je i dnes) těžké. Bez dostatku peněz se z emigranta stává žebrák na útěku. Proto chudí němečtí emigranti utíkající před Hitlerem, kteří zůstali v Československu, a průměrná židovská rodina v Československu, nakonec zůstali a stali se obětí nacistické soldatesky.
Rozvrat politického života a kultury za 2. republiky lze pozorovat velmi dobře na protikomunistických akcích. Neboť komunisté byli největšími kritiky německého nacismu a jeho českých a slovenských forem. Viz osud Komunistické strany Československa (KSČ), jejíž činnost byla úředně zastavena v českých zemích 20. 10. 1938, na Slovensku autonomní Tisovou vládou již 9. 10. 1938.
KSČ vyhlásila tzv. „taktiku druhé linie“, jejímž hlavním smyslem byl boj proti fašismu a tzv. reakci uvnitř pomnichovské republiky za využití legálních institucí. KSČ vyzvala své členy ke vstupu do formující se Národní strany práce, v níž tak získala určitý vliv. Komunističtí zákonodárci hlasovali proti kandidatuře dr. Emila Háchy na úřad prezidenta a proti návrhu zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Proto 27. 12. 1938 byla KSČ vyhláškou ministra vnitra rozpuštěna a její zákonodárci zbaveni mandátů. KSČ začala přecházet do ilegality v listopadu 1938.
Přechod strany do ilegality ztěžovaly perzekuční zásahy. Dne 13. 2. 1939 tak byly provedeny domovní prohlídky u zhruba 600 komunistických funkcionářů, došlo i k několika zatčením. Po okupaci zbytku Československa 15. 3. 1939 bylo v rámci „Akce Gitter“ zatčeno asi 300 komunistických funkcionářů, z nichž někteří byli uvězněni v koncentračních táborech. Proto pokračovalo budování ilegální struktury KSČ pomalu a dokončeno bylo až v létě 1939.
Podobné zajímavosti lze uvést po tuctech. Např. historik Jan Rataj ve své knize O autoritativní národní stát. (Karolinum, Praha 1997) napsal: „Vůdce, národ potřebuje vůdce," vykřikoval Jaroslav Durych mezi uniformovanými mladíky v holínkách a s orly a Svatoplukovými pruty na čepici... Slavný katolický spisovatel takto vystoupil 2. ledna 1939 v pražské Lucerně. Mladíky v modrošedých uniformách střihu německých SS netvořila fašistická bojůvka, ale Mládež národní jednoty, oficiální organizace Strany národní jednoty vládní a vládnoucí strany druhé republiky zahrnující staré strany první republiky: od pravého křídla národních socialistů až po pravici.
Nebo Ferdinand Peroutka, slavný publicista, alias údajný demokrat, v únoru 1939 napsal, že „roztok židovského elementu byl tak silný", až na to „německý organismus reagoval jako na otravu".
V článku „Selhal Ferdinand Peroutka? Profesor Jan Rataj nastoluje nová fakta o muži, který otřásá agendou Miloše Zemana“ v rozhovoru z 18. 5. 2015 v Parlamentních listech je uvedeno např., že v Peroutkově článku „Dynamický život“ je „…Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Demokratické Německo zahnané do exilu či do koncentračních táborů jako by neexistovalo. V oslavné stati na Hitlera přebírá věrně floskule nacistické propagandy. Píše, že A. Hitler „mluví jako Němec, myslí jako Němec, jedná jako Němec“. Přebírá i nacistický slogan, že Německo je Hitler a Hitler je Německo. Hitler prý přinesl německému národu „pronikavé úspěchy“ a proto není větší hrdina v německé síni slávy než Hitler. Německý diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939, v době, kdy už jsme byli okupováni. Říšskoněmeckou státní loajalitu osvědčuje zdůrazněním, že A. Hitler je také „český státní vůdce“…“ Tolik jeden krátký úryvek z jednoho rozhovoru…
Prostě 2. republika byla kotlem deziluzí, depresivních konstrukcí, ublíženeckých úvah, vášní, byla mnohohlasným zoufalým sborem. Byl to prostě pohřební pláč. Nic více v chování lidí a politiků mezi listopadem 1938 až březnu 1939 nehledejme. A později?
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)