Bolševici převlečení za liberální demokraty po celé Evropě řádí jako černá ruka. Naposledy v Rakousku, kde debata o homosexuálních „manželstvích“ skončila dříve, než začala. Ústavní soud si tam navzdory nesouhlasu obou vládních stran ustanovil, že manželství už není svazek muže a ženy, ale dvou osob. Již význam slova přitom naznačuje, že jde o nonsens. Slovo manželství v češtině vzniklo přesmyčkami z původního staročeského malžen, malženka. Původní praslovanský duálový tvar malžena znamenal „muž a žena“, později se však jeho význam zúžil pouze na manželku a pro manžela byl dotvořen přechýlený mužský tvar.

Neznám německou etymologii neboli původ slov, ale zajímavé je, jak rychle zareagovala Wikipedia, která celé heslo manželství (Die Ehe) upravila v tom smyslu, že se instituce vyvíjí a ve 21. století může uzavřít manželství kdokoli, ne jen muž a žena. Skoro to vypadá, jako kdyby svazek mezi mužem a ženou byl podle Wikipedie nějakou dávnou fosilií a historickým přežitkem.

Ale zpět do Rakouska, kde si Ústavní soud rozhodl, jak chtěl, bez ohledu na to, co si myslí vláda, a s platností od 1. ledna 2019 upravil manželství na svazek dvou osob. Právě na to si dovolil zareagovat jeden (jediný) odvážný novinář – Martin Leidenfrost.

Po tomto zvláštním rozhodnutí napsal komentář pro deník Die Presse s názvem „Homomanželství jako zkouška charakteru pro černé a modré“, tedy pro svobodné a lidovce, vládní strany. V článku označil žurnalista homosexualitu za novou státní doktrínu, u které se nepřipouští jiný názor. Bohužel měl stoprocentní pravdu, jak dokázal i jeho další profesní osud.

Leidenfrost kritizoval aroganci ústavních soudců, která podle něj nemá ve světě obdobu, neboť o podobně závažných věcech se obvykle rozhoduje v parlamentu nebo v referendu. A napsal: „Národní rada Rakouské republiky tu narazila na jádro panující ideologie. Na ulicích, kde kdysi táhli věřící, aby vzdávali úctu Kristovu tělu, se dnes klaní mužským zadkům narvaným v latexu. V rané fázi 21. století duhový pochod nahradil procesí na Boží tělo. V roce 2017 se vídeňského duhového pochodu zúčastnilo 185 000 lidí, mezi nimi předsedové tří ze šesti parlamentních stran. Nemusíme tam jít, ale musíme to považovat za správné. Propaganda je ohromná: filmový průmysl a média nás den co den masírují dojemnými homosexuálními dramaty. Privilegování menšiny, která je přitom na Západě dobře situovaná, se prodává jako manželství pro všechny. Jinak smýšející lidi přivazují ke sloupům hanby a rituálně na ně plivají. (…)“

Jeho slova se potvrdila bohužel velmi rychle. Pro slovenský Denník Postoj (v žádném rakouském svůj názor již vyjádřit nemůže, a dokonce noviny odmítají zmínit i informaci o tom, že rakouská Tisková rada neshledala jeho komentář jako neetický či jakkoli závadný) novinář popsal, co se po zveřejnění textu stalo. „Za čtyři mě­síce po vydání komentáře jsem si prošel očistcem. Ve vedení Die Presse byli jen zastánci manželst­ví osob stejného pohlaví a nikdo tam s mým postojem nesouhlasil a nikdo se mě nezastal. Od jejich čtenářů se mi sice dostalo ne­vídané vlny souhlasu, vedení mi však sdělilo, že ,o takový souhlas nestojíme´. Ještě dříve, než mě osvobodila rakouská Tisková rada, noviny mě jako komentátora vyhodily. Německé no­­­vi­ny Neues Deutschland, ve kterých jsem nikdy nepsal komen­tá­ře, ale jen docela oblí­be­né evropské reportáže, mě pro můj postoj k homomanželství a k potratům též ze dne na den vyhodily. Jedno vydava­telství zastavilo vydání mé dohodnuté nové knihy, která měla být o úplně jiném tématu. Za krátký čas jsem přišel o 75 pro­cent stálých příj­­mů.“

Jediný novinář, který vyjádřil podle průzkumů nejméně poloviny Rakušanů, byl vyhozen, a svobodě a liberální demokracii už nestojí nic v cestě.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Milan Vidlák, časopis Šifra