„Slyším-li slovo kultura, sahám po pistoli“, pravil kdysi žertovný maršál Třetí říše.
Slyším-li já dnes slovo multikultura, myslím, že pistole by nestačila. Pro ty, co pokládají vše nové za pokrok, stala se i tahle splácanina, míněna více multigeneticky než multi-„kultůrně“ symbolem pokroku, a ten se zastavit nedá, jen se musí odstranit balvany na cestě k němu. Jedním z nich je stará tmářská Evropa. To je ta co jim dala jejich auta, iPhony i splachovací záchod s toaletním papírem. Ten toaletní papír proto, že v Evropě Prorok ani jeho následníci svoje „sůry“ nepsali ani netiskli, a tak se papír mohl používat nejen ku psaní! Že to pokrokáři netuší? To je jedno, stejně je Evropa tmářská a musí utonout ve vlastní tmě, aby nový rozsvit mohl nastat s příchodem oné jaré kultury, přicházející zpoza Arábie a subsaharské Afriky. Orwell neměl fantazii. O žertovném maršálkovi s pistolkou ani nemluvě.
Třebaže multikultura má v mainstreamu frekvenci slušně vysokou, nemůže v kulturní frontě zůstat osamocena, a tak jsou tu bratříčkové pomocníčkové: lidská práva, liberalismus, politická korektnost, pozitivní diskriminace, atd. I největší z bratříčků, spíše velký bratr bez nějž se žádné zaklínadlo neobejde-humanismus. Při jeho vyslovení se i hora zatřese jako kdysi ta na Sinaji. Jak bychom se mohli netřást my maličcí evropští, když se jeho jménem přesouvají kontinenty a pod jeho vlajkou přistávají lodě u břehů Evropy, aby se jí dostalo kulturního i rasového osvěžení.
Kdyby slovo toaletní papír bylo mainstreamem fedrováno stejně masivně jako slovo humanismus, dostalo by se i toaletnímu papíru cti vystoupat na piedestal vedle huspeninového humanismu, který by konečně dostal tvar i lidský rozměr; vždyť i klasik přiznal, že nic lidského mu není cizí. Pak by i humanista teoretik zvěděl, co že to je humanismus v praxi i z jakých „segmentů“ se také skládá, a že nejen automobily a iPhony patří do civilizace. Podaří-li se ale humanismu a multikulti dobýt (i dobít) tmářskou Evropu, nebudou auta ani iPhony ani ten, pardón, hajzlpapír.
Malování prstem po zdi jako nový směr ve výtvarném umění? To je ale stejně povzbudivé, jako chytit hůl za špatný konec, jak říkali ve starém Římě, zvláště, supluje-li ten špatný konec úlohu toaletního papíru. Kavárenští sluníčkáři, Sorošovi (ne)ziskovkáři a další paraziti jsou však přesvědčeni, že oni chytli hůl za ten správný konec. Nu, zdrávi byli a dobře došli.
Obdiv k Západu v době, kdy u nás vládnul socialismus se dá porovnat s obdivem k ženě lepých tvarů a hezké tváře, aniž by kdo tušil, kolik má tato tvář za sebou plastických operací a jak jsou „lepé tvary“ vylepšeny silikony.
Po třiceti letech od chvíle, kdy jsme se prý vraceli do Evropy (jako by se strom s pevně zapuštěnými kořeny mohl někam vracet), je tu místo obdivované krásky babka o holi, vrásčitých tváří. Tak se vystřízlivělému pozorovateli jeví dnešní Západ po morálním kolapsu a invazi sarančat. Kam se poděli všichni ti celuloidoví supermani a Bondové. Kam hrdinové Eddy nebo dávní hrdinové eposů, Siegfriedové, Rolandové, kdysi opěvovaní trubadúry a minensengry? Zmizeli, aniž by zanechali sebemenší stopu v genech svých potomků. Těm dnešním na západ od nás, už ani nemluvím o Západu, by bylo třeba stejné sebereflexe v postavě podobné našemu panu Broučkovi, který zabloudil do patnáctého století. Jejich pan Brouček by mohl zabloudit ještě dál. Na křesťanské nebe nevěří a ani do Valhaly se nedostanou. Tak kam s nimi?
Sebevražda Západu přímo vyzývá k diplomové práci o ohroženém druhu, jménem Evropan. Ta smutná událost byla vždy spojována s jednotlivci, teď se však prvně mluví o civilizaci. Z povrchu Země sice mnohé civilizace zmizely, ale to buď přírodní katastrofou anebo za řinčení zbraní. Nač ale zbraně, je-li tu humanismus? Politicky korektní sociolog (a to jsou všichni) i když zde je práce spíše pro psychiatra, vysvětlí, že nejde o sebevraždu, ale o projev humanismu, vycházejícího z nejlepších evropských hodnot a tradic(asi z bolševismu a nacismu a dvou světových válek?).
Za posledních třicet let vyrostla v Česku početná, spíše nadpočetná elitářská třída, složená z korporátních a státních byrokratů, sedících na ministerstvech, ve správních radách, ve stovkách ne-li tisícovkách bohulibých, spíše zbytečných, institucí. Patří sem i (ne)ziskovkáři, politologové, sociologové a podobní. Všichni nadměrně placení, chytří a arogantní. Oduševňují se penězi, chlubí se kontakty, jsou hrdí na své názory a volí Drahoše.
Tvoří jádro sluníčkářské Kavárny a jsou přesvědčeni o nutnosti své existence a snad i o tom, že zde vládnou. Jen několik zasvěcených ví, na který stupeň tuzemské pyramidy jsou postaveni a že s jejich vládnutím je to jako s pány Novákem či Jonášem, když míní, že jsou bankéři, třebaže každý sedlák ví, že osel není kůň a že bankéř Jonáš není bankéř Rothschild. I naše kavárnička, ať jakkoli přesvědčená o své velikosti, je jenom kolečkem v systému, budovaném po staletí, abychom konečně mohli dokřepčit k multikulti a ke globálu.
I velké věci začínají od malých a všedních. Tady to začalo lavicí. Když bradatý půjčovatel peněz v renesanční Florencii vytáhl po ránu svoji „banku“, tedy lavici, někam do průčelí a začal s půjčováním peněz(také se tomu říkalo lichva), personál nepotřeboval, „administrativu“ si obstarával sám. Když se ale z „banky“ dřevěné stala kamenná, personálu bylo třeba, a to loajálního. Ten se sice shání dost špatně, ale uznalým „ohodnocením“ to jde posléze dobře. Tím se zaměstnanci stávají „jedněmi z nás“. I korporacím bylo třeba loajálních zaměstnanců, „co jsou jedněmi z nás“.
Od doby, kdy jsou jedněmi z nás jsme jedna rodina, kterou pojí stejný způsob myšlení, stejná ideologie a monetární bratrství. Prostě rodina, která táhne za jeden provaz. To potom i tatynek bankerš má radost a má-li radost tatynek bankerš, má ji i každý z rodiny i z Kavárny. Také altruisté z (ne)ziskovek, cestovatelé v gumových člunech, humanoidi i bratříci v zástěrách ji mají. Radost tu poletuje jako motýlek… A jak by ne, když ideál multikulti Evropy je skoro za rohem. Stane-li se tak, možná se splní i sen party z pražské Kavárny stát se novou třídou, nejlépe aristokratického uspořádání a dědičného léna.
Mají sice ambice i ctižádost, ale ne budoucnost-nemají děti. Mít děti, nemohli by po vzoru Merkelové, Macrona a nebo opilce v čele EU předstírat radost nad záplavou, valící se do Evropy a nad ztrátou vlastní země. Té země, která se vždy nazývala pro vás neslušným slovem Vlast, ale je to také Domov. To je slovo, které snad vaše globalistické ucho neurazí?
Máte právo zbavit se svého domova, nemáte ale právo spolupracovat na zničení našeho Domova. Přestaňte s tím nebo běžte-třeba do Anktartidy, nebo ještě někam jinam… Tohle monetární bratrstvo, v holportu se zástěrovými bratříky, má snad opravdu dojem, že obsadí-li některou z horních příček tuzemské pyramidy, zátopa jim může tak maximálně obšplouchnout paty, protože pro tuhle místní elitu, ovšem celosvětového významu, bude na kopci vystavěna (po amerikáňském způsobu) obezděná rezidence, hlídaná zvláštními agenty FBI. No nevím, naši milí mouřenínkové, nejste důležití pro nás, natož pro jakési americké cosi. Proto raději než spolehnout na obezděnou rezidenci, naučte se dobře plavat! (ti pitomci si snad opravdu myslí, že z toho vyjdou jen s „obšplouchlejma patama“).
Když v padesátých letech minulého století přišel známý malíř František Tichý na ministerstvo kultury se žádostí o doporučení k cestě do Paříže, kde se měla konat jeho výstava, tamnější soudruh ouřada mu řekl, že nikam nepojede, což milého Františka, který byl jako obvykle „pod parou“ natolik „dojmulo“, že dotyčného takto oslovil: „Tak Vy, pane poloh…..o, mě nepustíte na mou výstavu, kam mě pozval francouzský ministr kultury? Tak to si povíme.“ František Tichý do Paříže jel. Krása té příhody tkví v oslovení: Vy pane polo…., atd. Kdyby dotyčného soudruha otituloval celým výměškem, příhoda by ztratila na kráse i razanci, neboť někdy polovina řekne víc než celek!
Jelikož naši kavárenští takovými velikány, za jaké se vydávají, nejsou, nemají na celý titul nárok, ale stejně jako onen soudruh ouřada, pouze na jeho polovinu! A protože pro nedodělané se rezidence, hlídané agenty FBI nestavějí, moje rada ohledně plavání i nadále platí, neboť je logická a upřímně míněná.