Je při tom oslavována pokrokářským mainstreamem a jako vrcholná celebrita zvána na dýchánky světových politických a ekonomických celebrit v Davosu, píše v komentáři na webu InstitutVK Jiří Weigl

Boj proti změnám klimatu nechozením do školy je světový hit a i u nás se již vyskytli hlupáci, kteří se to pokoušejí napodobit, a jiní, kteří to jako chvályhodnou občanskou aktivitu oslavují. Ale nedosti na tom. O tom, že vzdělání a z něho plynoucí schopnost kriticky myslet, se pokrokářským manipulátorům veřejného mínění nehodí do krámu, není pochyb. Evidentně však své moci zatím úplně nedůvěřují a oprávněně pochybují, že se jim podaří si podřídit mlčící většinu pouhým přesvědčováním. A tak máme na stole kampaň za vyhlášení „klimatického stavu nouze“, který by uvědomělým environmentalistům umožnil suspendovat občanské svobody a lidská práva a nastolil jakousi novou diktaturu, sloužící vyšší pravdě klimatického náboženství.

Už ani nepřekvapí, že tyto protispolečenské bludy zelených extrémistů a jejich absurdní požadavky na omezení svobody veřejnou mocí si bez zaváhání osvojila naše pražská tzv. kulturní fronta a posledního února letošního roku se obrátila otevřeným dopisem s názvem „Staňme se spojenci v boji proti budoucnosti klimatického rozvratu“ na magistrát hlavního města s požadavkem, aby vyhlásil „stav klimatické nouze“ a začal jednat v zájmu planety. Cílem tohoto výjimečného stavu v hlavním městě má být „ do roku 2030 fungovat s neutrálními emisemi skleníkových plynů“. Naše kulturní avantgarda ve svých nejlepších „kohoutovských“ tradicích se nehodlá smířit s hrozícím „ekologickým kolapsem“ a „apatií vládních elit“, ale jde kupředu, razíc cestu pokroku inspirována pečlivým studiem západních pionýrů. Že je to nesmyslné, směšné a křečovité, nevadí. Chceme přece být v „tvrdém jádru“ a světoví.

Signatáři správně tuší, že česká společnost je většinově vůči podobnému třeštění velmi skeptická, a proto vykalkulovaně adresují svou výzvu pražskému magistrátu, kde mají své ideové spřízněnce. Zřejmě věří, že z Prahy pod moudrou vládou aktivistů vznikne po vzoru husitského Tábora něco jako „klimatická komuna“, moderní podoba království Božího na zemi. Původcem těchto aktivit však není pouze „klimatický žal“ (climate grief) – vznešená módní psychiatrická diagnóza, jíž se na Západě honosí ti nejuvědomělejší z šiřitelů dobra. Čertovo kopýtko z provolání vykoukne na samém závěru, v nejasné poznámce, že hrozba klimatického rozvratu musí znamenat „nastavení jiných pravidel pro financování a řízení kulturních institucí“ (sic).