Lucie Sulovská

Tyto hodnoty nejlépe vystihl psycholog Max Kašparů slovy: „Ono se tomu sice říká sexuální výchova, ale podle mě to je sexuální trénink. A rozdíl mezi tréninkem a výchovou je v tom, že my můžeme mít výborného fotbalistu, reprezentanta, který dostane zlaté kopačky a zlatý míč, ale je to člověk, který není schopen žít v manželství. Můžeme mít výborného hokejového brankáře, který schytá naprosto všecko, ale je to člověk velice špatných povahových vlastností. Protože on trénoval. Ale nebyl vychováván. A já to, čemu se začalo říkat sexuální výchova ve školách, jsem právě bral jako sexuální trénink, protože výchova kultivuje duši. Výchova zjemňuje lidské srdce. Výchova zkvalitňuje mezilidské vztahy. A v tom, čemu se říkalo sexuální výchova, nic takového nebylo. Takže ať se na mě tvůrcové nezlobí, ale já když jsem to četl, tak jsem měl dojem, že na těch školách spíše vychováváme kvalitní prostitutku než výbornou matku od dětí.“

Osobně si ze sexuální, respektive takzvané rodinné, výchovy ve škole moc nepamatuji. Pamatuji se, že jsme jednou dostali vložku a jednou tampon, pamatuji si, že kluci nafukovali kondomy a plnili je vodou. Nikdo se nic nového nedozvěděl, všichni se trapně uculovali. Bylo to úplně k ničemu, myslím, že mě to nijak nepoznamenalo, ani v dobrém, ani v špatném. Z dnešního pohledu to však bylo něco, co by už bylo v rozporu s mým přesvědčením, později nadobytým, něco, čemu bych prostě nechtěla, aby se mé děti učily tímto způsobem.

Filozofie, která číhá v osnovách takzvané sexuální výchovy, zejména například ochrany proti sexuálně přenosným chorobám, je neslučitelná s mojí životní filozofií. Životní filozofií, kterou jsem si zvolila a rozklíčovala já sama pro sebe, která se neslučuje ani s postojem mých rodičů. Třeba i mé děti jednou zvolí jinou filozofii, jako rodič mám však právo seznámit je prvořadě s tou svojí. Má filozofie mluví o důstojnosti a věrnosti, filozofie servírovaná dětem jako univerzální říká, že je v podstatě jedno, kolik budou mít partnerů, že je mravně zcela neutrální vyspat se s polovinou města na záchodcích diskotéky, hlavní je mít u sebe šprcku, abychom se náhodou nenakazili a neroznášeli dál nějaký sajrajt při dalších výpravách za ukojením pudu, případně si nezkazili život malým uřvaným parchantem. Nechtěným. Nebo abychom nemuseli jít na potrat, vždyť to stojí taky pár tisícovek, že.

Ne, nežila jsem vždy podle své filozofie. Ale nadále ji považuji za správnou, možná i právě díky zkušenostem, které jsem získala při jejím nedodržování. Pro mě je univerzální. A svým dětem odevzdáváme to, co považujeme za správné.

Na fotku mladého amerického mariňáka Joshe a jeho snoubenky Bre, kterou vidíte nahoře, jsem narazila vlastně náhodou. V té době měla už desítky tisíc facebookových lajků a blahopřejných komentářů. Josh a Bre se modlí za své manželství, do něhož se chystají za pár hodin vstoupit. Jsou si tak jistí, že to bude na celý život, že si pro sebe uchovali i svoji čistotu – ano, jak píše Bre na svém blogu, první sexuální zkušenost budou mít spolu. Asi už měli, od pořízení fotky uběhlo pár měsíců. Nelituji je, že si dostatečně neužili, na rozdíl ode mě. Líbí se mi odevzdání všeho pro toho druhého. A jejich příběh bych svým dětem odevzdala mnohem radši, než krabičku prezervativů.

Mému kamarádovi, gayovi a nekatolíkovi, se to líbilo také. Když jsem se ho ptala proč, odpověděl mi velmi krátce: „Protože i já bych si přál lásku na celý život, dýchá z toho taková věrnost a úcta.“ Vím, že si ho nikdy nevezmu. Taky vím, že si nikdy nevezmu svého kamaráda Harela, ortodoxního žida, kterému se to také líbilo. Ten první nechce ženu, ten druhý nechce nežidovku. Ale spolu s mnoha dalšími sdílíme stejné hodnoty, které se liší od těch, co jsou dnes prezentovány jako samozřejmé.

Akceptovat, že tím, co by mělo udávat univerzální hodnoty, není dle mnohých rodičů společnost, která trpí obrovskou mírou rozvodovosti, žalostně nízkou porodností a kde několik desetitisíc nových životů je ukončeno za rok na potratových klinikách. Společnost, kde je naprosto normální střídat a přebírat partnery jako ponožky ve Vše za 39,- a kde polovina dětí žije s jedním rodičem. A lze přitom dost důvodně pochybovat o tom, že je to ve všech případech z důvodu opravdového zájmu dětí, například jejich ochrany před alkoholismem či násilím jednoho z rodičů. Že tu jsou jiní lidé, kteří svým dětem chtějí jako vzor nabídnout Joshe a Bre, ne Miu Khalifa. Akceptovat, že jsou tu jiní lidé. Není to nakonec vrchol liberalismu?

Zdroj: Blog autorky