Bloger František Matějka

Tak třeba v roce 2008 si chtělo 1 044 719 z nás přisvojit cizí peníze, když na základě slibu o zrušení třicetikorunového poplatku nechalo vyhrát socialisty. Zrušit je nemohli a tak se zavázali, že je budou proplácet z veřejných peněz. Hodně lidí si chtělo přisvojit cizí peníze už v roce 2002, kdy 1 440 279 voličů nechalo vyhrát partu se Špidlou v čele proto, aby tu nastal slibovaný sociální ráj. Pro voliče socialistů samozřejmě za cizí prachy, protože kdyby měli na ráj prachy vlastní, mohli si ráj zajistit sami a nepotřebovali by na to Špidlu. To dá rozum. Následnou neexistenci ráje odůvodnil v roce 2003 Bohuslav Sobotka slovy „ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí.“ Lidé mají krátkou paměť a tak ho to v roce 2014 vyneslo dokonce do křesla předsedy vlády tohoto státu. Jenže to není jediný způsob, jak tahat prachy z cizí kapsy. Stačí, abyste na chvíli zapomněli na princip, když se to zrovna netýká vašich peněz a majetku.

Tak například tu máme ústavní garanci respektu k soukromému vlastnictví. Jistě, máme tu i institut zakazující zneužití vlastnictví k poškození jiného, ale v tomto případě musí jít o aktivní čin vlastníka majetku vůči jiné osobě. Jak ale napasovat mezi aktivní zneužití vlastnického vztahu pouhé vlastnictví soukromé hospody, když je soukromé vlastnictví pošlapáváno čtyřmi pětinami spoluobčanů, kteří chtějí plošný zákaz kouření? Tak to fakt nevím. Zato vím, že se jedná o další bezprecedentní útok na soukromý majetek a cizí peníze, schovaný za ohraný a už z principu existence individualit neexistující „prospěch všech“. Obdobně lidé zapomínají na principy, když jsou například zrovna nezaměstnaní a někdo jim slíbí, že stát vytvoří statisíce pracovních míst. Kulový. To jen jedni vezmou peníze druhým, aby je dali třetím.

Pojďme dál, jen zdánlivě mimo téma. Představte si, že dokonce existuje Odborový svaz státních orgánů a organizací. Považte, zaměstnanci státních orgánů a organizací, které si soukromý sektor platí z daní, mají právo na stávku za vyšší platy proti svým zaměstnavatelům, tedy proti státním orgánům a organizacím, které si soukromý sektor platí ze svých daní, přičemž rozhodnutí o zvýšení či nezvýšení platů je na politicích, které si soukromý sektor platí ze svých daní také. No není to ujetý? Hotový ekonomický Mnichov na daňové poplatníky ze soukromého sektoru.

Pojďme ještě o kousek dál. Každou chvíli můžeme vidět ve zpravodajství záběry na nově postavené to či ono z dotací, tedy z cizích peněz těch, kteří neměli nejmenší možnost o tom rozhodnout. Nepamatuju si, kdy jsem v televizi viděl informaci o někom, kdo cosi nového vytvořil za svoje a ještě poskytl nedotovanou pracovní příležitost jiným lidem. Ne že by takoví lidé neexistovali. Existují stejně, jako existovali například postižení před rokem 1989. Jen se o nich teď netočí, jako se netočilo o postižených. Jako kdyby byli prašiví a nehodili se. Postižení tehdy a samostatní nedotovaní podnikatelé dnes. A v takových poměrech někomu vadí, že při použití stejného morálního standardu chtějí soudci nějaké prachy z veřejného?

Soudci neudělali nic jiného, než to, co dělají miliony lidí v České republice každý den. Přisvojili si cizí peníze, protože mohou, a protože přisvojení si cizích peněz se stalo skrze volby legálním a mnohdy i nárokovým. Morálku prostě uzákonit nejde. Vzpomínám v této souvislosti na film Bony a klid, který podle mě na nastalou situaci sedne jak zadek na mísu, když se pár veksláků v řadě postupně ptá do kamery: „Bony?“ „Nechcete bony ňáký?“ „Ňáký bony?“ „Bony?“ „Bony nechcete?“ „Co vlastně chcete…?“  Ta poslední otázka je v kontextu moralizujícího křiku na adresu soudců a přitom špinavého vlastního prahu u většiny lidí u nás hlubší výpovědí dnešní doby, než si mnozí myslí, nebo jsou ochotni připustit.

Zdroj: Blog autora | Titulek redakční