Dvakrát stejný pocit

V souvislosti s touto smutnou událostí jsem si vzpomněl na studii z roku 2011 „Teroristický útok v Norsku a širší politické a historické souvislosti aneb: o teroristických samozřejmostech“.

Tehdy jsem v úvodu napsal „…Výbuch, a zhruba osmdesát zastřelených a mnoho desítek postřelených, taková je bilance vražedného pátku 22. července 2011 v Oslo v Norsku. Když jsem o útoku uslyšel v onen pátek podvečer poprvé, měl jsem pocit, že se nestalo nic neočekávaného. Prostě se s něčím takovým musí počítat… z tragédie v Oslu bude mít hlavní profit současná norská vláda a její politický koncept a zastánci tzv. multikulturismu, a tajné služby spolu s policií v evropském quasi kulturním prostoru…“

Totéž platí v současných souvislostech o 15. březnu 2019. Jenom místo multikulturalismu jsou všelijaké humanistické výzvy o toleranci.

Budou další mrtví

U protinožců v Christchurchu se nestalo nic zvláštního. Obdobné útoky zažijeme i nadále, protože agresivní islamismus vyvolává obavy vedoucí až k chaotickému násilí  deprimovaného jedince.

Samozřejmě, že krvavý útok byl hloupostí. Neměl smysl. Oběti útoku byly zcela náhodné, stejně jako oběti islámských teroristů.

Atentáty islamistů a násilí tzv. pravicových extrémistů jsou spojité nádoby počínajícího (zatím plíživého) nábožensko – politického boje.

Přes humanistické žvásty zůstane v mimo – muslimské společnosti celkové povědomí o ohrožení tím, že je sponzorován bohatými islámskými státy tlak prosadit islám postupně (plíživě) kdekoliv jako vůdčí myšlenku za každou cenu. K tomu se přidávají i separátní militantní islamistické organizace.

Obětní beránek

Naivisté a milovníci cenzury si myslí, že za násilí novozélandského typu mohou sociální sítě, především Facebook. Jenže, Facebook je jenom kanalizační systém, kterými protékají lidské žvásty, nic více.

Proto je nepochopením problému, co zamňoukala nějaká Carole kdesi na internetu: „…Nový Zéland je jedním z nejpokojnějších národů na světě. Musíme si uvědomit, že tato radikalizace je globální. Že ji umožňují technologičtí giganti. A že odmítání našich vlád pohnat Facebook k odpovědnosti je selháním historických rozměrů.“

Nerýsuje se nám selháním historických rozměrů v něčem úplně jiném…?

Radikalizace nálad v Čechůnii?

Zahlédl jsem zadumání nad českými internetovými diskuzemi po novozélandské střelbě. Byly plné neodsuzování střelby. Prý to je důkaz radikalizace nálad v české společnosti. (Matěj Bílý, Dvojí metr a radikalizace v české společnosti, Právo 16. 3. 2019, str.6)

Pochybuji, že jde o radikalizaci. Jde o normální žvanění, krafání, mlácení pantem. Dnes mají PC a chytré telefony více méně všichni. Dříve člověk mohl křičet, nadávat a fandit v hospodě, na ulici, z okna, na pavlači. Později i telefonem. Mlácení pantem bylo individuální a v rámci krafání malých člověčích shluků.

Dnešní dostupnost internetu i na záchodě způsobuje, že četnost pokřiků přes internet je bez omezení a navozuje iluzi mnohosti. Proto internetové posměšky a ne-odsuzování střelby u protinožců nelze považovat za důkaz radikalizace nálad v Čechůnii.

Vyjadřování některých pavlačoidů na Facebooku také nepředstavuje rozvolňování morálních hranic (jak dumá v článku Bílý). Morální hranice nikdy nefungovaly.

Pokud by fungovaly, nemohla by být vydána tlustá dvousvazková encyklopedie válek od starověku kamsi k roku 2 000 po Kristu, kterou mám v knihovně, končí komentář František Roček.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:mp)