Český národ dosud nevybředl ze vztahů charakteristických pro totalitní společenské uspořádání a pozdní normalizaci. Typické vlastnosti a (ne)morálka předávaná, nebo spíše vnucovaná, dalším generacím spočívají v úslužnosti, strachu z nomenklatury, podřízenosti, pokrytectví a závislosti.  Osobní zbabělost je prezentována jako racionální strategie sebezáchovy. Vlastnosti, na něž nejeden český totalitně smýšlející politik spoléhá a média je přiživují. Tyto faktory ale také plynou z nedůvěry v sebe samé i ostatní, pocitu nemoci něco změnit i jen být soběstačný sám o sobě a z toho plynoucí životní skepse. Proto je tolik důležité, aby vzdělávání neslo pozitivní poselství mladým lidem a nebylo jen ,,nutným zlem“, ponižujícím opakováním a poklonkováním jakémukoli režimu nebo strukturám.

Sebevědomí a zároveň odpovědní a praktičtí mladí lidé jsou budoucností každé země. Jinak platí citát ,,Národ se může ve svých spisech zdát rozumnější, protože písmo otců přetrvává ještě dlouho poté, co se mu přestalo dostávat jejich ducha“.

V tomto jsme však skoro 100 let za společenskými proměnami. Podoba a struktura současných „vzdělávacích osnov“ a školských konceptů i oborů obecně odpovídá industriální  fázi vývoje společnosti. Historicky lze rozlišit tři způsoby rozvoje dle hlavního zdroje růstu produktivity: agrární, industriální a počínaje 2. polovinou 20. století informační.

Kořeny tohoto vývoje sahají k historickým změnám systému společnosti ve 20. století. Můžeme je nazvat změnou poměru ( vztahu ) frekvencí sociálního ( proces obnovy technologií a návyků ) a biologického ( proces změny pokolení ) času. Rozdíl mezi starým a novým stavem je zvláště v tom, že dříve se lidé učili na konkrétní obor, který mohli vykonávat po celý život, zatímco otázky obecného charakteru – právní prostředí, správa, komunikace ( myšleno úřední, styk s veřejností, technosféra užívaná v denní činnosti ) – byly ustálené a v zásadě jednoduše, srozumitelně formulované pro každého intelektuálně ( a morálně ) zdravého jedince. To je minulostí, neboť následkem zrychlené obměny informací v kultuře se některé obory a pracovní návyky mění rychleji, než se je populace učí. Zkrátka v momentě dosáhnutí cíle, anebo osvojení si prostředků na jeho dosažení, společenská významnost cíle zanikne, změní se jeho význam a stane se znovu nedosažitelným v důsledku změny nějakých okolností. Jde o to, že až do poloviny 20. století byl proces obměny sociálního času ( řádově stovky let ) mnohonásobně delší, než proces obměny času biologického ( desítky let ). Ve druhé polovině 20. století však dochází k opaku – tj. mnohonásobné obnově technologií a stereotypů po čas života jednoho pokolení.

Po změně systému sociálního spravování se v polovině 20. století, se technologie v základních oblastech, zabezpečujících podporu životní činnosti společnosti, začaly obnovovat rychleji jako lidské generace. Jejich obměna se v druhém desetiletí 21. století pohybovala v rozmezí 3 – 5 roků, což dělá neudržitelnou jak současnou vědu, tak i systém vzdělávání, který byl funkční do poloviny 20. století, což nám dnes vlády úzkostlivě tají. V současnosti je třeba pružnějších školních metod a hlavně všeobecnějších a komplexnějších vědomostních osnov, které ve vědomí žáka/studenta vytvoří dostatečný funkční základ pro orientaci v moderní společnosti, nikoli jej očišťovat od jeho autentického bytí.  V tomto ohledu patří nepružné, dogmatické, dosud částečně zideologizované, neautentické české školství k nejhorším na světě.

,,Celoživotní učení – stěžejní koncept ke zvýšení vzdělanosti národa. … Počáteční vzdělání vytváří pro celoživotní učení nezbytné základy. Kvalitní počáteční vzdělávání uskutečňované ve školách a školských zařízeních by mělo zajistit, že se člověk ,naučí učit se“ a že bude mít k učení pozitivní postoj (což o to, autor tohoto článku nikterak není odpůrcem toho, že by se člověk měl učit celý život, nikoliv však k tomu aby byl hodnotnější zdroj a ,,naučil se učit“ být celoživotním ekonomickým nástrojem)“ – str. 13

Ukazuje se, že ,,sebezáchovná strategie“ osobní zbabělosti a pasivnosti ( o škodolibosti z neštěstí druhých ani nemluvím ) je aktuálně sebevražedná více, než si zdejší populace uvědomuje. Opravdu však dopustíme, aby naše děti jedly jedovaté plody našich dnů?