Musel jsem se štípnout do ucha, zda se mi to celé nezdá. Při čekání na příjezd metra se z ničeho nic rozezvučely ampliony a z nich se na mne i všechny kolemstojící vy(b)lila následující hluboká myšlenka: „Vážení Pražané, vážení návštěvníci Prahy. Dnes je to dvacet let ode dne, kdy jsme vstoupili do Severoatlantické aliance, NATO. Byl to jeden z klíčových kroků, kterým jsme potvrdili naše směřování na Západ a posílili svou obranyschopnost. Jako zástupce vedení města bych si tímto s vámi rád připomenul tento významný den. Děkuji za pozornost a přeji šťastnou cestu.“

Hřib. Nikoli ten jaderný – i když kdo ví? – ale primátorský. A aby i cestujícím cizincům, potažmo migrantům, bylo jasné, kdo nám tu teď velí, zopakoval soudruh primátor svou agitku v angličtině.

Sbírka vlaječek

Pokud se nám v příštích letech urodí ještě pár takových hříbků, možná se dočkáme průvodů po Letné s transparenty NATO, hráz míru a liberální demokracie. Hřib – a spolu s ním i jeho PPP (pošahaná pirátská partaj) – si totiž v pochodech libují. Hned jak se v Praze výrazněji oteplí – což nyní bývá v polovině srpna – vymění modrou vlajku s kompasovou růžicí za duhovou. Už teď se děsím, co na mne bude pražský primátor hulákat, až pojedu v létě tím jeho městským hromadným agitačním prostředkem. 

A protože vlajek není nikdy dost, rozhodlo se vedení Prahy – což nejsou jen Piráti, ale i Čižinský sobě a Spojené síly pro Pospíšila – zdobit budovu magistrátu i dalšími vlajkami. Po tibetské, jež zavlála 10. března a vlajce NATO, vyvěšené o dva dny později, přijde počátkem srpna na řadu vlajka romská, aby ji po pár dnech vystřídala ta ze všech nejbarevnější.

Patrně v parafrázi na Mao Ce-tungovo „ať kvete tisíc květů“, zavlaje na magistrátu díky Janu Wolfovi (KDU-ČSL), Petru Hlaváčkovi (Spojené síly pro Prahu), Tomáši Portlíkovi (ODS) a Patriku Nacherovi (ANO) – proti vůli Pirátů – i vlajky, připomínající Světový den manželství (27. ledna) a Mezinárodní den rodiny (15. května). Má to jen jeden háček: Takové vlajky neexistují…

Ukončete nástup

Vlaječek s logem NATO však má pražský magistrát víc, než kolik roste hřibů v lesích okolo naší čím dál tím pokrokovější metropole. Soudit tak lze při pohledu na Prahou projíždějící tramvaje. Kdo zrovna nejel pirátskou „sockou“, mohl sledovat další z dílů tragikomického seriálu Studio ČT, vyvolávající neodbytnou otázku, zda na Kavčích horách omylem nepustili starou pásku z oslav výročí Varšavské smlouvy. 

Těch otázek je ostatně mnohem víc. V programu Pirátské internacionály, zastřešující jednotlivé pirátské strany v Evropě, čteme, že piráti „nepodporují činy, zahrnující násilí“. Ivan Bartoš, předseda místní pobočky, o sobě také tvrdí, že je pacifistou. Jak si tedy vysvětlit obcování jejich Hřiba, a s ním i celé pirátské avantgardy, se Severoatlantickou aliancí? Jedině tak, že krev, prolitá při operacích NATO, je vykupována prosazováním sociálně inženýrských programů, krajně levicovým pirátům tak blízkých. Jak nepodporovat spolek, když má svůj Výbor pro genderové hledisko či pracovní skupinu LGBT-NATO, podporující „rovný přístup k sexuálním menšinám v armádách členských států“?

Bude-li NATO šířit po světě výdobytky „liberální demokracie“, rozšiřující zónu pro globální experimenty s jednotlivými společnostmi, národy, kulturami a člověkem samotným, bude její vlajka, kompas nekompas, ve skutečnosti pirátská.

Proto ukončete výstup a nástup, příští stanice KONEČNÁ.

Převzato z Protiproud