Kdysi zcela neznámý Kiska si jako doposud úřadující prezident rozmyslel novou kandidaturu, protože by ji nejspíše pod vlivem informací o svých ekonomických aktivitách prohrál. Díky tomu dostali občané Slovenska příležitost si vybrat toho “správného“  velikána velikánoviče ze 13 uchazečů .  

Příležitost, o kterou nejspíše mnozí z nich moc nestáli. Nikoliv proto, že se jeden hezký víkendový den musí trmácet do volební síně, ale hlavně proto, že už řadu týdnů a měsíců předtím byli v rámci probíhající prezidentské kampaně vystaveni sebepoznání, že není vůbec jednoduché ze svého středu vybrat nějakou vynikající politickou osobnost slovenského národa (pozn.: i na Slovenku jsou lidé, kteří tvrdí, že něco takovéhoslovenské dějiny neznají).

Tuhle smutnou zkušenost ostatně získal tento národ již dávno před Kiskou, když se jejich prezidentem stal Tiso (kterého ani nemuseli volit) nebo Kováč, Gašparovič či Schuster (kteří byli ale voleni jejich parlamentem). Možnost přímé volby prezidenta všemi občany SR tento způsob výběru nového prezidenta z těch nejmoudřejších, nejstatečnější a vůbec vlastníků různých „nej“ mezi tamějšími obyvateli nijak neulehčila, ale jisté přínosy tento model výběru prezidenta nesporně měl. Ve společnosti, kde chybí skutečné elity, se z takových voleb nestává nic zvlášť přelomového, natož aby se to tak ve veřejnosti prožívalo. Je to jen výměna osob na jedné funkci.

Jádro problému nejspíše spočívá i v tom - podobně jako u naší zemi - že si Slováci konečně více uvědomují (ostatně stejně jako my) jak je nesnadné najít ve svých řadách osobu, na kterou by mohli být hrdi, a která by navíc o takovou funkci i stála. Tedy někoho, kdo by svoji přirozenou autoritou positivně ovlivnil další vývoj společnosti v zemi pod Tatrami. Je sice docela možné, že  mezi občany Slovenska je nejen jedna, ale více osob, splňující taková nej-kritéria, ale právě oni nemusí mít po zkušenostech s bývalými prezidenty o takové postavení zájem. Platí to ovšem i naopak: ti, kteří zájem mají, zase zpravidla ke splnění takových kritérií mají daleko. Zvlášť, když jde jen o absolventy právnických fakult!  

Sám jsem na dvou právnických fakultách v Čechách učil (dokonce i na té plzeňské) a také jsem dělal jednomu ministru spravedlnosti poradce pro justici. Vím tedy o čem mluvím, když se vyjadřuji tímto způsobem o právnické profesi. Můžeme se Slováky soucítit ale i z jiného důvodu než z nadbytku ambiciózních právníků. Ten pocit spojený s otázkou „koho proboha zvolit?“ totiž dobře známe. 

Polistopadoví čeští prezidenti buď žádné pořádné vzdělání neměli, anebo to byli jen absolventi ekonomických vysokých škol, což je ve srovnání s právy v takovém případě prašť jako uhoď. Samo vzdělání totiž k tomu, aby se z absolventa stal Někdo, nestačí. Zvlášť když jsou ta jejich alma mater trochu podřadné kvality.

Spořádaným občanům, kteří se chtějí chovat odpovědně, zpravidla nezbývá než volit menší zlo. Dá se ovšem také vůbec nejít k volbám s rizikem, že to bude vykládáno špatně. V parlamentních či komunálních volbách lze volit naproti tomu co je kodifikováno pro volbu prezidenta zdánlivě anonymní struktury různých stran a hnutí, z nichž se teprve později formuje parlament, vláda a různé jiné mocenské struktury. V případě prezidenta jsme však jak na Slovensku, tak i v Čechách konfrontováni s realitou Ústavy vyžadující přímou volbu prezidenta. Jsme – pokud jdeme k volbám - nuceni dát svůj hlas někomu, koho obvykle nijak neznáme a o kom přitom tušíme, že na takovou funkci nemá.

Pravda, prezident je jen státní úředník, i když s lepším platem a s různými privilegii, ale zas tak mu není třeba závidět. Bývá příliš vidět a ochrana jeho soukromí tím strádá. Navíc se setkává během svého úřadování s jinými prezidenty a politiky trpícími – jako on či ona -utkvělou představou, že jsou ve své zemi těmi nejlepšími, i když ale zpravidla nejsou. President také může z různých tribun promlouvat k lidem, kteří si myslí, že jsou jako poslanci, senátoři, kongresmani apod. nejlepšími zastupiteli své společnosti, ale často to tak není. Dá se tedy říci, že jeho projevy bývají dost podobné známému mlácení prázdné slámy. Když pak musí před smrtí nebo spíše před ukončením své funkce (což pro mnohé bývá to samé) bilancovat, co vlastně dokázali, jsou na tom stejně jako my všichni ostatní. Tedy „byli jsme a budeme ničím“.  

Když už nás tedy majitelé a jiní vládci domácích  médií masírují problémy, které právě řeší naši sousedé na Slovensku, mohli bychom jim zkusit poradit, co mají dělat. I když to od nás neočekávají (co by také od nás Čechúnů mohli očekávat?), tak něco takového jako „nevolte proboha právníky!“ by jim mohlo být k užitku. Vždyť to zpravidla jsou nedovzdělanci, příliš namyšlení a příliš zazobaní na to, aby jim došlo, co jsou vlastně zač. Ti, kteří by v sobě měli nadání proto, aby byli skutečně dobří právníci, existují  snad jen v dějepise či v pohádkách. Mezi námi (lhostejno zda v Čechách nebo na Slovensku): v těchto společnostechje asi nenajdete. Možná že iexistují, ale ti zase nechtějí být prezidenty! Máte-li smůlu, že nemáte na vybranou (zvlášť když oba kandidáti patří k právnické branži), tak byste radši měli zůstat doma. Jinak totiž ponesete spoluodpovědnost za to, jak Váš kandidát bude po zvolení prezidentovat. To je totiž smyslem jejich snahy dostat Vás k volební urně. Chtějí, aby vy jako voliči jste nesli odpovědnost za to, co oni budou Vašim jménem provádět!

Je jasné, že jde o hraběcí radu, ale těžko poradit něco jiného, než nejít k volbám. Za situace, kdy se o tom či onom kandidátovi stejně nedovíte ještě před volbami pravdu o tom co dosud stačil spáchat (třeba že plagioval diplomku, jak to na právnických fakultách často chodí) i to, co nespáchal. Většinou to vědí jen oni sami, ale nechávají si to chytře pro sebe. A Vám nezbývá nic jiného, než jim věřit. Dá se však právníkům věřit?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)