Cožpak o to, Slovenský dům se nemusí nutně líbit každému, ani lidé, kteří ho navštěvují. Zajímavé je pouze autorovo nutkání cosi negativního tím směrem adresovat, aniž by měl cokoliv v ruce, co by se byť jen zdálky podobalo argumentům.

Píše například: „Slovenský dům v Praze má být centrem slovenské i české kultury. Pod hlavičkou kulturní spolupráce tam ale působí i spolky a osoby blízké dezinformační scéně.“ Není jasné, proč by Slovenský dům měl být centrem české kultury. Už to naznačuje, že autor pamfletu má myšlenkový průjem. Potvrzuje to i použití nedefinovaného pojmu „desinformační scéna“, který je odvozen od „seznamu desinformačních webů, vypracovanému ministerstvem vnitra“. To je však desinformace, potvrzená ministerstvem vnitra, které oficiálně sdělilo, že žádný seznam desinformačních webů nevede!! Žádná „desinformační scéna“ tedy neexistuje, je to jen pavlačový žvást.

Autor pamfletu zkouší něčeho dosáhnout tím, že klade fejk na fejk: „česká Asociace nezávislých médií sdružuje i řadu dezinformačních webů“. Víme již, že žádné „desinformační weby“ neexistují, jsou jenom výplodem autorovy žlučovité mysli. On se ale s touto utkvělou fikcí snaží pracovat natolik suverénně, aby vzbudil dojem jakési reality.

Autor pamfletu by mohl přímo sloužit jako příklad tzv. „konspiračního teoretika“. Má vyvrácenu existenci jak desinformačního, natož řady desinformačních webů, ale tupohlavě odvozuje – analogicky dříve uvedenému pojmu „osoby blízké desinformační scéně“ – existenci „spolků blízkých dezinformační scéně“. To už je pomluva tak mlhavá, že se proti ní vlastně nelze nijak bránit. Autor pamfletu však doslova z ničeho již vykonspiroval celou síť!! Nepřipomíná to státobezpečnostní vyšetřovatelské praktiky padesátých let?

Autor pamfletu, ač má dokonale prázdné ruce, přesto blouzní dál. Prý u zrodu Asociace nezávislých médií stál Honza, Ondra, Standa a Péťa, a každý z nich byl někdy s něčím spojován, někam něčím přispíval, někam byl zván, kam byl zván i někdo jiný!!! No uznáte sami, že to již nemůže být náhoda! Každý soudce by již nyní byl argumentačně zcela uspokojen. Tedy alespoň v padesátých letech.

Autor pamfletu smečuje: Představte si, že na stejné adrese, jakou má Slovenský dům, sídlí i jiné organizace, s nimiž jsou spojováni lidé, kteří chodí do Slovenského domu, který je – a to už opravdu není náhoda! – na stejné adrese!!! Člověk by se už staral, jak to, že na to nepamatují paragrafy našeho trestního řádu?

Nota bene, když na jednu z akcí dodal sadu luxusních vín „bývalý důstojník komunistické armády ČSSR, známý svými dobrými kontakty v zemích bývalého Sovětského svazu.“ Autor pamfletu ale pozapomněl, že tento „bývalý důstojník komunistické armády ČSSR“ nebyl v přípravce zpravodajské služby komunistické armády ČSSR, na rozdíl od jiného „bývalého důstojníka komunistické armády ČSSR“, který to dotáhl až na nejvyššího vojenského velitele NATO. Schopnost srovnávat a rozlišovat by ale takovému normalizačnímu sekernýkovi, jako je autor pamfletu, opravdu neštymovala k jeho psychotypu.

Autora pamfletu dále velmi trápí, proč ředitel Slovenského domu neúčtuje různým spolkům nájem podle představ autora pamfletu. Jeho starosti na mou hlavu! Apropos, kdo platí autora pamfletu? Jakým všem problémům musely čelit osoby a organizace, blíže či úplně vzdálené až téměř jen fiktivně spojené s autorem pamfletu? Proč o tom nic nevíme, abychom mohli porovnat výsledky použití téže metody na autorovi pamfletu?

Autor pamfletu je důsledný pouze ve svém kádrování. Prý blízkost k dezinformátorům, tomu a onomu vykazuje i další ze zmiňovaných spolků ... v jehož radě ... působí třeba i dlouholetý moderátor koncertů, nositel medaile a předseda společnosti ... či několik publicistů a dalších osobností blízkých komusi. Začínáte mít také strach o demokracii? Já ano, ale nikoliv kvůli tomu, co autor pamfletu píše, nýbrž pouze v případě, že takovýto deviantní styl uvažování najde ve společnosti kladnou odezvu.

Z výše uvedeného je patrné, že nejde o psa „hlídacího“, protože není jasné, co by měl hlídat a před kým a kdo by to potřeboval a kdo to platí. Jde spíše o vzteklého normalizačního rafana, tedy o psa kádrovacího, který se utrhl z řetězu z nějakého totalitního skanzenu, nebo přímo z blázince. Po starém způsobu se snaží někoho osočit a na tom postavit pohanu a odsudek. Jenomže ono to už nejde tak snadno, jako dejme tomu za normalizace. Teď už (ještě) mají osočení možnosti se mnohem účinněji bránit a poukázat na to, že ten vzteklinou zřejmě postižený normalizační rafan pomlouvá bez důkazů, tedy snaží se uplést z exkrementu bič, zapráskat a nesmrdět. Nezdařilo se. Smrdí!