V kulturním centru dominikánského kláštera, v rámci cyklu Literárních večerů, se měla konat veřejná debata spojená s prezentací právě vydané knihy Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. To jsem si nechtěl nechat ujít. Přesto, nebo spíš právě proto, že s Martinem Putnou nesouhlasím prakticky v ničem, jeho novou knihu jsem dosud nečetl a výběr hostů předem zaručoval ideové souznění: Exministři Schwarzenberg a Dobrovský a veřejnoprávní redaktorka ČT z Lidových novin Petra Procházková.  O knize však celý večer nepadlo téměř ani slovo a nakonec jsem ještě mohl být rád, že mě neprohlásili nepřítelem státu.

Politické školení mužstva (a ženstva)

Zmaten názvem knižního titulu jsem zpátečnicky očekával, že řeč bude o ikonách, starcích, soborech a lávrách. Utvrzovala mě v tom i v pozvánce vytištěná slova Karla Schwarzenberga na adresu Putnovy knihy: „V době, kdy se o Rusku mnoho mluví a píše, výhradně však z úhlu dnešní politiky, a to ať již kladně, nebo záporně, je blahodárné zabývati se samotnými kořeny.“

Mobilizoval jsem tedy ze zákrutů paměti to málo, co jsem si kdy načetl z Florenského, Solovjova či Leonťjeva a zodpovědně se přichystal na diskuse o Dostojevském, Solženicinovi či Tolstém, jakož i o Míťovi Rasputinovi, trapnotragických Pussy Riot nebo třeba o čarodějnici Anastázii pohlavně obcující s jeleny kdesi v tajze.

Jenže: O ničem, ale opravdu o ničem, co by se týkalo ruské religiozity, nepadlo onoho večera ani slovo. Jak se záhy ukázalo, nešlo o literární večer, ale prachobyčejné politické školení mužstva, vedené, řečeno Schwarzenbergovou frází „výhradně z úhlu dnešní politiky“. A bylo to školení příznačně nudné, přerušované toliko občasnými „bodrými anekdotami“ knížete Karla S., uhihňanými prvoplánovými vtípky redaktorky Petry P. a temnými výhružkami (prvního prezidentem nejmenovaného) profesora sociální antropologie Martina C. Ale to už předbíhám.

Je jich mnoho?

Zájem publika byl nepochybný. Když jsem se čtvrthodinovým předstihem dorazil, sál byl již plný lidí. Více než třetina židlí v předních řadách byla nicméně vyhrazena očekávaným VIP návštěvníkům, mezi nimiž jsem rozpoznal pohlaváry nadace (respektive zpravodajské agentury) Člověk v tísni a mnohé další známé tváře „pražské kavárny“. Protože (zrádně) nepřišli všichni kdo měli, vyzvali pořadatelé dosud stojící diváky, aby volných míst využili. To bylo opravdu na místě, neboť většinu tvořily dámy vyššího věku. Tato část publika příznačně dotvářela atmosféru večera, což popíšu níže.

Debatu odstartoval moderátor Martin Bedřich, šéfredaktor nakladatelství Portál. Prezentovanou knihu sice vydalo nakladatelství Vyšehrad, Martin Bedřich však patří k častým recenzentům Putnových textů a je patrně jakýmsi jeho dvorním imagemakerem. Byl to vlastně on, kdo dal hned na počátku na srozuměnou, jaká bude úroveň a tvářnost pořadu, když „vtipně“ oglosoval hojnou účast větou: „Jsme rádi, že můžeme použít oblíbeného hesla velkoruského imperialismu Nas mnógo!“

Hrdinné historky z „natáčení“

Po představení účastníků debatního panelu se ujal krátce slova Martin C. Putna, aby stručně objasnil metodologii použitou ve své knize, že totiž nepopisuje ruskou religiozitu jako celek, ale mnoho odlišných religiozit v různých oblastech a u různých etnik Ruska. Schwarzenberg to pochvalně okomentoval, že je Putnovi vděčen zejména za zmínky o raně středověké novgorodské republice, které dokazují, že na území Ruska existovalo v minulosti mnoho různých státních tradic, nejen ta imperiální.

Po tomto „expozé s pochvalou“ už Putna po většinu času panelové debaty mlčel, ba zdálo se, že výjimečně nepospává doyen Top 09, ale on. Schwarzenberg a Dobrovský zatím vypravovali různé „veselé historky“, jež prožili ve svých funkcích, první jako ministr zahraničí, druhý zejména ve funkci velvyslance v Rusku.

Rozdělili si přitom mezi sebou role hodného a zlého policajta. Kníže mluvil smířlivě o tom, že ačkoli má ruský prezident Putin nebezpečně zastaralé politické myšlení, my si  „nemůžeme představovat, že v Rusku žijí miliony Rusů, kteří chtějí podřezat Ukrajince, tak to není…“. Dobrovský mu ovšem oponoval replikou, kterou minulý týden vícekrát zopakoval v různých médiích, totiž, abychom nezapomněli, že Rusko „není partner, ale agresor!“. To Schwarzenberg obratem horlivě odsouhlasil.

Redaktorka Procházková zase publiku sdělila, že když jela do Ruska prvně, tak o něm „vůbec nic nevěděla“, čemuž se sama vesele zasmála, a vzápětí divákům líčila, jak absurdní je ruská propaganda, která prý označuje ukrajinské bojovníky slovem „židobanderovec“. Tomu už se jako na povel zasmálo i publikum.

Lesk a bída

Tak a podobně se „debata“ o kulturních dějinách ruské religiozity odvíjela více než hodinu. Panoptikální náladu dotvářely zmíněné postarší dámy z publika. Značná část z nich totiž evidentně přišla shlédnout své hvězdy a o obsah debaty se zajímala druhotně. Tyto zvláštní účastnice přikyvovaly každému, jakkoli okrajovému či bezvýznamnému výroku „debatérů“ a smály se či slzely dle pokynů panelu. V řadě přede mnou například seděly dvě dámy, které se na sebe po každé Putnově větě podívaly a polohlasně dojatě pravily: „Pan profesor…!“ Vedle mě zase jedna dáma jen hypnotizovaně zírala vpřed a její rty bez ustání šeptaly: “Krása, krása!“

Konečně panelová exhibice skončila a vznikl prostor pro diskusi. Jeden mladík se zmocnil mikrofonu a položil otázku, jež se v kontextu předchozích vystoupení jevila dosti logickou, totiž, na základě jakých měřítek jsme schopni posoudit, na které straně současného východního konfliktu je spravedlnost. Odpovědi na tuto otázku se chopil s jakousi náhle probuzenou energií Putna a zhurta se do mladíka pustil, že je přece jasné, že u nás je demokracie, když i lidé, kteří hájí a šíří ruskou propagandu to  „mohou dělat a každého s tím štvát a nezavřou je!“ Jakkoli Putna vlastně na položený dotaz neodpověděl, přece od svých příznivců sklidil frenetický potlesk.

Stařec a bič

Vrcholný výstup si však ponechal na závěr. Tehdy se po dvou či třech nic neříkajících dotazech dostal k mikrofonu jakýsi starší bělovlasý pán a dovolil si úvodem svého dotazu nesměle konstatovat, že zatímco v Rusku je religiozita rozbita v důsledku více než sedmdesátileté vlády bolševismu, u nás, na Západě, se jaksi vytrácí v důsledku dekadence a krize mravních hodnot. Toto prosté sdělení, se kterým lze při špetce realismu jen těžko polemizovat, dokázalo profesora Putnu skutečně rozzuřit.

„Ne!“ zařval na nebožáka hromovým hlasem, ostře kontrastujícím s ospalou skleslostí již projevoval během debaty, „Ne! Žádná dekadence, žádný úpadek Západu neexistuje! To je nejhorší putinovská propaganda. A kdo ji šíří, ten…!“ Rozpálil se do běla, štěkal a břitkými slovy švihal bělovlasého pána hlava nehlava jako kozáckou nagajkou (bičem, pozn. PP).

Pán svému lynčování jen trpně a překvapeně přihlížel. Řekl snad něco, co bychom neviděli kolem sebe na každém kroku?! Nijak přece debatérům neoponoval, ani nevychvaloval Rusko. Chtěl jen od účastníků panelu slyšet slova, o nichž soudil, že jsou pro spoluobčany potřebná, slova burcující  k morální obrodě. Svou větou o mravním úpadku jistě nechtěl provokovat a zcela jistě jí také nemínil jako nějaký osobní útok (o Putnových aktivitách v rámci homosexualistického hnutí ten dobrý stařík zjevně neměl tušení).

Proč tedy tolik agrese? Opravdu již stačí takto ochočená kritická připomínka na to, aby na vás mohl zpovykaný profesůrek hulákat a obviňovat z užitečného idiotství, ne-li přímo z ruského agentství? Zjevně ano, a to za přikyvování několika dalších celebrit a potlesku hysterické kavárny, nalézající s téměř půlstoletým zpožděním odvahu, která jí chyběla v osmašedesátém. Jsou to vlastně všechno profesoři sociální antropologie – konečně jsem pochopil, co to vlastně je.

Vyrazil jsem rychle pryč. V předsálí bylo pro návštěvníky připraveno víno. Neměl jsem chuť. V těchto klubech zamilovaných do lži a nenávisti nebývá pravda ani v něm.

Zdroj: Protiproud.cz