Někdy  už jen  tím, že příliš zjednodušují a  zkreslují skutečnost. Lžou o tom, co bylo. Nejen o jednotlivcích, ale i o událostech s nimi spojených. Z minulosti jsou známy případy různých kultů osobnosti, což je jedna z mnoha variant těchto mýtů.  Nejde zdaleka jen o Stalina a jiné komunistické předáky, ale třeba i o Franze Josefa I. či  o Churchilla i o jiné „demokraty“. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz  Vladimír Čermák.

Samozřejmě  existují  četné mýty i o Hitlerovi či jiných totalitních, příp. i prodemokratických  vůdcích a  lídrech, jejichž společným rysem bylo snad jen to, že jejich skutečná minulost byla jiná než jejich obraz zachycený v různých,  údajně pravdivých a na studiu dějin prý  založených  odborných studií či  jen  v  historizující literatuře.

Vznik takových mýtů  obvykle souvisí s naší neschopností rekonstruovat to, co se v minulosti skutečně odehrálo na jedné straně, a na straně druhé  s naší  potřebou se ve své minulosti vyznat, včetně toho jakou roli v ní dotyčné osoby opravdu hrály.  Ne vždy  byli ale za tvorbu mytologie spojené s určitou osobou  odpovědni jen ti,  kterých se daný mýtus týkal.

Potřeba  zanechat po sobě v dějinách výraznou a hlavně kladnou stopu, je ovšem pro osoby působící v politice  typická. Také proto se  mnozí z nich obklopují  různými propagandisty jako byl třeba Goebbels, úplatní historici  i tiskoví mluvčí, kteří jsou ochotni jim v tomto pomoci výměnou za něco, co zase pomáhá jim. Tvorba vlastního mýtu však bývá poměrně  náročná a nákladná záležitost, kde je nezbytná jistá profesionální zdatnost. Aspoň pokud jeho předmětem má být  ten, kdo chce být oslavován a jinak ctěn ještě dlouho poté, co  už bude na onom světě. Jen  málo z nich chce vstoupit do dějin tak, jak se to „povedlo“  Herostratovi. Z domácích mytologií  je asi aktuálně nejzajímavější ta, která je spojena s osobou V. Havla. Netýká se  přirozeně jen Havla samého, ale i jeho mýtotvůrců, kterých je v jeho případě požehnaně.

Rozbor vývoje situace, která se po 17. Listopadu   1989 vytvářela v Československu se neobejde bez   studia chování a jednání lidí jako byl Havel,   Klaus  a další osoby, které  se  v té době staly veřejně známými. To, že ztratily anonymitu, mělo své příčiny. S odstupem několika desetiletí  lze proces jejich  tehdejšího rychlého zviditelňování spojit s přípravou  tehdejší změny ve společenském vývoji. Tedy s něčím, co si zaslouží - s ohledem na  pozdější  události  - zvýšenou pozornost a také zájem, chceme-li tom u všemu trochu lépe porozumět. Otázkou ovšem je,  kdo na tom  tehdy měl zájem a proč? Případně  zda čas pro případnou demytologizaci těchto jedinců   již nenadešel.

Vznik mýtu  o V. Havlovi, konkrétně jeho vzestupu  od celkem neznámého dramatika k prominentovi Listopadu, byl a je zajímavým příběhem  nejnovějších českých dějin. Lze předpokládat, že podobně tomu bude i v případě  rozpadu tohoto mýtu, jehož symptomy jsou již viditelné  (podobně jako u některých dalších polistopadových prominentů). V posledních dekádách   bylo sepsáno pozoruhodné množství životopisů a jiných textů  o Havlovi a jiných polistopadových politicích, jejichž sjednocujícím kritériem je to, že ani jejich východiska, ani  závěry neodpovídaly realitě. Jejich společným jmenovatelem bylo a je také to, že  nijak neusnadňují porozumět tomu, co se tehdy i potom dělo.

Kolem Havla byla  během tří desetiletí vytvořena  silná krusta mnoha  příběhů, sahajících někdy až do jeho rané minulosti. Ne nepodobná hagiografii. Fakta (např. i o jeho studiu na poděbradské škole) byla upravována, stejně jako  fakta z jeho pozdějšího  života. Toto úsilí navíc  pokračuje i v době, kdy  už je po smrti, a kdy již měl přestat své bývalé obdivovatele zajímat. To, že tomu tak není, vypovídá  o tom, že existuje silný zájem  na tom, aby fakta o vzniku  Havlova mýtu  zůstala pod pokličkou.  Týká se  to třeba  skutečností, jež zveřejnila ve svých vzpomínkách jeho bejvalka J. Vodňanská, či která jsou spojena  s jeho odchodem ze života (viz  připravený Jančárkův film o  okolnostech jeho pobytu v New Yorku).

Pro většinu  mýtotvorných příběhů bývá charakteristické to, že objektu své glorifikace  zřetelně straní  a soustřeďují se jen na jeho oslavu. Jen zcela výjimečně  se pokoušejí zachytit i  jeho druhou, odvrácenou tvář. Nesmírně  to ztěžuje  snahy o proniknutí k nezkreslenému obrazu jeho osobnosti. Tedy i k  událostem,  které se s jejich příběhy  prolínají. Často se to děje jen  proto, že se  to Havlovým hagiografům nějak nehodí  do krámu. Odpověď na otázku „kdo a jaký byl V. Havel doopravdy?“  pak ztrácí  šanci na to, aby z důvodu existence nečetných mezer  a zamlčování vůbec mohla být zformulována.

Ani ti, kteří se tím budou zabývat později, nebudou možná schopni  rozkrýt mýty tvořící hmotu zmíněné krusty. Vzhledem k tomu, že tento proces (tedy demytologizace jeho já) trvá již dlouho  -první snahy o demytologizaci V. Havla sahají v Čechách  do počátku 90. let(!) - není nijak jednoduché s tím  zase začínat.  Sluníčkáři z pražské kavárny  si již dříve osvojili poměrně účinnou strategií  k tomu, aby něčemu takovému zabránili.  Pode jejich tvrzení  šlo přece o génia, který si nezaslouží, aby někdo na něj  házel špínu, i když ve skutečnosti jde jen o hledání pravdy.

S otázkou „ kdy, proč  a jak se skutečný Havel stal pro okolní svět někým jiným než skutečně byl“- tedy mýtem - se  střetl  asi každý, kdo se pokusil zahlédnout jeho odvrácenou tvář. Ne vždy  si takový hledač je ale vědom toho, že vstupuje  do oblasti, která se silně podobá tomu,  co známe jako vysoce nebezpečné „ tekuté písky“. Mýtus o Havlovi byl podle různých indikací nejspíše  vygenerován  za účasti  špičkových  odborníků na mýtotvorbu  s cílem, aby vytvořený mýtus odolal i v budoucnu   pokusům o jeho přezkum.  Zdá se, že jedním  z tipařů   Havla při jeho návštěvě na konci 60. let v USA mohl být Tigrid, v té době  úzce  spolupracující s CIA.  Havel se mu mohl jevit jako talentovaný,  nadějný a i jinak zajímavý muž vhodný  pro  roli budoucího disidentského prominenta. Měl správný věk (s ohledem na předpokládaný vývoj  v sovětském impériu), minulost,  sociální původ a především ctižádost. Navíc byl tvárný.

Z českých dějin jsou  známy  četné mýty, pocházejí  tehdy  většinou z dílny domácí či římské církev, které sloužily podobným záměrům. Patřil k nim nejen mýtus o Přemyslu Oráčovi,  mýty z Rukopisů (vznikajících - pravděpodobně -  jako falsa někdy na počátku 16. století),  ale i z novějších dějin, včetně  mýtu o bitvě na Bílé hoře odolávající již téměř 400 let  snahám o rozkrytí tohoto podvodu (k žádné  skutečné bitvě 8. 11. 1620 na Bílé hoře totiž  nedošlo).

Patří sem  i  mýty o prezidentech, kteří byli  ověnčeni přívlastky jako „osvoboditel“ či „budovatel“. I těch, kteří  se žádných přívlastků nedožili  (jako třeba L. Svoboda  považovaný  ale dodnes částí veřejnosti za jednoho z představitelů Pražského jara). Dotváření Havlova mýtu souviselo   zřetelně  i s rokem 1977, kdy  tento -  tehdy čerstvý čtyřicátník proslavený v 60. letech  v určitých kruzích jako úspěšný dramatik v žánru absurdního divadla - byl prohlášen  za spoluautora Charty 77. Manifest, který   nenapsal,  ale  jenž  pomáhal  zveřejnit, byl využit čsl. kontrarozvědkou  strádající už nějakou dobu nedostatkem veřejně známých „nepřátel“.   Tak se stal z Havla někdo, kdo byl zajímavý pro jednu i druhou stranu, což zvýšilo jeho šance stát se Někým.  Havel  se pak brzy začal  prosazovat i  do povědomí  domácího obyvatelstva, i když tehdy ještě ve vedlejší roli (za Dubčekem, jehož mýtus  měl trochu jiné zdroje). Významnou roli v tom hrála i  některá západní média  specializovaná na východní Evropu.  Výsledek  byl pro ty, kteří jej znali  z dřívějška, překvapující.

Z Havla se stal  díky  tomuto novému renomé obohacenému o status zasloužilého  politického vězně   významným, filosofujícím a silně moralizujícím představitelem respektovaným už  i v  expandujícím západním světě. Žádným filosofem  však ve skutečnosti  nebyl, stejně tak jako  nebyl zvlášť morálním   a už vůbec ne mimořádně vzdělaným jedincem.  Byl jen jedním z mnoha tehdejších disidentů, který   tehdy  stanul  na rozcestí, kdy se musel rozhodnout, čím se v budoucnu chce stát.

Prošvihnul  velkou šanci, kdy mohl rozhodovat jen  sám o sobě  jaké bude jeho místo  a život. Místo toho se stal objektem silné manipulace od profesionálních mýtotvůrců. Mohl být  jako každý jiný člověk. Sice málo známý, ale schopný vychovat své potomstvo,  a žít v souladu se svým svědomím. Nemusel propadnout vnucenému narcismu, nepřijímat  zvenčí nabízenou  glorifikaci, roli autority ve věcech,   na které neměl,  stát se obdivovatelem nějaké hérečky. To vše ale  není vůbec snadné, když k  tomu někdo dostane příležitost.

Nikdo už  nenahlédne do jeho myšlení v době, kdy „odcházel“. uvědomit či zda ne.  Ví se jen to, že neodolal  vábení možností, které se mu dostalo v podobě nejen  jistého materiálního bohatství (o tom vypovídá i řada jeho restitucí, o které se ucházel, i když to nebylo v souladu s platnými zákony). Nebyl schopen  upřednostnit hodnotu starých  přátelství před vábením moci, slávy a  lokajů, kteří jej obklopili. Havel se pro ně stal zajímavým cílem samozřejmě až poté, co zjistili, čemu je ochoten dát přednost. 

Jeho odcházení bylo smutné, dokonce   i pro mnohé jemu  dříve blízké  lidi, kteří si  mysleli, že ho znají. Havel se ovšem  jako každý člověk dostatečně přitažlivý pro lokajské duše,  neustále vyvíjel. Obvykle však k horšímu.  Jako mnozí jiní  lidé  prošel  během svého života  různými, ne vždy  ale spolu kompatibilními  fázemi života. Havlových „životů“ bylo více a jejich pospojování vůbec není jednoduché.

Demytologizace neznamená jen  rozkrývat  nedostatky  s tím spojené, ale především poznávat jaký skutečně byl. Snaha zbavit Havla  břemene na něj navěšených mýtů  může být  pro mnohé lidi, kteří se – tak jako on - dostali do vleku velkých peněz či slávy, ovšem i   zdrojem mnoha cenných ponaučení. On sám to  ale nedokázal. Ani se nedokázal   vyhnou se rizikům, které  bývají spojeny s takovým hektickým životem, do které byl vtáhnut.  

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)