Kdo porušuje mezinárodní právo, musí nést důsledky! Jak porušilo Rusko mezinárodní právo? Je zajímavé, jak se rusofóbmí media a politikové ohánějí „mezinárodním právem“ tam kde chtějí poukázat na ruskou agresivitu a ruské imperiální ambice. A je obzvlášť zajímavé, jak se dovolávají mezinárodního práva a uvádí pro své tvrzení i historii „ruské agrese“ po vzniku Ruské federace. Jako důkaz Ruské imperiální rozpínavosti je pokaždé používáno Čečensko, Gruzie, Abchazie, Osetie. A pokaždé to vyznívá, že do mírumilovné země plné strdí,mléka a šťastných obyvatel všech místních národností vtrhly cizácké agresivní hordy. Abychom porozuměli co se za těmi pojmy skrývá, je asi potřebné si trochu oprášit historii.

Tomáš Haas

Čečensko:

2 války. Ta první je zčásti analogická Ukrajinskému konfliktu. V autonomní oblasti, části Ruské federace, vypuklo separatistické povstání, během bojů došlo k bombardování civilních oblastí (ironicky největší ztráty na životech byly díky chaotickému vedení války mezi ruskou a pro-ruskou populací) za těžkých ztrát na životech. Na straně povstalců, převážně muslimů, bojovaly „islámští dobrovolníci, což se nelíbilo většině povstalců a tak jsme nakonec měli chaotickou válku dvou skupin povstalců mezi sebou a ruské armády proti oběma.

Rusko nakonec válku vyhrálo, za strašných obětí jak na civilním obyvatelstvu Čečny, tak v řádách ruské armády (při dobývání Grozného byla například do posledního muže zničena 131st ‚Maikopská‘ Motostřelecká Brigáda).

Proti válce se v Rusku veřejně postavilo množství osobností, včetně vysokých důstojníků a generálů Ruské armády, ale i celé federativní republiky. Například Čuvašská republika uzákonila právo na právní ochranu čuvašských občanů, kteří odmítnou službu v Ruské armádě a nasazení v Čečensku a prosadila omezení na užití federální armády v regionálních konfliktech v Ruské federaci. Podobné zákazy na použití branců svých oblastí a regionů vydaly i jiné regionální a místní legislativní orgány.

Rusko se hájí tím, že hájilo územní integritu Ruské federace. Došlo k těžkému bombardování měst (Groznyj bylo bombardováním těžce poškozen). Ruská armáda vojensky selhala, byla demoralizovaná a válka byla vedena chaoticky, což způsobilo značné ztráty na obou stranách. Na straně povstalců bojovaly zahraniční dobrovolníci.

Západ odsoudil (a možno říci oprávněně) bombardování a západní vlády i media se postavily na stranu separatistů a odůvodňovaly to obětmi na životech a právem národa na sebeurčení.

Druhou Čečenskou válku zahájilo Rusko jako odpověď na invazi Dagestanu (sousední republikiy Čečenska) „Mezinárodní Islámskou brigádou“ Rusko invazi odrazilo, ale konflikt se mezitím rozšířil i na Čečensko, kde se k Islamistům přidali muslimští separatisté. Došlo k mnoha teroristickým útokům na území Ruska a Čečenska.

Až posud nalezneme málo analogií s Ukrajinou, až na jednu, která uniká pozornosti našich medií – zřejmě právě pro to, že tu je analogie.

Tou analogií je zřízení „filtračních táborů“ pro podezřelé separatisty. Tuto praxi ukončil po svém nástupu Putin, který válku ukončil.

Dnes zřizuje „filtrační tábory“ ukrajinská vláda a tak se ve výčtech „Putinových zločinů“ neobjevují – ta analogie by mohla poškodit pověst Kyjevské vlády, která ji dokonce zdokonalila. Tábory mají „filtrovat“ nejen separatisty ale celé populace separatistických oblastí a ti kteří sítem projdou, a vyhnou se tak trestu za zločin „terorismu“, mají být pouze „přesídleni“ do jiných oblastí Ukrajiny tak, aby se zabráilo vzniku separatistických enkláv. Mezi ty určené pro „filtraci“ v táborech podle prohlášení ministra obrany Kovala budou celé rodiny, včetně žen a dětí.

I tady se Rusko (a tentokrát nepochybně oprávněně, protože šlo o invazi federální republiky „Mezinárodní Islámskou Brigádou“ z Dagestanu) odvolává na porušení územní integrity Federální republiky. A rusofóbové využívají obecně malého informovanosti o obou válkách a dokázali je spojit v povědomí veřejnosti v jednu, a navíc je obě klást za vinu Vladimíru Putinovi, jehož role spočívá ve skutečnosti v tom, že druhou válku ukončil.

Abchazie:

Mělo by se spíše hovořit o Gruzii, protože události v Gruizii přímo souvisí s Abchazií, která byla autonomní Gruzínskou republikou. Abchazie, původně již tehdy starobylé samostatné království, byla součástí Gruzie od přelomu 10. a 11. století, až do konce 16. století, kdy byla okupována Osmanskou říší, dnešním Tureckem Jako výsledek Rusko Tureckých válek, zejména Krymské války, se stala roku 1864 částí Ruska. Po revoluci v roce 1917 se stala opět, po staletích, v roce 1918 částí nově samostatné Gruzie. Gruzie byla roku 1921 obětí invaze bolševického Ruska a ztratila svou samostatnost. Statut Abchazie byl roku 1921 změněn na autonomní republiku v rámci Gruzie. Pod Stalinovou vládou a Beriovým vedením byla Abchazie podrobena tvrdé „Gruzinizaci“, Abcházské školy byly v roce 1945 zavřeny a vzdělání se Abchazským dětem a studentům dostávalo výhradně v Gruzínštině. Byla zastavena i publikace novin, časopisů a knih v Abchazštině. Tato praxe byla do jisté míry ukončena v období po Stalinově smrti a Abchazie dosáhla v období do pádu SSSR značné kultirní a literární „renesance“.

Formálně však Abchazie stále zůstávala Autonomní republikou v rámci Gruzie. Po pádu Sovětského svazu došlo i k renesanci politické, v roce 1990 Abchazie vyhlásila samostatnost v referendu, ve kterém hlasovalo 53 procent Abchazců a pro samostatnost se vyslovilo více než 98 procent hlasujících, které Gruzínská vláda bojkotovala a prohlásila za neplatné (opět analogie s Krymem). Gruzie vyhlásila svou samostatnost v roce 1991 a mezi Abchazií a Gruzií došlo k dohodě, která platila jen několik měsíců. V roce 1992 Gruzie zrušila ústavu ze sovětské éry a vrátila se k ústavě z roku 1921, před bolševickou anexí. Tím ale byl zrušen autonomní status Abchazie, tam došlo k protestním demonstracím a Gruzie poslala do Abchazie armádu. V roce 1993 vypukla v Abchazii otevřená občanská válka mezi Gruzínci a Abchazci. Válka trvala až do roku 2004 a porušení lidských práv se dopouštěly obě strany. Na počátku t byla invazní Gruzínská armáda, která se dopouštěla podle Human Rights Watch vražd,rabování a vyhánění civilní populace z jejich domovů. Na konci války to byli Abchazci,kteří podle Gruzínské vlády vyháněli Gruzínské civilisty z Abchazie. Válka pokračovala až do roku 2006, kdy Gruzínská armáda ovládla celé území Abchazie a to trvalo až do roku 2008.

Další osud Abchazie těsně souvisí s událostmo v Gruzii a Osetii, kdy se Abchazci otevřeně postavili na stranu Osetů a od té doby je Abchazie samostatnou a velkou většinou západních zemí neuznanou republikou. „Zločin“ Ruska spočívá v tom, že Abchazii uznalo a poskytlo jí vojenskou pomoc. Od roku 2009 udržuje Rusko v Abchazii vojenskou základnu.

Gruzie:

Tady jsem popsal celou historii konfliktu již jednou. Zde. Jen pro doplnění souvislostí – Agresorem tehdy byla Gruzie. Přesto je vina kladena výhradně na Rusko a zcela se pomíjí šílená politika miláčka českých politiků Saakašviliho. Sám Saakašvili byl později odsouzen Gruzínským soudem a v exilu požívá ochrany USA a EU. A ovšem radí Ukrajinské vládě.

Problémem „mezinárodního práva“ je, že nemá něco jako „Občanský zákoník“, nebo „Trestní zákon“. A tak se jednou stává agresorem ten, kdo podle žalobců porušil „územní celistvost cizího státu“, jindy je jím ten, kdo upřel národu právo na jeho sebeurčení, při čemž oba principy jsou částí Charty spojených národů. Má jen v různých dokumentech vyjádřené principy a precedenty, obé v mnoha případech protikladné. Navíc je zde obecnost principů, například otázka, kolika státy musí jednou vyhlášená samostatnost nového státu být uznána, aby nemohla být zpochybňována.

Žádné pravidlo pro to neexistuje a tak někdy stačí jeden nebo dva státy, jindy jich nestačí deset

Například nevměšování se do vnitřních záležitostí cizího státu a ochrana jeho suverenity.

Jednou je jím jen z dálky učiněný koment nějakého státníka na dění v jiné zemi.

Jindy jím není opakovaná aktivní účast cizích státníků a politiků na demonstracích žádajících svržení právoplatně zvoleného prezidenta suverénního státu přímo na hlavním náměstí jeho zeme.

Mají pravdu ti, kdo říkají, že Krymské referendum je neplatné, protože je odmítla Kyjevská vláda (a odmítla opakovaně, není to první takové referendum)?

Uznalo je Rusko a další státy Ruské Federace a několik jiných států. Nestačí to? Na základě refernda vzniklá samostatná Krymská republika jako jeden z prvních svých legislativních aktů požádala o přidružení k Ruské Federaci. Je to agrese když Rusko žádost přijalo? Nepadl jediný výstřel kromě slavnostního ohňostroje v Sevastopolu.

Může se nějaký stát odtrhnout od „mateřské země“ bez jejího svolení, někdy dokonce v ozbrojeném povstání?

Pokud ne, pak bychom museli za neprávem vzniklé označit USA, které se proti vůli krále Jiřího III. , v ozbrojeném separatistickém konfliktu odtrhly od Spojeného Království a rozhodně bychom měli odsoudit Francii, která v tom americkém povstání otevřene podporovala povstalce.

Odmítnout bychom mohli i vznik Československé reubliky která se bez povolení Vídně odtrhla od Rakouska.

Pokud ano, pak je divné, že tvrdě odmítáme uznat Novorosii a podporujeme Kyjev.

Ne, za mezinárodní právo se schovávají obvykle ti, kdo nemají lepší argument pro svou kauzu.

A je jim jedno, kterým principem se chtějí zaštítit, v připadě jedné země, nebo jednoho politického uskupení, je tím platným principem ten, který se právě hodí – jednou je to „právo na sebeurčení“ a jednou „právo státu na ochranu územní celistvosti“.

A pokaždé jde o principiální, morálně odůvodněný vysoce mravný postoj, kterým se dá lehce a bez výčitek svědomí omluvit vraždění, bombardování civilistů a naprostý disrespekt pro ten druhý hlavní princip.

Zdroj: EUportal.cz