13. února 1945 večer začaly orgie genocidy a barbarství proti bezbranému německému městu, jednomu z největších kulturních center severní Evropy. Ani ne za 14
hodin bylo město proměněno v hořící ruiny, ale jedna třetina
-**pravděpodobně až půl milionu**- obyvatel zahynulo v největším masakru
v hisotrii. 

Když židovská propaganda vyzdvihuje „osvobození“ Osvětimi
Rudou armádou, je slušné říci, co byl skutečný holokaust – který z nich
není ochranou známkou Hollywoodu, ale skutečnost, ve které zemřeli
miliony nejstrašnějším a nejtrýznivějším způsobem: nejen v genocidním
běsnění komunistů ve Východní Evropě, ale také v záměrném systematickém
masovém vraždění německých civilistů Anglo-Američany.


Na místech jako Frankfurt, Hamburk, Mnichov, Kassel, Wurzburg, Darmstadt
a Pforzheim a mnoho dalších, ale hlavně v Drážďanech, byly oběti zaživa
upečeny v orgiích spojeneckého sadismu a nelidskosti, které nemá
obdoby. Tyto činy se nyní staly symbolem genocidy a zla. Následující
text je převzat z NS Bulletin z února 1985 a představívám SKUTEČNÝ
holokaust.


Ke konci druhé světové války spojenecká letadla rozsévala smrt a
destrukci nad Německem; staré saské město Drážďany leželo uprostřed této
skázy jako ostrov klidu. Slavné kulturní centrum bez vojenské hodnoty
byly Drážďany ušetřeny teroru sestupujícího z nebe nad celou zemí.


Ve skutečnosti, jen málo bylo učiněno, aby starověké město umělců a
řemeslníků mělo nějakou protileteckou obranu. Jedna letka letadel byla
na chvíli v Drážďanech umístěna, ale Luftwaffe se rozhodla ji přemístit
na potřebnější místo. Zdálo se, že se nad Drážďanami usnese gentlemenská
dohoda o „otevřeném městě“.


Na masopustní úterý 13. února 1945 mělo město více než milion obyvatel
díky vlnám uprchlíků, kteří utíkali před 96km vzdálenou Rudou armádou.
Každý nový uprchlík přinášel zkazky o sovětských zvěrstvech. Jen málo z
těchto uprchlíků před rudým terorem si dokázalo jen představit, že
zemřou v hororu horším, než co by si pro ně dokázal vymyslet sám Stalin.

Bylo normální, masopustní úterý v Drážďanech.


Roku 1945 bylo vše nicméně poněkud skličující. Domy přeplněné uprchlíky a další tisíce na ulicích třesoucí se zimou.



Lidé se cítili v bezpečí


Nicméně se lidé cítili relativně bezpečně; a přes ponurou náladu, cirkus
hrál před vyprodaným sálem, kdy tisíce lidí přišlo zapomenout na hrůzy
války. Kapely mladých dívek pochodovaly o karnevalu v šatech ve snaze
posílit klesajícího ducha. Smutné úsměvy zdravili smějící se dívky, ale
morálku zvedly.


Nikdo si nebyl vědom toho, že ani ne za 24 hodin budou tyto neviné děti
umírat v hrůze Churchillovy ohnivé bouře. Všichni věděli, že Rusové byli
divoši, ale mysleli si, že Američané a Britové jsou „kultivovanější“.


Takže, když sirény odstartovaly 14 hodinové peklo, obyvatelé Drážďan
proudili poslušně do svých úkrytů. Ale šli bez nějakého valného zájmu,
věřili, že sirény hlásý falešný poplach, jejich město nebylo nikdy
bombardováno. Většina z nich zemřela díky „velkému demokratickému
státníku“ Winstnovi Churchillovi, který se tajně dohodl s dalším „velkým
demokratickým státníkem“ Franklinem Delano Roosveltem o bombardování
Drážďan.


Jaké byly Churchillovi motivy? Zdá se, že byly spíše politické než
vojenské. Historici se jednomyslně shodují na tom, že Drážďany neměly
vojenskou hodnotu. Průmysl produkoval jen cigarety a porcelán.


Ale Jaltská konference se blížila; Sověti a jejich Západní spojenci si
měli spolu sednout a rozdělit si Evropu. Churchill chtěl mít v rukách
trumf – zničující „hřmění  Anglo-Amerického vyhlazení“ – které mělo
Stalina „ohromit“.


Tato karta nicméně nebyla na Jaltě vůbec zahraná, protože plánované
datum setkání bylo odloženo kvůli špatnému počasí. Přesto Churchill
trval na tom, že se útok provede, aby „narušil a zmátl“ německou civilní
populaci za frontovou linií.


Občané Drážďan měli sotva čas se dostat do krytů. První bomby dopadly ve
22:09. Útok trval 24 minut, přičemž změnil centrum města v hořící moře.
„Přesnost saturace bombardování“ vytvořila požadovanou ohnivou bouři.


Ohnivá bouře vznikne, když se stovky menších požárů spojí v jeden
obrovský. Velké masy vzduchu jsou vsáty do tohoto pekla, což způsobý
umělé tornádo. Lidé, kteřé měli tu smůlu, že je chytl vítr byli strženi a
pohlceni plameny. Ti co hledali záchranu v podzemí se často udusili,
jak požáry spalovaly kyslík nebo zahynuly při výbuchu bílého světla –
teplotě, která roztaví lidské tělo.



Cílem byly ženy a děti


Jednen z očitých svědků, který tyto hrůzy přežil, popsal následující
výjev: „mladé ženy nosily děti po ulicích, jejich šaty a vlasy hořely,
křičely dokud nepadly k zemi nebo se na ně nezřítily okolní budovy.„


Následovala tří hodinová přestávka mezi prvním a druhým náletem.
Přestávka byla přesně vypočítána, aby vylákala civilisty z jejich úkrytů
ven. Ve snaze uniknout plamenům, tisíce civilistů se dralo do Grosser
Garten, nádherného parku téměř jeden a půl čtverečního kilometru
rozlehlého.


Druhý nálet přišel v 1:22 ráno bez jakéhokoliv varování. Dvakrát tolik
bombardérů plných zápalných bomb. Druhá vlna byla navržena k rozšíření
ohnivé bouře do Grosser Garten.


Byl to absolutní „úspěch“. Během pár minut plameny pohltily trávu,
vyrthaly stromy a odhazovali vše co jim stálo v cestě, od jízdních kol
po lidské končetiny. Celé dny po náletu zůstávaly rozházeny v bizardních
skupenstvích jako připomínka sadismu Spojenců.


Na začátku druhého náletu, mnozí byli ještě schouleni v tunelech a ve
sklepech, čekali na uhašení požárů z prvního náletu. V 1:30 ráno se
ozvalo zlověstné dunění a dosáhlo až k uším velitele odklízecí služby,
která byla do města vyslána se záchranými jednotkami. Vše popsal
následovně: „Výbuch otřásl stěnami sklepa. Nové výbuchy, zvláštní zvuk,
který se zdál být blíž a blíž, zvuk bouřícího vodopádu; byl to zvuk
mohutného kvílícího tornáda prohánějícího se centrem města.”


Tavení lidských těl


Ti, kdo se skrývali pod zemí zemřeli. Ale zemřeli bezpolestně – prostě
zářili oranžově a modře v temnotě. Jak teplo sílilo, byli roztaveni na
kapalinu – často tři nebo čtyři metry pod zemí na místech, kde zrovna
stáli.


Krátce po 10:30 dopoledne 14. února se přes město přehnal poslední
nálet. Americké bombardéry tloukly do ruin Drážďan celých 38 minut. Ale
tento útok nebyl tak tvrdý jako první dva.


Avšak, to co odlišuje tento nálet od předchozích, byla chladnokrevná
bezohlednost s níž byl proveden. Americké mustangi letěly nízko nad
městem, odstřelovaly vše co se pohlo, včetně záchranářských vozidel,
které po celém městě evakuovaly přeživší. Jeden útok byl podniknut na
břehy Labe, kde se uprchlíci uchýlili přes hroznou noc.


V posledním roce války se z Drážďan stalo lazaretní město. V průběhu
předchozího nočního masakru, hrdinné sestry vlekly tisíce mrzáků k
břehům Labe. Nízko letící mustangi kosily svými kulomety bezmocné
pacienty, stejně jako tisíce dalších starců, žen a děti, které se
snažili dostat z města.


Když poslední letadlo opustilo nebe nad spálenými troskami Drážďan, byly
ulice plné mrtvol. Město nebylo ušetřeno všech hrůz. Hejno supů uteklo
ze zoo a krmili se na krveprolití. Krysy se hrnuli přes hromady mrtvol.


Švýcarský občan popsal svou návštěvu Drážďan týden po bombardování:
„Viděl jsem utrhané ruce a nohy, znetvořená těla a hlavy, které byly
odervány ze svých těl a rozesety po okolí. Mrtvoly ležely tak na sobě,
že jsem nemohl ani projít, abych nešlápl na něčí ruku nebo nohu.„


Ohromující smrtelná daň


Počet obětí byl ohromující. Plný rozsah drážďanského holokaustu může být
snad více zřetelný, když si uvědomíme, že více než 250,000 –
pravděpodobně až půl milionu – lidí zemřelo za méně než 14 hodin,
zatímco odhady mrtvých v Hirošimně se pohybují mezi 90,000 až 140,000
(1).


Spojenečtí zastánci masakru často uvádějí jako argument anglické město
Coventry. Ale 380 mrtvých v Coventry v průběhu celé války nemůže být
srovnáváno s více než tisíckrát větším počtem zmasakrovaných lidí v
Drážďanech během 14 hodin. Kromě toho, Coventry bylo velkým skladem
munice, či-li legitimní vojenský cíl. Drážďany, na druhou stranu,
produkovaly jen porcelán – a a šálky a podšálky lze těžko považovat za
vojenský materiál!


Je zajímavé porovnat další podobné škody v Londýně a Drážďanech,
zvláště, když si připomeneme, že všichni skloňují Hollywoodskou
nasládlost o „bombardování Lodnýna.“ Za jednu noc bylo zničeno 1,600
akrů půdy během drážďanského masakru. Londýn utrpěl škody pouze na 600
akrech za celý čas války.


Jedna ironická poznámak; Drážďanský jediný myslitelný vojenský cíl –
železnice – byl Spojenci zdárně ignorován. Byli příliš zaměstnáni
soustřeďováním pomoci starcům, ženám a dětem.


Pokud by se hledali válečné zločiny z různých válek, tak se určitě
drážďanský holokaust řadí na přední příčky nejhorších zločinů všech dob.
Dosud nejsou k dispozici žádné filmy, které by odsoudily tyto ďábelská
jatka; ani žádný spojenecký letec – nebo Sir Winston – neseděli na
lavici obžalovaných při norimberském procesu. Ve skutečnosti byly
drážďanským letcům uděleny medaile na podílu této masové vraždy. Ale
samozřejmě, nemohou být za to souzeni, protože „pouze plnili rozkazy“.


Nelze říci, že v Drážďanech zůstaly hory mrtvol, které by norimberský
soud ignoroval. V závěrečné ironii byly fotografie mrtvých z Drážďan
použity jako „důkaz“ zvěrstev národně socialistické politiky
uskutečňované proti Židům v koncentračních táborech!


Churchillovi, monstru, které nařídilo drážďanský masakr, byl udělen
šlechtický titul a zbytek jeho kariéry se stal historií. Chladnokrevný
sadistický masakr je nicméně výzvou všem jeho životopiscům, kteří se
stále nemohou přimět, aby podali svědectví jak rozhodnutí jednoho blázna
může „udělat dojem“ na jiného, zavražděním půl milionu mužů, žen a
dětí.


K tomuto dni nenašly osoby odpovědné za tento akt terorismu a barbarství
odvahu a slušnost, omluvit se obětem a jejich rodinám. Byly příliš
zaneprázděni přípravou dalších teroristických činů a dalšího barbarství.

Nikdy nezapomeňme! Pamatujme DRÁŽĎANSKÝ HOLOKAUST!


Poznámka:


(1) I když nikdy nebude možné získat přesný počet obětí, rozumný odhad
může být předložen při počtu registrovaných obyvatel města a jeho
zdvojnásobení kvůli neregistrovaným uprchlíkům a zjištění počtu mrtvých v
dalších německých městech, kde Spojenci bombardovali civilní cíle,
zejména pak v Hamburku, Darmstadtu, Kasselu a Pforzheimu.