V ČTv se zřejmě domnívají, že v našem vysmívaném malém českém politickém prostředí žijeme radostným očekáváním tzv. brexitu, a každý den, po dobu celých dvou let, je tato událost zmiňována na prvním nebo druhém místě jejich velkého zpravodajství. O  komentářích, komentátorech a komentátorkách snad mluvit ani nemusíme. Z té pečlivě vymlácené politické slámy nelze vydobýt nic, co by se mohlo nazvat zrnkem poznání nebo politické moudrosti.

Podobně bohaprázdné jsou složitě koncipované programy na téma „každý den alespoň jeden Adolf Hitler a jeho věrní“,  několikrát v týdnu Václav Moravec a jeho přátelé. Méně často a v poslední době i mírněji se už nadává americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi a hlavě Ruské federace. Sice jsme se začali obávat čínských špionů rafinovaně pronikajících do českých domácností, ale o politicko-ekonomických kontaktech s reprezentanty ČLR a zeměmi EU neslyšíme, nevidíme, a proto také příliš nemluvíme.

Také většina  českých tištěných médií, která od sebe opisují snad ještě víc než profesoři a studenti českých univerzit a soukromých vysokých škol, je ve svém originálním zpravodajství a komentování různých událostí spíše skromná a odkazuje na agenturní zpravodajství posbírané  většinou v zahraničí.

Naštěstí  proběhlo první kolo prezidentských voleb na Slovensku, blíží se podobné volby na Ukrajině a do Evropského parlamentu, a tak došlu k narušení, nikoli snad zrušení, modelu zpravodajství, který známe z dávné i nedávné minulosti. Zkušenější,  a různým politickým režimům posluhující bardové „svobodné žurnalistiky“, radili svým mladším kolegům – pište nebo mluvte jak chcete, ale dávejte pozor, abyste si nezkazili kariéru.

Slovenské prezidentské volby  poskytli příležitost zopakovat si zkušenost z volebního vítězství současného prezidenta SR Andreje Kisky, který pro většinu pozorovatelů slovenské politiky  neočekávaně přistál v prezidentském paláci v Bratislavě v roce 2014. Byl mužem bez politického CV,  a tak se po celu dobu výkonu jeho funkce spekulovalo o tom, kdo mu dal doporučení, aby tuto funkci přijal. Současné volby proběhly podle podobného scénáře a kandidáti, kteří postoupili do finále, přišli z podobného známa/neznáma jako prezidentští kandidáti před pěti lety. Zuzana Čaputová, také bez CV, okouzlila několik týdnů před prvním kolem voleb podle průzkumníků veřejných  nálad více než 52%. A i když se pak ukázalo, že to bylo jinak, na celé věci to nic nezměnilo.

Prezidentská volba na Ukrajině je jen o málo zajímavější.  Země prožívá svou zvláštní politickou a ekonomickou transformaci a situace je tak nepřehledná, že i zkušení čeští znalci z řad politiků, kteří  létali do Kyjeva a podporovali kdekoho na koho jim kdekdo ukázal, začínají mlčet. A to včetně těch nejvyšší a nejchytřejších, kteří korzovali na Náměstí nezávislosti, kterému dnes s odkazem na turecko-tatarskou etymologii nikdo neřekne jinak než Majdan. Nebyl to jen Jaromír Štětina, ale i MZO Schwarzenberg, euro-poslanec Svoboda, který pro Nadju Viktorii Savčenko organizoval i protestní hladovku, nepříliš úspěšnou, v Bruselu. Samozřejmě i oportunistický Miroslav Kalousek, kterého tak zaujal smutný osud Nadji Savčenko, že jí věnoval při návštěvě Prahy pověstnou šavli. Nemohl tušit, že hrdinka se za několik měsíců po opuštění ruské tjurmy objeví ve věznici kyjevské jako zrádkyně ukrajinské věci. A že by mohli být na Ukrajině trestáni i lidé, kteří její „zločinnou činnost“ popularizovali a schvalovali.

Zapomeňme ale na minulost. Komu ještě dnes něco říkají jména Juščenko, Janukovyč, Sakašvili nebo jména těch, kteří ještě před pěti lety tvořili ukrajinské dějiny. Upadli „nepaměti do propasti“ skoro stejně hluboko, jako jejich čeští obdivovatelé.

Zajímavé ale je, že  v nadcházejících ukrajinských volbách se snaží kandidovat nejen současný prezident Petro Porošenka a „plynová královna“ Julia Timošenko, kteří společně s dalšími „muži ve stínu“ opakují stejná volební témata. Volodymyr Zelenskyj přitahuje mediální pozornost nejen tím, že je populární „na estrádě“, ale také jako dabér, což je pro ukrajinskou politiku kvalifikace záhadnější, než byla boxerská kariéra šampiona a držitele několika pasů Vitalije Klička. Ten se své kandidatury vzdal ve prospěch současného prezidenta Petro Porošenka, ale přesto na kandidátní listině zůstává ještě třicet šest kandidátů,  kteří v nedávné politické minulosti Ukrajiny již uvízli. Ale i oni, ačkoliv již byli ministry nebo poslanci, opakují téměř stejná slova slibů, o kterých víme, že po volbách rychle ztrácejí na svých  významech.

Když si navíc všimneme, jak se organizují a veřejně projevují, pravda jen v několika posledních týdnech,  čeští kandidáti, osoby, nikoli osobnosti, které se chtějí „prosedět“ do Evropského parlamentu, zdá se nám, že i tato letošní úroda není příliš způsobilá účinkování ve volebním tyátru. A tak jenom připomínáme, že už ve starořeckých městských státech se nejen volilo, ale i losovalo a „volba losem“ nevedla k žádným tragédiím. Ušetřilo se na nákladech obce, nejitřil se hněv mezi kandidáty a jejich voliči a všichni  museli přijmout tuto ránu osudu. Nebyla o nic větší a horší než to, co můžeme očekávat po letošním seriálu voleb.  A nebylo třeba také hledat kdo koho ovlivňoval, a kdo komu kolik dal, a za co.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)