V posledních týdnech neuplyne snad ani den, aby si ho v médiích  někdo nepodal. Až by ho mohlo být někomu líto.  Hledat  dnes nějaký, k němu laskavý článek, je zatím marné. Nemá to zkrátka lehké. Poté, co dovršil  75 let musel žádat poníženě papeže o prodloužení doby odchodu do kardinálského důchodu, aniž by se pokusil o odchod se vztyčenou hlavou. Vystavil se tím ale tlaku dokonce i z řad vlastní církve, kde někteří zdejší preláti se zjevně domnívají, že by byli lepšími primasy. Přejí si, aby sebral své staré saky paky a odešel z arcibiskupského paláce. Nejspíše do nějakého kněžského domova důchodců. 

Na rozdíl od  nás - světských seniorů s různými potomky - to stárnoucí kněží nemívají se svým odcházením  vždy jednoduché. Přitom těch, kteří děti mají, samozřejmě ne oficiálně, nebude málo. Kolik? To se neví  a neexistují snad ani odhady, kolik takových nepravých (falešných?) rodin zde existuje. Stejně tak je to s jejich nepravými manželkami, ať už jsou to farské kuchařky (známe je z literatury, viz např. z Chevaliérových Zvonokos či ze zlidovělých  písniček o Strahováčkovi  i z jiné domácí i cizí literatury) nebo jeptišky.

S jeptiškami je to ale dnes opravdu trochu problém. Nelze se tedy divit, že se kněžští důchodci obávají být s nimi nějak příliš spojováni. Dokonce i ty  počestné  z nich, starající se o stárnoucí, nemocné jedince, jakoby už do XXI. století nějak nepatřily.  Ani jako jednotlivé ženy, ani jako členky různých řádů. Jsou jaksi mimo, dokonce i ve světě práce. Nebývají vedeny jako placené sily, tedy něco jako kvalifikované zdravotní sestry. Jejich profesionalita může tedy být zpochybňována třeba i proto, že nemívají příslušnou přípravu. Kristovy nevěsty nebývají spolehlivé ani jinak,  třeba jako společnice prelátů. Viz též případy, které se nedávno dostaly na světlo boží třeba v Itálii, kde papež poměrně nedávno zrušil mnišský řád řešící zdánlivě neřešitelný problém celibátu soužitím s jeptiškami z blízkého kláštera. 

Za těchto okolností jsou i lidé jako kardinál  Duka vystaveni  rizikům, že staré nevyřešené problémy katolické církve související se sexualitou kněží i jeptišek, mohou i je zasáhnout, i když se oni sami třeba ničeho takového nedopustili.  

Nicméně i oni čelí odpovědnosti, která je jim  kvůli tomu přikládána. Třeba jako Duka za to, že ač je hlavou české církve, nereagoval náležitým, tedy pro dnešní Vatikán žádoucím způsobem na případy zneužívání mladých věřících  v jižních Čechách (a  nejspíše i jinde). Pomáhá mu při tom velmi aktivně i JUDr. Ronald Němec, který vždy patřil  (už v době svého studia na právech v Plzni) k těm jedincům, kteří měli silnou potřebu být viděni a slyšeni. Velmi nekonvenční a průrazný někdejší mladík, který zjevně i poté, co dospěl do středních let, neztratil svůj sklon k prosazení se i tam, kde by to nikdo moc nečekal. I díky tomu to asi nebude mít lehké s primasem a primas s ním.  Jeho jméno je umístěno i do názvu komentáře hlavně proto, abych mu  tím  udělal  radost. S Ronaldem či bez něj to Duka stejně ale nevyhraje.

Dukovy snahy přežít těžké období spojené nejen s jeho stárnutím, ale i s propuknutím dalších afér kolem necudných kněží v jeho diecézy, budou zcela určitě pokračovat. Bude zajímavé sledovat jejich eskalaci i v následujících týdnech a měsících. Na konci toho všeho ovšem Duku nevyhnutelně čeká výměna. Kdo se stane jeho nástupcem, to se asi právě teď  v příslušných kuloárech a kabinetech již řeší. Není to ale přitom žádný problém  č. 1 katolické církve. Tím je totiž  především celá historie  této církve plná různých podvodů a švindlů. A to nejen těch finančních spojených třeba s nedávnými církevními restitucemi.

Římská, nebo jak si také říká Svatá církev,  je nesporně starou a tzv. vymakanou institucí, která se naučila během své existence překonávat i problémy, které se jiným mohly zdát nepřekonatelné. Nešlo a ani dnes už nejde jen o to, jak byly vytvořeny mýty o jejím vzniku či podvody, které byly spojeny třeba s Konstantinovou donací, na kterou se přišlo už  před téměř 600 lety. Nejde jen o průšvihy, které byli nuceni různí vladaři, včetně císaře Josefa II. řešit už v novověku či na nedávných vatikánských koncilech (jejich výčet by se sem nevešel).  Celá architektura této církve má nanejvýše pochybné základy i konstrukci, ale faktem je, že ona přesto dále funguje. Nedá se říci ovšem, že vzkvétá.

Těžiště obce věřících se již dávno přesunulo mimo Evropu a Blízký východ, kde vznikala, ale že by byla bez vlivu, to se také říci nedá. Jádro pudla spočívá nejspíše v tom, že společnosti a celé civilizace se vyvíjejí ke stále vzdělanějším strukturám, i když se to mnohým z nás, kteří kriticky sledujeme stav dnešního školství a vědu, může zdát trochu podivné. Faktem ale je, že dnešní lidé už dávno nejsou z hlediska své vzdělavatelnosti závislí na tom, co jim školy a školské systémy nabízejí, natož na tom, co jim je schopna nabídnout  teologie. Stejně tak to ale platí i o médiích a jimi zprostředkované vědomosti. 

Jinak řečeno: najít v tomto světě, konkrétně třeba v české společnosti nové adepty křesťanské víry (vztahuje se to ale i na jiné církve než je ta katolická), je stále těžší.  Navíc to nebývají zpravidla ti nejtalentovanější, kteří se na takovou víru dají nachytat. Spíše naopak (což je možná jeden z dost zamlčovaných  důvodu růstu počtu zneužitých mladých mužů či žen). Poté, co odezní a nějak se vyřeší věci spojené s faktem, že pachatelé sexuálních zločinů z řad kleriků  využívají příležitostí, které se jim přitom nabízejí, to může být ještě horší. Problém vysokého výskytu úchylného chování v církvi se jistě dá řešit. Třeba zrušením celibátu či  zrovnoprávněním postavení žen v církvi. 

Jsou ale  jiné, závažnější problémy spojené se základy Církve v podobě jejích dogmat a fals o její historii, které s ní mohou otřást mnohem silněji, pokud budou nadále předmětem tabu. Tyto procesy související s  případy, kde církev zaujímá již dnes zřetelně defenzivní stanovisko, jsou těmi pověstnými hřebíčky do rakve. 

Církev se stala totiž nedůvěryhodnou. Ani „šikovní“ a draví právníci, tím méně pak teologové zahnaní svými vlastními  výmysly a nesmysly do kouta, nedokážou na tomto vývoji nic  podstatného změnit. Ostatně: kdo si za nějakou dobu ještě vzpomene co a kdo to byl Duka?  Nebo jednou v budoucnosti třeba co to vlastně  byla ta Církev? V tom všem je ovšem velká naděje, že to staré, nesmyslné a neužitečné harampádí odchází na smetiště dějin. I když se nikdo z nás  této doby asi nedožijeme, ona přijde.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)