Jak padl Madrid, jak vládl Franco

Španělsko právě zažívá osmdesáté výročí pádu Madridu a jeho obsazení vojsky generála Franka...

Událost, která ukončila tři roky trvající občanskou válku plnou krutostí a zvěrstev, která byla vyprovokována radikálními reformami republikánské vlády, proti nimž se postavila klika radikálně konzervativních důstojníků vedená generálem Frankem. Poslední kapkou, která sjednotila a motivovala nacionalisty, byla poprava vůdce španělských nacionalistů José Antonia Primo de Rivery, který se tak stal mučedníkem.

Článek popíše, nejen pád Madridu, ale i vládu generála Franka a vyvrátí, některé mýty, ukáže, že jeho politika byla suverénní zahraniční politikou.

Co předcházelo pádu Madridu? Jeden z klíčových faktorů porážky španělských republikánů, kromě jejich nedostatečného zásobování, dobrovolnosti a špatného vedení, které bylo vynahrazováno akorát idealistickou bojovností, byl boj mezi různými frakcemi, který vyvrcholil likvidací anarchistů a trockistů ze strany stalinistů a NKVD. Tyto rozbroje jen dokázaly neuskutečnitelnost levicových ideálů, neboť jejich „jednota“ skončila vzájemným násilným vyvražďováním, zatímco frankistická vojska byla sjednocena pod jedním mužem, jedním ideálem a jednou silou. J aký ten ideál byl, to je jen na Vás.

Od 5. do 13. března 1939 probíhal puč v Madridu, kdy proti sobě bojovala prosovětská vláda Juana Negrína a protisovětská levicová vojenská vláda Rady národní obrany, která se pokusila sesadit Negrína a vyjednat podmínky míru s generálem Frankem. Plukovník Segismundo Casado nechal Negrína zbavit jeho funkce a pozatýkat komunistické vojenské velitele. Přesto Franco odmítal vyjednávat, protože neměl důvod. Republikánská armáda byla v troskách, jeho armáda triumfálně dobývala město za městem a Madrid byl v obklíčení ze všech stran. 15. března byl popraven komunistický ; vojens ký velitel Luis Barceló, o týden dříve uprchl velitel policejních a pozemních vojsk Francisco Galán a poslední uprchl právě Casado, který se přes Valencii dostal do Venezuely.

Během Casadova puče padlo 2,000 republikánských vojáků a komunistů ve vzájemném boji a při tzv. Závěrečné ofenzivě bylo zajato 150 tisíc republikánských vojáků. Jediná větší ztráta nacionalistů bylo potopení transportní lodě Castillo de Olite, při kterém zemřelo 1,223 nacionalistických vojáků a důstojníků. Jinak byly ztráty minimální. Tím začala téměř čtyřicetiletá vláda generála Francisca Franka.

Franco nechal postavit monumentální památník, který ač se stal pietním místem frankistů, i pozdějším hrobem generála Franka, hostil také padlé republikánské vojáky a důstojníky a věznění republikáni si mohli zkrátit své tresty tím, že se účastnili stavby pomníku, i když šlo o nucené práce. Nyní je v zájmu politických změn kritizován.

Franco držel dva tituly. Kromě slavnějšího titulu generalissimus, ještě byl „Caudillo“ (vůdce) Španělska a president španělské vlády. Francova vláda začala obratem v radikálních reformách, obnovením před-republikánského stavu a posílením úloh tradičních součástí španělské společnosti jako byla římskokatolická církev. Velice tvrdě a nevybíravě se vypořádal s komunisty, socialisty, trockisty a anarchisty, které vinil z úpadku a destrukce své země, jakož i z bezbožnosti.

Novou vládnoucí aliancí se stala Tradicionalistická španělská falanga a Rady národní syndikalistické ofenzivy, která kombinovala Francovi myšlenky, tradicionalismus, katolictví, korporativismus, i odborové organizace, všetřídní národní spolupráci a nacionalismus. Cílem této alianční národní strany bylo především sjednotit národ a obnovit španělský stát, i když faktickou moc držel Franco.

Franco převzal kontrolu nad masmédii, zejména novinami, takže se proti němu nemohla zvednout intelektuální a liberální opozice. Levicové noviny úplně zakázal. Na druhou stranu, část intelektuálů i umělců, například Salvador Dalí, podpořila Francisca Franka.

Franco byl centralistický politik, ale odměňoval loajalitu, což dokázal v případě baskického kraje Álava. Zatímco kraje Biskáj a Gipuzkoa podpořili republikánskou vládu a byly potrestány ztrátou autonomie, Álava podpořila generála Franka během občanské války a Franco jí ponechal finanční autonomii a samosprávu. Zde je nutné zmínit, že sám Franco nebyl Španěl. Ne v klasickém slova smyslu. Pocházel ze západošpanělské Galicie, která je odlišnou etnickou oblastí s vlastním jazykem.

Dalším silným mýtem, který se objevuje kolem Franka, je údajná zbožnost. Franco byl pragmatik a technokrat moci, který si uvědomoval, že národ lze sjednotit jen idejemi, či náboženstvím. On měl obojí. Měl nacionalismus a měl římskokatolickou církev. Posílil postavení římskokatolické církve ve společnosti, ač sám nikdy nebyl moc pobožný. Pro něho byla římskokatolická církev pilířem stability a brzdou modernismu.

Silnou stránkou frankistické vlády byla zahraniční politika. V té byl Franco vždy suverénním politikem. Vojenskou pomoc, kterou obdržel od Hitlera a Mussoliniho neopětoval panáčkováním, nebo poklonami, ale žádal rovnocenné partnerství od vojenských a politických spojenců. Když si z něho chtěl Hitler udělat svého vazala, loutku, něco na způsob Slovenského štátu, jen v trochu větším, Franco se od Hitlera rázně odvrátil. Během války proti Sovětskému svazu sice Franco poslal dobrovolnickou legii, tzv. Modrou legii, proti obleženému Leningradu, ale její účast byla spíše urážkou a vtipem p roti Hitlerovi, než skutečným přínosem. Jak můžou Španělé dopadnout v arktických podmínkách obleženého Leningradu?

Největší morální zásluhou Francovi vlády byla pomoc evropským Židům. I tento akt jasně dával najevo Hitlerovi, že není loutkou, a navíc se tím vymezil i vůči antisemitským nacionalistům ve vlastní domovině. Franco a jeho vláda zachránili 60 tisíc, převážně francouzských Židů, během Druhé světové války. Španělští diplomaté dále zachránili 4,000 maďarských, rumunských, bulharských, rakouských a československých Židů. A pomoc Židům neskončila s Druhou světovou válkou. Ještě po válce pomáhala španělská vláda Židům proná ;sledova ným v Maroku emigrovat do obnoveného Izraele.

Výše uvedená suverenita Franka v zahraniční politice se projevila i během Studené války, kdy ač spojencem Západu a USA, odmítl úplně přerušit diplomatické styky s Kubou, stejně jako odmítl účast Španělska na ekonomickém embargu proti Kubě, přestože Kuba hostila řadu republikánských emigrantů. Po Francově smrti pak dokonce Kuba vyhlásila třídenní truchlení.

Nejrozporuplnější je Francova úloha v ekonomice. První léta Francovi vlády se nesla v duchu rekonstrukce Španělska po krvavé občanské války, a poté v duchu nepříliš zdařilých ekonomických experimentů propagovaných zastánci fašistické autarkie (soběstačnosti). Izolace Španělska od mezinárodního trhu se projevila nedostatkem zboží, přídělovým systémem na potraviny, obrovským deficitem a chudobou. Na začátku 50. let dosahovalo španělské HDP na osobu jen 40% západoevropského průměru. Inflace a černý trh, kvůli nedostatečnému importu a exportu, rostli, a to nav zdory ek onomické podpoře USA. V průběhu let 51-56 sice španělská ekonomika rostla, ale nikoliv dostačujícím tempem.

Celá situace skončila na konci 50. let, kdy Franco sesadil zastánce autarkie z jejich pozic, z čelních ministerstev a ekonomických organizací a nahradil je profesionálními ekonomy, odborníky a technokraty, kteří začali reformovat španělskou ekonomiku. Výsledkem bylo snížení inflace, dramatický růst ekonomiky, vznik nových podniků, propojení Španělska s mezinárodními trhy a mezinárodními institucemi, gigantický nárůst turistického ruchu, který přetrvává dodnes, rozvoj loďařství, železářství, enormní rozvoj automobilového průmyslu. Tzv. Španělský zázrak se řad il jen velice těsně za obdobný Japonský zázrak. Na konci Francovi vlády bylo Španělsko 10. největší ekonomikou světa, hned za Kanadou.

Konec Francovi vlády přicházel s jeho zhoršujícím zdravím. Španělsko bylo formálně královstvím a Franco byl regentem, který měl určit budoucího dědice španělského trůnu. Dlouhou dobu odmítal jmenovat dědice. Legitimním dědicem byl Juan, vévoda barcelonský, který ovšem Franca nazval „uchvatitelským tyranem“ a byl zastáncem demokratického zřízení. Druhou možností byl Otto Habsburský s odkazem na zlatý věk Španělska v době habsburské nadvlády. Otto odmítl s tím, že se nemůže zříct své rakouské identity a Španělé b y viděl i Němce na trůnu. Poslední volba tedy padla na minulého krále, Juana Carlose, který byl jmenován dědicem v roce 1969.

Juan Carlos přijal titul španělského prince a odpřisáhl, přes počáteční zdrženlivost, věrnost Francově „Národnímu hnutí“. Franco vnímal Juana Carlose jako zastánce autokracie, odpůrce liberálních a demokratických reforem, který se rozešel se svým otcem Juanem, vévodou barcelonským. Juan Carlos na první pohled vystupoval jako aktivní frankista a pravidelně se setkával s Francem, veřejně oslavoval Francovu vládu, ale potajmu se scházel s vůdci politické opozice a začal plánovat obnovu demokracie ve Španělsku, zejména v době, kdy se zhoršovalo Francovo zdraví, který už trpěl Parkins onovou chorobou. Francovi ministři varovali, že Juan Carlos ho chce zradit a demokratizovat Španělsko, ale oslabený Franco jim nevěřil.

30. října 1975 předal Franco vládu Juanu Carlosovi a 22. listopadu 1975 umírá.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 31.3.2019