Před volbami do Evropského parlamentu je ve středu pozornosti také otázka eura: voliči si mají zvolit model Evropy, kterou by chtěli vidět v budoucnu, a v daném kontextu hraje bezesporu důležitou roli společná měna. Dvacet let po zavedení eura můžeme tvrdit, že zdaleka ne všechny evropské země zavedením společné měny získaly. Víc než to: v případě Itálie společná měna způsobila podle všeho ekonomice země značnou škodu.

Co čeká společnou měnu po 20 letech, v čem byla chyba a jestli je rozpad nevyhnutný? Sputnik o tom mluvil s Antoniem Marií Rinaldim, profesorem ekonomické politiky Římské univerzity Link Campus.

Profesore Rinaldi, jaký vliv měl dvacet let existence eura na italskou ekonomiku?

Ve skutečnosti jde o 20 let zavedení fixního měnového kurzu 30. prosince 1998, který platí od 1. ledna 1999, v hotovosti se objevilo euro v oběhu teprve od 1. ledna 2002.

Euro má mnohem větší význam, nejde jen o novou měnu, ale o zcela jiný ekonomický model. Euro je jen jedním z nástrojů této nové ekonomické politiky. Zcela protikladné politice, na níž se zakládal italský hospodářský systém. Systém eura se zakládá na stabilitě cen, skoro panické kontrole inflace, přísné evidenci státních prostředků s cílem dosáhnout vyváženosti rozpočtu, což je nezbytnou podmínkou ekonomického růstu.

V Itálii platil docela jiný model: ekonomický systém zformovaný pod vlivem keynesiánství, který umožňoval státu zasahování do ekonomiky. V EU je pomoc ze strany státu zakázána. Takže my v Itálii už nemůžeme počítat s korigováním situace ze strany státu, vláda už nesmí zasahovat do ekonomiky v případě problémů. Pravidel, která platí v rámci systému eura, se užívá jako obušku proti zemím, které je neplní, my v Itálii to přece dobře víme… Ani jedna vláda nezávisle na svém politickém zaměření, by nemohla tuto tendenci překonat. Je nutné, aby země znovu získaly možnost korigovat ekonomiku, teď to není možné. To je skutečně problém. Více než to: od dob Maastrichtské smlouvy se stal tento systém jenom tvrdší. Nikdo se neodvážil říci, že jdeme nesprávnou cestou.

Mělo zavedení eura na italské hospodářství záporný vliv? Nebylo snadné se k eurozóně připojit, a nebude snad stejně těžké, jestli ne riskantní, z eurozóny vystoupit?

Hodnotil bych to z poněkud jiných pozic. Teď musíme udělat všechno možné, abychom tento nesprávný systém změnili. 26. května máme obnovit Evropský parlament, což bude skvělou příležitostí k tomu, abychom řekli, jakou chceme vidět Evropu

Podaří-li se změnit demokratickou cestou normy tak, aby to bylo prospěšné všem, a bude-li ve středu pozornosti znovu ekonomika zemí, a nikoli zájmy mezinárodních společností, budeme moci nastoupit správnou cestu. Když ale k tomu nedojde, ocitneme se nejspíše v situaci velmi ostré krize, která nás donutí k vystoupení z eurozóny. Doufám, že se nám podaří najít řešení, když k tomu nedojde, budeme muset ve stavu těžké krize uvažovat dokonce o možnosti vystoupení z eurozóny, anebo vůbec o jejím rozpadu. My nevystoupíme z eurozóny, ale sám systém eura se rozpadne.

Jaké vidíte scénáře pro euro? Zkoordinované vystoupení Itálie a jiných zemí z eurozóny, anebo pokládáte za pravděpodobnější rozpad eurozóny?

Doufám, že už byla nastíněna cesta zkoordinovaná s jinými zeměmi. Nechtěl bych věřit, že v eurozóně se nepředpokládají konkrétní plány vystoupení. V opačném případě by se mnohé země ocitly v těžké situaci. Když půjde něco špatně, jsme na to opravdu připraveni?  Právě z tohoto důvodu máme armády: nikdo nechce bojovat, armáda ale musí být. Před zavedením eura nebylo v Itálii 5 milionů lidí žijících za hranicí chudoby, nezavíraly se stovky podniků, a mladí lidé nemuseli odjíždět do zahraničí. Obrovská odpovědnost za to leží na Evropské unii.