Erika Hájková si všímá netušených důsledků, skrytých pod jednou „bezvýznamnou“ zprávičkou, která dost možná definitivně otevírá brány cesty lidstva do „žaláře nejtemnějšího“. Před několika dny proběhla alternativními, a kupodivu zčásti i mainstreamovými médii nenápadná zpráva: jedna švédská společnost spravující kancelářskou budovu začala zaměstnancům nabízet možnost nechat se „očipovat“ – nechat si pod kůži vpravit miniaturní implantát, vysílající elektromagnetické vlny. Samozřejmě dobrovolně.
Nabídky na „zlepšení života“ zatím využilo asi čtyři sta zaměstnanců. Čipem si mohou otevírat dveře nebo platit za kopírku. Reakce jsou různé: od těch, že se „vlastně nic neděje“ (objevují se převážně v mainstreamu – přičemž toto „výchovné“ působení je dost možná pravým důvodem toho, proč o věci vůbec referuje) po ty, které varují, že se řítíme rovnýma nohama do „krásného nového světa“ jak vystřiženého z antiutopie.
Samozřejmě, že o něco jde – dokonce o hodně. Jde o nebezpečí novodobé babylónské věže, v níž beztak žijeme a k níž nyní přidáváme další vratké „patro“ – které se nám může stát osudným. Rozhodně jde o další kamínek do mozaiky, jejímž výsledným obrazem jsme my, lidé, coby nesvobodné, bezmocné bytosti – která se ovšem jako vždycky skládá do fiktivního obrazu větší „svobody“ a „schopností“. Kromě toho nejnovější „vymoženost“ ohrožuje naše zdraví – opět ve jménu „pokroku“.
Výrobci čipů vidí „zářivou budoucnost“ svých zařízení hned v několika směrech: jednak prý mají pomoci s různými „nepříjemnými a zdržujícími“ činnostmi, jako je placení v obchodech či otevírání dveří, jednak mají mít medicínské využití coby monitory zdravotního stavu.
Samozřejmě je také možné spekulovat i o čipech, napojených na proslulý „internet věcí“, které by nám jako jakési „implantované google brýle“ pomáhaly s daleko více úkoly, než „pouze“ s placením v supermarketu a staly by se tak doopravdy „další rukou“ – či dokonce mozkem – „vylepšené“ lidské bytosti. Celá věc má však několik zásadních háčků.
Za prvé: čipy samotné mohou být hrozbou, především zdravotní. Nikdo totiž neví, co může takzvaně „bezpečný“ implantát v těle způsobit. Mnoho lidských „pokusných králíků“ (zatím) není k dispozici. Máme však znepokojivé náznaky, vyplývající ze stále rozšířenějšího (například na Slovensku a ve větších městech ČR povinného) plošného čipování zvířat.
Již řadu let (přesněji od roku 1997) mnohé vědecké studie ukazují na fakt, žepřítomnost RFID čipu v těle může způsobit rakovinu, tedy každopádně u zvířat. Výrobci čipů „tvrdá data“ plynoucí ze studií samozřejmě srdnatě popírají. To však nezabrání majitelům zvířat, která po aplikaci čipu onemocní napříkladrakovinou kůže, aby se nesnažili čipování domácích mazlíčků zabránit. Jenže marně. Tady už je vymalováno.
Je to podobné, jako s očkováním: zvířátka máme čipovat údajně pro jejich i naši větší bezpečnost. Prý to funguje. Většina lidí nad celou věcí mávne rukou. Mají pocit, že jde o prospěšnou „maličkost“, která jim třeba pomůže najít jejich zvíře, pokud se ztratí. Málo z nich ví, že čip zatím není vůbec ničím jiným, než jakousi lépe schovanou (ale tím také méně viditelnou a hůře objevitelnou) psí známkou. Ztracené zvíře se díky němu vůbec najít nemusí, i s čipem může léta vesele žít ve vedlejší vesnici. Zato může onemocnět.
Jenže pokud se u dotyčného zvířátka projeví známky nemoci, buď si ji majitel s očipováním nespojí, nebo – je stejně pozdě. A okolí mu beztak nevěří – vždyť kdyby bylo čipování nebezpečné, přece bychom o tom něco slyšeli. A tak dále. Celý bludný kruh se točí jako namazaný. Opravdu musíme čekat, až budeme podobné věci slýchat o plošném čipování lidí?
Dalším nebezpečím pro zdraví by čip mohl být v případě, že bude vybaven například wi-fi vysílačem, nebo obdobnou technologií (a byl tedy „aktivní“ pomůckou k nalezení daného zvířete – či osoby – nebo právě oním „neviditelným dveřníkem“, kterého nabízejí zaměstnancům ve Švédsku): vliv wi-fi sítí na naše zdraví je totiž také málo prozkoumanou kapitolou, přičemž řada studií tvrdí, že dlouhodobé vystavení tomuto typu elektromagnetického záření vede jak ke vzniku rakoviny, tak například k srdečním potížím či poškození mozku.
U lidí však zdravotní účinky nejsou zdaleka jediným, či největším rizikem, jemuž v podobě mikroskopických implantátů čelí.
Daleko větší je riziko zásadní a principiální: Další omezení svobody lidské bytosti v rámci takzvaného zjednodušení naší pozemské existence. Už dnes žijeme ve společnosti, v níž se prakticky nejsme zvyklí postarat sami o sebe, a v níž je každý náš pohyb sledován milionem potenciálních špehů – „internetem věcí“ – takzvanými chytrými domácími pomocníky hloupých lidí, kteří jsou schopni nejen hlásit všechny naše citlivé údaje jakýmsi „třetím stranám“, ale také upravovat naše životní návyky a rytmy: televizory, telefony, náramkovými hodinkami, které sledují náš spánek, auty, která se řídí napůl (časem i zcela) sama a tak dále.
Za dva a půl tisíce korun si už dnes můžeme koupit třeba hodinky, které budou sledovat pohyb jejich nositele a informovat nás, pokud se dostane z „bezpečné zóny“. Bezdotykové kreditní karty a elektronické peněženky předznamenávají konec již beztak zcela virtuální „věci“ jménem peníze.
Dokážeme si představit dobu, kdy budou všechny tyto „pomůcky“ integrovány do našeho těla? Kdy budou existovat lidé, kteří nebudou tušit, k čemu je na dveřích klika, o zámku nemluvě, nebo jak se o sebe postarat, pokud vyschne příděl „kreditů“ na jejich virtuálním účtu? A co se stane, pokud „náš“ čip napadne počítačový virus, jako se to stalo britskému doktoru Marku Gassonovi z Univerzity v Readingu, který byl v roce 2009 prvním člověkem, jenž oficiálně onemocněl tím, čemu bychom s trochu nadsázky mohli říci „počítačová viróza“?
Nejznepokojivější je to, že se podobné experimenty téměř pravidelně označují za cosi jako „vývoj“ lidské bytosti – velmi příznačně označovaný předponou trans-. Jak píšeJames Hirsen na serveru NewsMax:
Na mnoha místech světa již nyní žijí lidské bytosti, schopné otevírat dveře, startovat auta nebo ovládat počítače pouhým mávnutím ruky. Jsou první vlnou lidí, která si nechala do těla dobrovolně voperovat počítačový čip. Většina z nich je součástí hnutí, které si říká „biohacking“ – konceptu, který chce zlepšit lidské tělo s využitím moderních technologií.
Mnoho „biohackerů“ se identifikuje rovněž s hnutím, známým jako „transhumanismus“. Věří, že se s pomocí technologie postupně promění v nadlidské bytosti, které budou mít schopnosti daleko převyšující ty, jež u lidí dnes známe. Stoupenci těchto hnutí takové bytosti označují za „postlidi“.
Zatím se k podobné budoucnosti suneme velmi pomalu – pomocí RFID čipu, vpraveného do zápěstí, ruky či paže dané osoby injekčně, podobně, jako je tomu u běžných očkování.
Jakýpak div, že někteří komentátoři tvrdí, že je to právě čipování, které naplňuje znaky „znamení Šelmy“ z Janovy Apokalypsy?
Jak správně píše Marc Slavo, pokud se čipování rozšíří, nejen, že bude povinné: lidé sami se budou hrnout pro nejnovější modely čipů, asi jako se dnes děti předhánějí, kdo už má doma nejmodernější typ tabletu.
Prostřednictvím podobných „superschopností“ budeme však dále ztrácet paměť a další schopnosti přirozené – a především se budeme dále rozptylovat od zaměření na tři podstatné „superschopnosti“, na jejichž dosažení se naše civilizace zaměřovala poslední dva tisíce let. Měli jsme pro ně docela jednoduchá označení:
Víra, naděje a láska.
Znají je vaše google brýle?
Zdroj: Protiproud.cz