Petr Štěpánek
5. 4. 2019 blog autora
Poučení ze Slovenska. Pokud chcete být prezidentem (-kou), nedělejte politickou kariéru, nesbírejte zkušenosti jako zastupitel, starosta, poslanec či ministr, ale vyhlídněte si nějakou skládku. Proč? Protože boj o jednu skládku je prakticky jediným předchozím viditelným veřejným počinem budoucí slovenské prezidentky. Skoro to svádí, abychom spolu s naším národním klasikem Járou Cimrmanem zvolali: „Není to trochu málo, Antone Pavloviči?“
Ano, Slovensko bude mít prezidentku, ba dokonce první prezidentku. I mnoho našich občanů to uvádí v nekontrolované nadšení, pročež vykřikují, že máme co závidět a že máme co následovat. Jejich nadšení jim přeju, ale dovolím si naopak připodotknout několik střízlivých poznámek.

Post prezidenta je politická funkce. Podle obyčejné logiky by proto prezidentem měl být politik, ba přímo ostřílený politik. Nejlépe někdo, kdo si politiku osahal a ozkoušel na jejích nejrůznějších stupních a úrovních, na kterých sbíral zkušenosti. Jen tak si občané a voliči mohou ověřit, co dotyčný umí, jak se chová, jak řeší problémy, jaké jsou hodnoty, jež vyznává. Nestačí krásná slova, chce to skutky.

Je v jakési elementární přirozenosti, přesněji mělo by být, že ve funkci hlavy státu se politická kariéra končí, nikoli začíná. To platí stejně u nás, na Slovensku, jako kdekoli jinde. Samozřejmě, občas se mohou vyskytnout výjimky, ale daleko spíš platí, že je to projevem postdemokratického úpadku společnosti, že do prezidentských křesel se dnes namnoze hrnou nesoudní zbohatlíci či jejich marionety.

Slovensko si po pěti letech prezidentování podnikatele Andreje Kisky nyní zvolilo politikou nepolíbenou právničku Zuzanu Čaputovou. Zatímco Kisku do prezidentského paláce vynesly jeho vlastní lichvářské peníze, Čaputovou ty Sorosovy. K čemu nějaká politická zkušenost, jednodušší je zaplatit si kobercový mediální nálet. Propagandisté, „píáristé“ a političtí aktivisté převlečení za novináře mají hody. Rozum nad tím zůstává stát, kolik lidí je pak ochotno svěřit nejvyšší ústavní funkci osobě, o níž prakticky vůbec nic nevědí. Z billboardů zato důvěrně znají její retušovanou tvář.

Hezkou tradicí se rovněž stává, že budoucí prezident si krátce předtím založí svoji vlastní politickou stranu. A tak si Rudolf Schuster v roce 1998 založil Stranu občianskeho porozumenia, aby z ní o rok později, už jako prezident, vystoupil, načež strana uchřadla. Zuzana Čaputová jde v jeho šlépějích, její nosič se pro změnu jmenuje Progresívne Slovensko.

K čemu všechny tyhle postdemokratické šachy vedou? Ač všechny vnější atributy demokracie jsou jakoby zachovány, to nejdůležitější v takhle provozované politice chybí. Co? Občan, volič. Ten totiž rezignoval a od politiky se odpojil. Jestliže se k prezidentským volbám, u kterých by mělo být samozřejmostí, že se těší nejvyšší voličské účasti, dostaví pouze něco málo přes 40 procent zapsaných voličů, je to pro slovenskou politiku tragické vysvědčení.

Pokud pak z oněch 40 procent Čaputovou volí 58 procent, plyne z toho, že prezidentkou bude z vůle cca 23 procent občanů. Dá se to říct i obráceně, více než tři čtvrtiny Slováků, to jest naprostá většina, Čaputovou nevolilo. Ale aby mi bylo správně rozuměno. Mandát či legitimitu nově zvolené prezidentky to nezpochybňuje. Vyhrála dle platných pravidel. Politiku jako takovou a způsob jejího provozování však ano. Souboj idejí se z politiky vytratil, zůstala pouze špína. Tu Slovenskou ovládla jedna vražda, jíž se zmocnila aktivistická média. Nezbývá než si znovu povzdechnout: Není to trochu málo!

Přičtěme k tomu, že ve druhém kole si obyčejný Slovák mohl vybrat mezi eurohujerem a eurohujerkou, pročež se není co divit, že raději zůstal doma.

Opravdu je Slovákům co závidět?