To, že KSČM není nic jiného než politická firma a trafika, resp. krytí pro „trafikanty“ (včetně justičních a estébáckých es minulého režimu, kteří elegantně přešli do služeb nového), začíná docházet i jejím nejzarytějším voličům. Za dob Opoziční smlouvy měla KSČM skoro 20% hlasů ve volbách, v r. 2017 dostala již jen 7,7 procenta, nyní má preference něco okolo 6 procent a ve volbách v roce 2021 se pravděpodobně ani nedostane do sněmovny. Strana se zcela rozpadá, avšak není to důvod k radosti, protože proces rozpadu stran a hnutích je celoplošný, netýká se jen kontroverzní KSČM. Politické strany vedené dominujícími doktrínami a vlastním dogmatismem, byrokratismem a centralismem ničí všechny životaschopné členy.

Zainteresovaní popisují situaci v KSČM takto: ,,S KSČM to poznávám stále hlouběji, v křeči zoufalosti nechtěně odhaluji svou pravou tvář v dnešních dnech. Všude to je rozhádané, členské příspěvky v ZO ( základní organizaci ) odmítají platit (za politiku Filipa a spol.), neschází se a členové opouští stranu.“. Jedině blázen by volil takovou partaj.

Ze strachu z názorů vlastní členské základny KSČM hromadně ruší plánované setkání a konference, údajně najednou má mnoho technických potíží… . Většina totiž dávno odsoudila ,,základní linii strany“ a ti bystřejší poukázali na historické nesmysly, které strana šiří a kterými ohlupuje své členy, voliče i veřejnost. Musím říci, že je to silný tabák, ale hlavně pravda. Proto dávám k dispozici práce těch, kteří nejsou slyšet ( vzal bych práce členů i ČSSD, ANO nebo SPD, ale nikdo by asi nechtěl poslouchat o záchodkách pro homosexuály, EET a žabomyší války v SDP, práce TOP09 a ODS a dalších již vyšli pod názvem ,,Mein Kampf“ nebo ,,Zjizvená tvář“ a jejich členové uctívají Sudetoněmecký Lansmanšaft ) :

,,Současná společnost zažívá zdlouhavou krizi, nejen ekonomickou, ale hlavně krizi smysluplné vize aktuální politiky a směřování pro blízkou i vzdálenější budoucnost, krizi která se projevuje v dezorganizaci a úpadku, který zasahuje a ničí i tradiční mezilidské vztahy. Neznamená to nic jiného než, že průběhu delšího časového úseku, který předcházel této krizi, vzdělávací systém a panující defekty kultury stihly zmrzačit vnímání světa, morálku a celkovou psychiku několika pokolení, které jak dospěli, přivedli společnost postupně na pokraj katastrofy.

Je marxismus ,,lidovou zbraní“, jak šíří mj. i KSČM, anebo trojským koněm, jak ukazují alarmující skutečnosti. Co má společného Marx a neoliberální globalizace? Více, než si myslíme, proto mu elitaristé, mj. z EU, staví pomníky a oslavují jej jako ,,největšího filosofa“. Jak ukáži dále, marxismus a jeho myslitelé tomuto nejen nezabránili, ale v mnohém tyto procesy, zejména vlastním selháním, urychlili. Zjednodušeně řečeno byly zničeny národní řídící elity, ale marxismus utlačovaným nedal funkční model, takže se moc postupně přenesla na mezinárodní parazitickou „elitu“. Základní otázka marxistické filosofie je, zda byla dříve hmota nebo vědomí. Otázky prognostiky, metodologie prognostiky a výběru nejlepší varianty reakce na událost a na předpověď jejího budoucího směru, nejsou zahrnuty v marxistické filosofii ani v základním, ani v doplňkovém kurzu. Anglický etnograf E.B. Taylor – současník K. Marxe a B. Engelse – uvedl nejpřiléhavější formulaci základní otázky filosofie takto ,,filozofii historie v širším smyslu je o objasnění minulých a předpovědi budoucích dějů v životě lidstva na základě všeobecných zákonů“. Z toho plyne potřeba metodologie poznání, umožňující zpracovat množství různých dílčích faktů do jednotného pohledu na průběh jakéhokoli procesu ve Vesmíru, včetně rozvoje lidské společnosti, která bude vycházet ze zákonů objektivní reality a mnohostrannosti jedné a té samé pravdy, společné pro všechny obyvatele Vesmíru.

Marxismus definuje člověka dle jeho zájmů. Upřímní bolševici si tento podvod uvědomili pozdě, jak je patrné z příkladu Régise Debray ( souputník Che Gevary ): ,,Člověk není definován jen svými zájmy nebo přáními, dříve než je vzdělaný nebo nevzdělaný, buržoa nebo proletář, dříve než se zapojí do boje nebo kariéry, je chtě nechtě součástí kolektivního podvědomí, kultury“ ( Régis Debray – Critique of Political Reason ). Každá kulturní společnost je definovatelná společnými jazykovými prostředky, společnou množinou obrazů a společnou množinou různými jedinci zavedených vzájemných spojení mezi jazykovými a obraznými komponentami chápání světa. Z úrovně vědomí pracuje vůle člověka, na nevědomých úrovních psychiky pracují přijaté automatismy vnějšího a vnitřního chování. Tuto podstatu bytí marxismus zcela minul.

I marxistická politická ekonomie se ukázala jako neživotaschopná, když sám J.V. Stalin přímo poukázal na její metrologickou neprůkaznost a nesouměrnost.

Stalin ve své práci ,,Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ ( Moskva, 1952 ) uvádí následující:

,,….naše výroba se zásadním způsobem liší od výroby zboží v kapitalismu“ ( strana 18 )

Tak to opravdu bylo, protože daňově-dotační mechanismus byl orientován na snížení cen podle míry růstu produktivity. A po této větě Stalin pokračuje:

,,Kromě toho se domnívám, že je důležité odhodit i některé další představy, převzaté z Marxova ,,Kapitálu“,…uměle přilepené k našim socialistickým vztahům. Mám na mysli mimo jiné takové pojmy, jako „nutná práce“ a „nad-práce“, „nutný“ produkt a „nadprodukt“, „nutná“ a „nadbytečná“ pracovní doba (…) Domnívám se, že naši ekonomové musí skončit s tímto rozporem mezi starými názory a novým stavem věcí v našem socialistickém státě, nahradit staré názory novými, odpovídajícími nové situaci. Mohli jsme trpět tento rozpor do určité doby, ale nyní přišla doba, kdy musíme, nakonec, tento rozpor odstranit.“ ( strana 18 – 19 )

Dále Stalin vyjádřil znepokojení nad tím, že mladá generace ekonomů, národohospodářů v SSSR, je sice horlivá a plna upřímného nasazení a odhodlání, ale její zaučení do praktického života ekonomiky je zdlouhavé a vyžaduje hodně trpělivosti, neboť mají zcela neodpovídající představy o potřebách a funkci sovětské ekonomiky! Jak je to možné, když přeci studovali ,,geniální marxismus“?! Věc se má takto: všechny Stalinem jmenované počáteční marxistické kategorie jsou nerozlišitelné v procesu praktické hospodářské činnosti, v důsledku čehož se nedají změřit. Proto nemohou být zahrnuty do praktického účetnictví, ani na úrovni podniků, ani na úrovni státního plánu a státního statistického úřadu.

L.P.Berija si zapsal do svého deníku: ,, Soudruh Stalin hodně silně zapracoval nad tou svou prací, bude ji třeba přečíst víckrát, je tam mnoho, co bude třeba přímo vzít do nové verze Programu. Ale tady je třeba důkladně popřemýšlet, protože funkční politickou ekonomii socialismu nemáme, tady se soudruh Stalin znepokojuje oprávněně… Přibližně tak mluvil soudruh Stalin a když jsem řekl, že to není tak jednoduché dát do Programu, a zanést to tam je třeba, řekl: „Je to závazně třeba, ale jakými slovy, to si i sám lámu hlavu, i vy si lámejte. Uděláme projekt nové verze a pustíme ji na lidové posouzení. Myslíte, že jsem do „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ jen tak z legrace zahrnul materiály diskuse s Venžerem a dalšími? Chtěl jsem ukázat, že diskuse je třeba, i když se mýlí. Je třeba myslet společně, přišla taková doba, že prostě zasedáním a Nařízením Politbyra se daleko nedostaneme.

Poststalinské mocenské a současné živořící Komunistické strany, levice i národohospodáři, popírají význam těchto slov a tím zcela efektivně otevírají cestu neoliberální globalizaci. Zdá se, že ortodoxní marxisté udělali pro současnou formu globalizace více, než všichni Reaganové, Thatcherové a další dohromady, aniž by si toho někteří byli vědomi. Posuzování dějů nikoli podle potřeb řízení, ale podle marxistické ideologie mělo za následek, že se tato duální teorie vykořisťování stala prakticky nepoužitelnou. Marxismus například považuje za nadhodnotu jen ( nezaplacenou ) práci dělníka. Zisk ve společnosti, ve které spotřeba předchází produkci však můžete zvyšovat manipulací ( spekulací ) s cenami, kurzy měn, apod. Vykořisťovat tak lze zákazníky jako i celé státní systémy ( veřejný sektor ). Veřejný sektor, pracovní síla v zemích třetího světa, nástup žen na trh práce – to vše snižuje náklady na produkci nadhodnoty, aniž by je ,,klasická“ teorie vykořisťování brala odpovídajícím způsobem v potaz. Poststalinský Sovětský svaz pořád poukazoval na to, že západní způsob života je špatný, avšak nadávalo se na něj jen z principu, nikde se neuváděla podstata té špatnosti, toho klamu ( úvěrové hospodářství ). Už toto je možno označit za cílenou debilizaci obyvatelstva ze strany poststalinského marxistického vedení.

Takto primitivní prezentace neumožňovala, aby si lidé vytvořili představu o podstatě věci, na což poté navázali ,,reformátoři“ Klausovského typu, kteří stejně primitivně a nekoncepčně prezentovali své teze o ,,neviditelných rukách trhu“. Jsou to nesmysly na ohlupování populace a kdo je pomáhá udržovat a nevyvrací je, ten nemá nárok na uznání. A je úplně jedno, jak dotyční sami sebe nazývají, jestli ,,neoliberály“ nebo ,,komunisty“ a tak dále. Plácají se tu po ramenou ve sněmovně, zatímco je evidentní, že vůči dominantnímu systému není alternativa. A to protože na ní nikdo nepracuje. Představa, že existuje pouze jeden model ,,socialismu“ a ,,kapitalismu“ je učebnicově primitivní. Vždy záleží v jaké konkrétní situaci, v čím zájmu a na jakých osnovách je konkrétní ekonomická politika budována. Každá reálně existující ekonomika je postavena na plánování i na určitém trhu, na řízených procesech, existujících pojmech, opozice ,,trh“ versus ,,plán“ je víceméně zdánlivá a účelová. Kdo hovoří o ,,neviditelných rukách“ anebo o ,,jediné záruce plánu“ by měl navštívit psychiatrický ústav a přestat deformovat představy o těchto procesech a nemystifikovat veřejnost.

Sám Stalin se pokoušel v SSSR odstavit KSSS od moci, neboť považoval centralistickou superstranu za minimálně stejné nebezpečí jako korporace na západě. Proto vznikla v roce 1936 tzv. Stalinova ústava. Komunistické strany organizované podle ,,demokratického centralismu“ už nejsou lidovými stranami, ale stranami ,,elitářskými“, kde žádný delegát nižší organizace není odpovědný těm, kteří mu dali mandát, ale nadřízenému orgánu. A ze svého statusu nemají právo měnit rozhodnutí výše stojících orgánů dokonce ani v těch případech, kdy jsou ta rozhodnutí namířená na deformaci a vykořenění koncepcí, které by ty struktury měly podporovat v souladu s deklarovanými úkoly na ně vloženými. Nejenže je tento model bezmocný, ale co hůře je snadno zneužitelný v situaci, kdy bude vertikálně centralisticky organizovaná strana využita mocenskou sítí k zablokování společenských procesů, které mezinárodní parazitické elitě nevyhovují. Toto je nebezpečné zvláště v současné době, kdy se světová mocenská struktura reorganizovala v tzv. sítě, proti kterým vertikálně organizovaná struktura nemá šanci uspět, zvláště, když stačí do jejího vedení dosadit loutky ke zničení nebo paralyzování celé její činnosti. Přesně takto byl rozložen finálně Sovětský svaz. Gorbačov a celý tým jeho lidí – přesvědčených protivníků budování společnosti bez parazitizmu „elity“ na životě většiny a bez parazitizmu všech dohromady na biosféře Země – byl přiveden k moci organizačními zákulisními intrikami. V důsledku jejich cílevědomého poměrně krátkého kolektivního vládnutí byl SSSR záměrně přiveden ke krachu, ačkoliv téměř všichni stoupenci skutečného socializmu – společnosti bez parazitování člověka na člověku – i většina vládnoucí stranické, státní, vojenské i hospodářské nomenklatury viděla, že Gorbačov pod heslem „Více socializmu!“ míří zjednodušeně ke ,,kapitalizmu“. Jak ostatně prohlásil A. Jakovlev, vnitřní představitel zahraničních organizátorů perestrojky, : ,,Existovala pro nás jediná cesta: podřezat totalitní režim pomocí disciplíny totalitární strany“. Při strukturním (část informace šířená adresně-direktivně – nikoli celkové šíření informací sociálními řetězci, které využívá bezstrukturní statisticky-oběžné řízení) způsobu řízení, který se uplatňuje v činnosti státního aparátu, ozbrojených sil a tajných služeb, v byrokratických politických stranách a občanských hnutí, se „autoritárnost“ výše postavených a kolegiálních orgánů zajišťuje jejich mocenskými možnostmi: potrestat nebo poškodit níže stojící je možné prakticky při úplné nemožnosti z jejich strany změnit činnost výše stojících osob a kolegiálních orgánů bez narušení nepsaných korporátních tradic a psaných norem disciplíny odpovídajících struktur.

Na těchto principech se KSČM a mnohé další strany „najednou“ diví, že potřebné kádry nejsou a že davově-“elitární“ principy vedení ( imitování ) činnosti na osnově centralismu a stranické ( strukturní ) disciplíny jsou neživotaschopné.

To nejdůležitější, co se Stalinovi podařilo, proto KSČM nezmiňuje – vychoval celou generaci nebo generaci a půl lidí, pro které byly hlavními hodnotami schopnosti a morální kvality, nikoliv peníze, prestiž nebo společenské postavení. Ti lidé pracovali na budoucnost a vážili si těch, kdo byli společnosti užiteční. To byl ten hlavní „kapitál“, se kterým Rusko vydrželo ještě 40 let, než se vyčerpal. Problémy rozvoje socialismu v SSSR byly následkem marxismu, a Stalin na to přímo ukázal ve své závěti – ,,Ekonomických problémech socialismu v SSSR“. Ve svém hysterickém projevu na 20. sjezdu KSSS Chruščov uvedl ,,Stalin byl oddán socialistickému dílu, ale…. Zničil stranu, nebyl marxistou“. Tento chruščovský zmatek je při trošce snahy možné nasnadě pochopit, že pokud Stalin byl oddaný věci socialismu a přitom nebyl marxista, potom nemá marxismus k reálnému socialismu žádný vztah. Jak tedy Stalin postupoval? O jaké principy jde?

Dříve existoval smysl pro míru. Co to je? Zjednodušeně to, že když platí stejný zákon stejně ( myšleno rozpětí trestní sazby ) postihující krádež politiků, lobbistů a ministrů a zároveň drobný podvod do kouta zahnaného člověka, tak se jedná nikoli o spravedlnost, ale o pokrytectví a faleš. Čím vyšší funkce, tím vyšší společenská odpovědnost a tím vyšší trest dalo by se říci. Ne jako dnes, že čím vyšší postavení = tím vyšší možnosti jak uniknout dokonce i tomu „všelidovému“ trestu nerozeznávajícímu skutečnou sociální odpovědnost daného provinilce. Současná „rovnost“ má příchuť smrti, tedy neživé stojaté plesnivějící vody, dekadence a úpadku. Dnes je u někoho nárok na liščí kožich indikátorem ,,jemného vkusu a sociálního statusu“ a proto musí být splněn, zatímco u jiných je výrazem jejich ,,chamtivosti, nemravnosti nepřiměřené sociálnímu statusu“.

= čím vyšší odpovědnost a postavení, tím vyšší postihy za selhání

= každý by měl přispět tím, co umí, v čem je talentovaný a co může být považováno za obecně užitečně, nikoli nevymýšlej, netvářej, pokud tě to teď neuživí rychle na to zapomeň jako v současnosti

= prostupnost pozic a přirozená hierarchie osobností, společnost může fungovat za předpokladu, že je možný společenský vzestup vlastní iniciativou, vlastními silami. Brzy to dojde tak daleko, že to půjde jen v byrokratické vrstvě.

Současná společnost si neuvědomuje fakt, že řízení jejího života probíhá prostřednictvím dvou učení: jednoho pro všechny a druhého pro vyvolené. Proto vznikají iluze, že převaha jedněch lidí nad druhými při získávání sociálního statusu zdá se podmíněnou výlučně jejich talenty, a ne tím, že jedni jsou nositeli kvalitativně jiných znalostí a jsou organizováni na mafiózně-klanovém principu a druzí jsou nositeli v něčem neadekvátních vědomostí a nejsou organizováni.

Pokud nedokážeme odmítnout davově-“elitaristické“ přístupy, dokonce ani v případech, kdy hrozí nenapravitelné škody, nemáme právo se nazývat ,,lidovou stranou“. KSČM se ukazuje jako chruščovsko-trockistická strana, která po boku našich nepřátel šíří ničemnou propagandu. V rámci toho procesu je Stalin marxisty, liberály, trockisty a všemi možnými napadán a obviňován. Ačkoli bylo z archivů prokázáno, že ve Stalinské epoše bylo v SSSR odsouzeno k trestu smrti přes 600 tisíc lidí ( proběhla Občanská válka, Druhá světová válka, Světová studená válka a mnohé represe byly dílem vnitrostranických mocenských bojů, proto Stalin slovy Chruščova ,,zničil stranu“ ) a že hladomor v letech 1932 33 organizoval v SSSR západ ( navzdory akutní ekonomické krizi na Západě nejen, že nechali zlatou blokádu SSSR v platnosti, ale jako „měnu“ západ uznal jen obilí, sklizeň, dřevo a ropu ) je proti nám stále vedena dezinformační válka, kde mj. se tvrdí, že ,,krvavý diktátor Stalin zavraždil 40-60 milionů lidí“. A zakrývání pravdy o marxismu je součástí této války. Je to válka proti pravdě, proti suverenitě, proti celistvosti chápání a myšlení, proti našim rodinám a životům. Je to válka za zájmy mezinárodní parazitické elity.

Během dvaceti let normalizace byl nastolen marxistický ,,ideologický absolutismus“ a po vzoru inkvizice a mccarthismu byl zločinným represivně – justičním aparátem ( který mimochodem pokračuje prakticky nezměněn ve své zhoubné činnosti pro polistopadový režim ) likvidován každý, kdy si obstaral informace jinou cestou, než od oficiální propagandy a kdo si dovolil nesdílet a neaplikovat očividné nesmysly. A to včetně vysokých funkcionářů jako byl předseda Dubčekovi vlády Ing. Václav Valeš. Všichni byli zlikvidováni. Výsledky jsou katastrofální: pokud bychom měli srovnávat demograficky, tak režim po roce 89 u nás zavraždil 2 miliony obyvatel, protože se změnil demografický trend a rodí se méně dětí, nepočítaje všechny sebevraždy a skutečnost, že 50% mládeže užívá drogy, což je autogenocida.

A proto je Karel Marx největším filosofem, jakého kdy nepřítel lidstva měl „

No, co k tomu dodat? Pravda se dnes prostě nenosí.