Tohle je ze stejného soudku, jako když šestnáctiletý spratek, co chodí v pátek za školu a nemá v žákajdě za to žádnou poznámku, jezdí po kongresech a poučuje dospělé a patrně i úspěšné lidi o vyfantazírované hovadině. A oni sedí, poslouchají Grétu a tleskají a navrhují ji na Nobelovku, namísto aby fakana doprovodili do kouta, kde bude klečet na hrachu, několika facany. Jak říkával kolega, jedna kvalifikovaně umístěná facka spolehlivě nahradí deset hodin intenzivního pedagogického působení. Jak správně připomíná Robejšek, politici a poslanci nábožně naslouchají duševně postižené pubescentní šestnáctce – a přitom ti samí šmejdi odmítají svěřit rozhodování o důležitých záležitostech občanům v referendu, se zdůvodněním, že tito dospělí a prací se živící a své potomky vychovávající lidé nejsou dostatečně vzdělaní a vyspělí, aby mohli něco posuzovat a o tom rozhodovat!

Například Šafrovi se z toho už chce blinkat. Jarní příroda v rozpuku – a univerzální šéfredaktor blije. Tedy málem. Nesvěřil se bohužel, jestli se také pomočil, což se mu v emočně vypjatých stavech stává, jak soudně dokázáno v tomto a navazujícím článku. ZDE

Proč se Pájovi dostavila nauzea? Nikoliv kvůli výše uvedeným zvrhlostem, ale proto,, že Deník N a Metro uveřejnily článek a rozhovor s Kateřinou Konečnou, europoslankyní za KSČM. Správné by podle Šafra patrně bylo, kdyby veškerý tisk komunisty ignoroval, zazdíval a umlčoval, tak jako oni sami před listopadem umlčovali jiné a oponentní názory.

No jo, jenže komunistický režim byl nepochybně totalitní, zločinný a odsouzeníhodný, také kvůli potlačování opozice, takže když Šafr totéž požaduje od dnešního režimu, aby umlčoval ve svobodných volbách ustavené komunistické zástupce, a to mnohdy až patnácti procenty voličů, znamená to, že propaguje totalitu a zavedení kapitalistického režimu v jeho zločinné verzi? (On ten současný režim je ostatně zločinný až až a pronásledování opozičních názorů a médií je jenom za desetinnou čárkou jeho celkové zvrhlosti.)

Pochcávající se a ožralý Šafr je humorný jenom do té chvíle, než si uvědomíte, že tenhle na Xanaxu fungující univerzální šéfredaktor má v době od převratu skoro až dodnes na svědomí úroveň většiny největších deníků a časopisů. A tím pádem má velký podíl na současné presstitutské žumpě, kterou představují naše rozhodující média.

Všechny tři uvedené příklady jsou samozřejmě ze všeho nejvíc směšné. Tragické je na nich to, že rozhodující politické i mediální kruhy se tváří a berou je vážně, asi stejně, jako brali dvořané a přihlížející veřejnost císařovy nové šaty. Ta povídka je z roku 1837, takže se svět od té doby nijak nezměnil.