Mám takový dojem, že naposledy se Aliance dostala do podobných problémů jako letos v roce 1959, když ve Francii zvolili prezidentem Charlese de Gaulla, který zahájil první kroky k tomu, aby Francie Pakt opustila, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Dnes existuje těch „potížistů“ vícero, třeba Německo a Francie, kterým je staré NATO malé a nedostatečné, takže sní o evropské armádě. Vzpouru však vede Turecko a jeho prezident R. Erdogan svým sbližováním s Ruskou federací. Kvůli nákupu protiletadlového a protiraketového systému S-400 si dokonce vysloužil od amerického viceprezidenta Pence pohrůžku vyloučení z Aliance, přestože turecká armáda je početně druhou nejsilnější po USA v rámci Paktu.

Tyto okolnosti si zaslouží krátkou retrospektivu.  Čtvrtého dubna 1949 12 států většinou ležících na pobřeží Atlantického oceánu (USA, Kanada. Velká Británie, Francie, Portugalsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Dánsko, Norsko, Island a Itálie) podepsalo Severoatlantickou smlouvu. Důvodem založení Aliance byla obava západoevropských zemí z vojenského útoku Sovětského svazu nebo jeho satelitů, kterému by nedokázaly svými vlastními silami čelit. Článek 5 Severoatlantické smlouvy tak měl v takovém případě zaručit vojenskou angažovanost Spojených států, které jako jediné by byly schopné účinně reagovat. Dlužno poznamenat, že k sovětské agresi od roku 1949 až do rozpadu SSSR v roce 1991 nikdy nedošlo.

V průběhu padesátých let se Aliance rozšířila o tři státy – Turecko a Řecko v roce 1952 a o tři roky později (1955) se po získání své plné suverenity připojila Německá spolková republika. Tento krok byl trochu v rozporu s tím, jak cíle NATO definoval její první Generální tajemník lord Hastings Lionel Ismay – keep the Soviet Union out, the Americans in, and the Germans down. Tedy držet Sovětský svaz mimo (rozuměno západní Evropu), Američany uvnitř a Němce při zemi. Lord Ismay vyjadřoval názory svého dlouholetého šéfa, britského premiéra Winstona Churchilla.

Není bez zajímavosti, že v roce 1953 oznámil Sovětský svaz svůj úmysl připojit se k NATO, aby byl zachován mír v Evropě. Členské státy se však obávaly, že SSSR chce Alianci oslabit, takže návrh zamítly. Naopak, po vstupu Spolkové republiky Německo do Paktu sovětské vedení iniciovalo vytvoření Varšavské smlouvy, kterou 14. května 1955 podepsaly Sovětský svaz, Maďarsko, Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Německá demokratická republika.

V roce 1967 přijalo NATO strategii vytyčující dvě funkce Aliance – udržet vojenskou bezpečnost a zároveň prosazovat politiku zmírňování napětí. Tuto strategii dodržovalo až do konce Studené války. Posléze se oba bloky soustředily na otázky jaderného odzbrojení, což symbolicky završila Smlouva o zákazu raket krátkého a středního doletu (INF) mezi Sovětským svazem a Spojenými státy podepsaná ve Washingtonu v roce 1987.

Rozpadem Varšavské smlouvy v roce 1991 došlo oficiálně ke konci období bipolárního světa. Poté, co Severoatlantické alianci zmizel protivník, rozeběhly se diskuze o její budoucnosti. Například československý prezident Václav Havel navrhoval, aby se NATO řídilo příkladem svého protějšku a samo se rozpustilo. Tyto nápady však byly rychle opuštěny a zvítězila strategie, která z tehdejších a hlavně budoucích členských států Aliance měla učinit asymetrické spojence USA v novém monopolárním světě.

V roce 1999 se členskými zeměmi Aliance staly Polsko, Maďarsko a Česká republika. Protože jsem se tehdy nejprve jako opoziční poslanec a posléze člen vlády angažoval ve prospěch našeho vstupu do Severoatlantického paktu, chtěl bych vysvětlit naši tehdejší motivaci.

Českou politiku pronásledují dvě historická traumata. Prvním je Mnichovský diktát našich tehdejších nepřátel i spojenců v roce 1938, druhým pak invaze států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Definice lorda Hastingse Lionela Ismaye o tom, že cílem Aliance je udržet Sověty mimo a Němce při zemi, se zdála být jasným receptem na řešení obou problémů. Z historického hlediska navíc byla Organizace Severoatlantické smlouvy vůbec nejúspěšnější obrannou organizací vůbec, která přes čtyřicet let zajišťovala mír v Evropě.

Čtrnáct dní po našem vstupu začala vojenská operace proti Jugoslávii, na níž jsme se podíleli. Nedávno český prezident Miloš Zeman (který byl tehdy premiérem) řekl, že naše tehdejší účast byla chybou. Souhlasím s ním. V roce 2001 byl poprvé v historii aktivován článek 5 Washingtonské smlouvy, překvapivě ze strany Spojených států. Od té doby vedeme přes 17 let válku v Afganistánu, bez jakéhokoli pozitivního výsledku. A dalším rozšiřováním se z nejúspěšnější obranné aliance v moderních dějinách stala politická organizace, v níž vládnou asymetrické spojenecké vztahy. Současný prezident Spojených států Donald Trump v některých svých projevech NATO degradoval na pouhý klub odběratelů amerických zbraní a americké vojenské pomoci. Členství v klubu je podmíněno výší nákladů na nákup mezi 2 – 4 % HDP příslušné země.

Toto vše se negativně projevilo nejen na průběhu oslav 70. výročí založení Aliance, kde například chyběl prezident Spojených států Donald Trump, který ostatně v jednom ze svých minulých projevů nevyloučil, že Organizaci Severoatlantické smlouvy mohou USA opustit v případě, že ostatní členské státy nebudou dostatečně přispívat na svou obranu.

V České republice kvůli výše popsané krizi přesto stále převládá názor, že pro naší bezpečnost v současném světě je členství v NATO podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Závazný je totiž pouze článek 1 Severoatlantické smlouvy, který říká: Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíly Spojených národů. Článek 1 se však nedodržuje.

Povídání o závaznosti a významu článku 5 je pouhý mýtus. Pomoc v nouzi umožňuje, ale nezaručuje. Nejlépe o tom vypovídá naplnění tohoto ustanovení na základě žádosti USA po 11. 9. 2001 jednotlivými členskými státy. Zároveň je zřejmé, že bezpečnostní hrozby, kterým musíme v budoucnu čelit, budou úplně jiného charakteru než ty, na něž se Severoatlantická Aliance připravovala dosavadních sedmdesát let. Obávám se, že nás před nimi neochrání malá profesionální armáda, ale jen miliční systém podobný švýcarskému.