Od roku 2016 se USA zmítají v podvodu Russiagate, vymyšleném vojensko-bezpečnostním komplexem s cílem zabránit prezidentu Trumpovi normalizovat vztahy s Ruskem. Ty by totiž devalvovaly RUSKOU HROZBU, která není ničím jiným než klamem, chránícím bilionový roční rozpočet tohoto komplexu.

Demokratická strana, která zcela jistě není demokratická, tento klam podporovala v naději, že s jeho pomocí prezidenta Trumpa přece jen udolá, a do boje proti němu zmobilizovala všechna svá prostitující se média.

Dnes, kdy skálopevná ujištění amerického establishmentu o tom, že Trump je zrádce, který ve spiklenectví s Putinem ukradl americké volby proto, aby Amerika sloužila ruským zájmům, se i v konečné Muellerově zprávě o aféře prokázala být lživá, jsou důvěřivé americké hlavy hotovy k přijímaní lživých kampaní dalších. Docela jako by toto lživé vlnobití mělo rozbít veškerou dosavadní reputaci Ameriky.

Samozřejmě se nejšílenější z demokratů a mediálních děvek s Russigate jen neradi loučí a nejraději by ji vrátili zpět tam, kde byla. A už jeden nebo dokonce dva profesoři vyhlásili, že Mueller byl možná i součástí „ututlání Trumpovy aféry“ a jeho úloha v něm by se měla tedy prošetřit. Což všechno dohromady ovšem jen podtrhává fakt, že USA sledováním této aféry zmarnily tři roky své existence.

Je přirozené, že ostatní země se mezitím hnuly vpřed. Rusové např. zjistili, že washingtonské sankce mají stříbrný okraj: Rusko se ekonomicky stalo soběstačné a vyvleklo se tak z nevděčné role pouhého vývozce surovin do západních zemí, kterou Západ pro Rusko považoval ještě za jakž takž přijatelné. A americké vojenské hrozby směrem k Rusku přivedly na svět nové zbraňové systémy, proti nimž nemají USA obranu – a tím se staly vojenskou mocností až druhořadou. A Čína se stala největší ekonomikou světa a tím i státem, který ve stále rostoucí míře ignoruje washingtonská spílání jednou na to, a po druhé na ono.

Podobně se chová též Irán a Washingtonu se dokázala postavit i Venezuela. Zkrátka svět došel k názoru, že USA nejsou takovou mocností, jakou si ony samy o sobě myslí, že jsou.

Washingtonské zneužívání své role rezervní měny a jeho porušování mezinárodního práva povzbudilo světové hnutí obejít se v mezinárodních transakcích bez dolaru. Což je pro moc Washingtonu možná ještě větší hrozbou, než ruská převaha ve zbraňových systémech.

Prezident Roosevelt měl z 2. světové války též jistý druh potěšení, protože si uvědomoval, že z ní Británie vyjde hospodářsky zubožena a zbavená svého impéria, zatímco zisk z války připadne Spojeným státům. A že to tedy budou ony, které převezmou roli světové rezervní měny a budou proto schopny platit všechny své účty pouhým tiskem svých peněz. A vláda se tudíž nebude muset ohlížet na svá rozpočtová omezení.

Pro zemi, tak fatálně zadluženou, jako jsou USA, by její ztráta role rezervní měny představovala drtivou ekonomickou pohromu. A je to právě tato pohroma, které dnes Washington čelí v důsledku své politiky sankcí a nerespektování mezinárodního práva.

A je zde ještě jedna hrozba navíc. Tak jako římské impérium padlo pod náporem cizích nájezdníků, kteří překročili jeho hranice, tak padá pod cizí mocí i impérium washingtonské. Evropu, jako jeho královskou korunu, dnes zaplavují miliony muslimů, neschopných i neochotných asimilace s obyvatelstvem původním, takže Evropa už přestává být Evropou v původním smyslu toho slova. A prezident Trump nenašel až dosud dost síly ani k uhájení hranic Spojených států. Demokratická strana a presstitutky totiž nechápou, proč by se měl objem prostředků směrovaný na bilionový rozpočet vojensko-bezpečnostního komplexu snižovat kvůli stavbě nějaké obří hraniční zdi.

Američtí neokonzervativní sionisté, řídící americkou zahraniční politiku ve prospěch izraelských zájmů už od časů Clintonových, pokřikují dál, jako bychom byli ještě i dnes pupkem světa, když dokonce i tak patetičtí vazalové USA, jací jsou v Evropě, si dovolí např. vyslovit svůj nesouhlas s Trumpovým darem Golanských výšin Izraeli. No a pokud jde o autoritu morální, pak tu po Afghánistánu, Iráku, Libyi, Somálsku, Sýrii, Jemenu, Ukrajině, Hondurasu a nyní Venezuele, promrhal Západ naprosto dokonale.

Svět si už dnes zkrátka nemyslí, že Západ je cosi, k čemu by měl s úctou vzhlížet. Vidí jej spíš jako velkého ďábla, či podle slov Matta Taibiho „jako velkou upíří chobotnici, člověka připomínající jen obrysem hlavy, do jejíhož tělního oběhu proudípeníze smišené s krví“.

Paul Craig Roberts

Vybral a přeložil Lubomír Man