vybombardované Drážďany

Začátkem února 1945 na konferenci „velké trojky“ – amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josefa Stalina – požadoval šéf sovětského generálního štábu Alexej Antonov, aby spojenci zničili dopravní uzly Berlín a Lipsko. Churchill se však zřejmě obával, že by Hitler se svým štábem mohl v tomto případě uprchnout na jih, například do Drážďan. Tím byl osud saské metropole zpečetěn.

Veřejnoprávní ČT24 mj. uvedla; operaci řídil vrchní velitel britského bombardovacího letectva Sir Arthur Harris, který prosazoval názor, že je nutné rozšířit celoplošné nálety i proti civilnímu obyvatelstvu. Na podzim 1944 se tento „řezník“, jak se mu často říkalo, pochlubil, že ze 60 důležitých německých měst jich bylo 45 zničeno. „Útok na Drážďany považovali v té době za nezbytný daleko důležitější lidé než já,“ bránil se Harris po válce, když byl kritizován. „Harris neudělal nic víc, než že přispěl k bezpodmínečné kapitulaci Německa. Koncepce zkázy měst byla ostatně německou koncepcí, která byla velmi účinně uplatněna na Coventry,“ hájí britského velitele Paul Oestreicher, bývalý představený katedrály v Coventry. Je historickou skutečností, že devastaci Drážďan předcházelo německé letecké zpustošení Guerniky již roku 1937, Varšavy, Rotterdamu, Coventry, Bělehradu nebo Stalingradu.

Harris upadl po válce u Churchilla v nemilost a teprve na začátku 90. let se mu dostalo opožděného uznání, když mu byl v Londýně přes protesty z Drážďan odhalen pomník. Obyvatelé saského města to britskému královskému dvoru nezapomněli. Když v říjnu 1992 přijela do Drážďan královna Alžběta II., házeli po ní demonstranti vejce. Mnozí obyvatelé Drážďan britského maršála dodnes nenávidí. „Němci byli po válce právem označeni za válečné zločince. Jedním z nich byl však i Harris,“ říká Hans-Joachim Freiershausen, kterému bylo v době náletu 14 let a patřil k organizaci Hitlerjugend.

Únorové bombardování Prahy je navíc označováno jako tragický omyl; piloti si prý spletli Prahu s Drážďany. Ne náhodou je proto mnozí považují za zločin, který nesnese žádnou omluvu. Za jasného počasí totiž padaly bomby na místa, kde nebyla žádná vojenská technika ani žádný průmysl důležitý pro skomírající nacistickou armádu. Znovu začaly bomby padat na Prahu 25. března 1945. Bylo to za měsíc už podruhé – a lidé po minulé zkušenosti věděli, že Američané bombardují plošně. Americká vojska však Prahu a další města bombami zasáhla i v čase, kdy bylo jasné, že se válka chýlí ke konci a fašistické Německo bude poraženo. Byla likvidace českých průmyslových a chemických podniků, či důležitých dopravních uzlů byla záměrem nebo omylem? Skutečný důvod? Američané chtěli zničit budoucí konkurenci, která se mohla dostat do rukou Sovětům. Bylo to pro mě náročné, prostudovat městské kroniky, historické eseje a dějiny osvobozování Československa.

Závěry jsou chronicky známé, ale je třeba je opakovat do omrzení. Fakta nejsou fabulace beletrie, jsou daná; počty mrtvých, zničených domů, vypálených raket, spadlých bomb… Tato fakta se musí prostě odněkud opsat, což činí historici i novináři. Pravda za to stojí. Nejvíc bomb padalo v Libni a Vysočanech, kde tehdy stály rozsáhlé průmyslové komplexy vyrábějící zbraně. Bomby ale 25. března padaly také ve Kbelích a Letňanech, kde stála strategická letiště. Spekulovalo se také, že hlavním cílem útoku je továrna Marconi Radioslavia. Právě v ní se měla vyrábět německá atomová puma. Při tomto útoku bylo usmrceno 235 osob a dalších 417 bylo zraněno. Celkem bylo v Libni a Vysočanech zničeno nebo vážně poškozeno na šedesát továrních objektů. V sutiny se proměnily Českomoravské strojírny, Českomoravská Kolben Daněk, Vysočanská mlékárna, hlavní sklady firmy Julius Meinl, továrna na stroje bratří Prášilů, Ottova chemická továrna, libeňský lihovar, parní mlýny Františka Odkolka nebo továrna na celuloidové zboží a další “vojensky důležité” podniky.

Během půldruhé hodiny přes poledne dopadlo na Prahu 12 tisíc bomb o průměrné váze 250 kilogramů. Krutou daň si bombardování vybralo také mezi obyvateli obcí Letňany, Satalice, Kbely a Čakovice, které v roce 1945 ještě ležely za hranicemi Prahy. Cílem spojeneckých náletů se na konci války stala i jihočeská nádraží, ale nejen ona. Jeden z nejtragičtějších náletů se odehrál 23. března 1945, při kterém především v jižních Čechách zahynuly stovky osob, včetně civilistů. Na jihu Čech sice nebyly rafinerie a ani velké průmyslové podniky, zato zde byly významné železniční křižovatky. V malém pohraničním městě České Velenice na Třeboňsku se křižovaly významné železniční tratě do Vídně, Prahy, Plzně a Lince, zdejší nádraží bylo stále plné vojáků, zajatců i uprchlíků. Navíc ve městě fungovaly velké železniční opravny, které zaměstnávaly stovky dělníků. Následky byly tragické. Zahynulo kolem 150 místních obyvatel a přes 1100 (podle některých zdrojů 1300) vojáků, zajatců, dělníků i uprchlíků v transportech. Byly zcela zničeny železniční dílny i vlastní seřaďovací nádraží a zasaženo bylo i téměř 200 domů souměstí České Velenice – Gmünd.

Poté 23. března 1945 při návratu z náletu na cíle v okolí saských Drážďan zamířilo několik létajících pevností B-17 k náhradnímu cíli – českobudějovickému nádraží. Přímý zásah dostaly výtopny, skladiště, nákladní rampy a dva mosty. Zahynulo zhruba 50 osob, převážně železničářů. Následující den nálet spojenců pokračoval. Až devadesát amerických strojů B-24 shodilo na město více než tři tisíce pum, které zasáhly krom nádraží i obytné domy, zejména v Havlíčkově kolonii, Pětidomí a Suchém Vrbném. Zničena byla i úřadovna gestapa. Nálet si vyžádal více než 200 obětí a obrovské materiální škody. Americká letadla napadla 25. března 1945 též Cheb a zničila i obytné domy v dnešní Žižkově, Havlíčkově, Riegrově a Palackého ulici. Při náletu bylo zabito na 800 osob, včetně mnoha politických vězňů. Americké bomby zasáhly zajatecký tábor; přes 70 francouzských antifašistů a nezjištěný počet sovětských zajatců při tom zahynulo, těch, co prošli útrpnou pouť až od Stalingradu.

Další velký nálet spojenců postihl město 8. dubna 1945. Bylo při něm zničeno nejen nádraží, důležitý dopravní uzel, ale v troskách skončila odhadem asi třetina Chebu. Přestože již 18. dubna 1945 překročila americká vojska u Trojmezí české hranice a do Chebu to měla jen několik desítek kilometrů, o dva dni došlo k bombardování chrámu sv. Mikuláše v Chebu. V roce 1944 byla zahájena bitva o benzin. Německo mělo nedostatek pohonných hmot, vyrábělo syntetický benzin. Ten se vyráběl i u nás, nejvýznamnější rafinerie byla v Záluží u Mostu. Ta se stala společně se Škodovkou v Plzni nejčastějšími cíli britského a posléze amerického taktického letectva. Při bombardování menší rafinerie 22. března 1945 bylo zničeno také město Kralupy nad Vltavou. Tehdy zahynulo 145 českých obyvatel. Na počátku války byla kralupská rafinerka začleněna do německého koncernu Benzin-Benzol-Verband-Bochum, výroba benzinu v tomto závodě ale byla roku 1943 zastavena jako neefektivní.

Poprvé se Američané o zničení Kralupolu pokusili 28. prosince 1944. Druhý úder pak přišel 22. března 1945. Svůj náklad bomb tehdy shodilo za půl hodiny na město asi 125 letadel. Celkem na město dopadlo 1256 tříštivých bomb o hmotnosti 316 tun. Bombardování ale nezasáhlo jen Kralupy – část letadel zřejmě omylem shodila svůj náklad na nedaleké Neratovice. Jejich bomby zničily desítky obytných domů a usmrtily 52 lidí. Koncem války bylo několikrát napadeno i Ústí nad Labem. Tak například krátce po poledni 17. dubna 1945 přiletělo od jihu několik bombardovacích svazů, a otočilo se nad chemičkou.

Jejich cílem bylo zřejmě zničit dopravní tepny. Proto bomby dopadaly na nádraží a pozabíjely mnoho zde pracujících vězňů. Zasáhly i centrum města, zničily i početné obytné domy. I další dubnové nálety způsobily ve městě značné materiální škody. Při nich bylo mimo železničních objektů zničeno 165 domů, těžce poškozeno 65, středně 85, lehce přes 500 objektů, zahynulo asi 1200 lidí, a několik set jich bylo bez přístřeší. Životy občanů ohrožovaly narušené zdi, které hrozily zřícením, a velké množství nevybuchlých bomb o váze 250 a 500 kg, které byly pomalu odklizovány vězni z Litoměřic.

Plzeň byla díky Škodovým závodům jedním z nejdůležitějších měst v Československu. Proč se však, pouhých dvacet dní po vyhlášení Košického vládního programu, 25. dubna 1945, stala plzeňská Škodovka terčem jednoho z posledních spojeneckých náletů, si lze jen těžko vysvětlit jinak, než jako snahu oslabit český poválečný průmysl. Několik set amerických bombardérů tehdy svrhlo přes pět tisíc tříštivých, fosforových a zápalných bomb, 29 objektů závodu bylo úplně zničeno, 21 velmi těžce poškozeno a 33 poškozeno těžce. Závod byl bez proudu, komunikační spoje prakticky neexistovaly. V té době, těsně před koncem války, nacisté nemohli z Plzně odvézt již ani šroubek pro frontu. Přesto byl tento průmyslový gigant fakticky zničen. Předtím (17. dubna 1945) americké bomby zabíjely v dělnických čtvrtích Škvrňany a Karlov, které byly téměř zničeny, fakticky zničeno bylo plzeňské seřaďovací nádraží.

Od léta 1944 se nad územím protektorátu „Böhmen und Mähren“ začaly pravidelně objevovat americká stíhací a bitevní letadla. Nad Moravou a Slezskem to byly především letouny P-51 Mustang a dvoutrupé P-38 Lightning 15. americké letecké armády, které sledovaly provoz na železničních tratích a sváděly „boj o koleje“. Zatím sice jen jako doprovod bombardovacích svazů, které příležitostně ničily i cíle na železnici. Od 22. února 1945 byly tyto nálety prováděny již „oficiálně“ a systematicky v rámci operace „CLARION“. Jejím cílem bylo rozvrácení německé dopravní sítě. USAAF, která měla svoji základnu na jihu Itálie, „navštívila“ Brno celkem čtyřikrát, koncem srpna, v říjnu, listopadu i prosinci 1944. Z historického hlediska velmi krátká doba více než čtyř měsíců však dokázala v Brně způsobit takovou zkázu, na kterou nedokázali pamětníci zapomenout ani po 65 letech. Desítky obětí a nemenší počet raněných osob, stejně jako stovky poškozených nebo zcela zničených budov, bylo opravdu smutnou podívanou. Nejčernějším dnem pro Brno se bezesporu stal 20. listopad a v pořadí třetí nálet amerických bombardérů. Konečná bilance byla opravdu hrozivá.

I takový je skutečný obraz osvobození Československa americkou armádou. Že nemáme být zač vděční Rudé armádě, že jí šlo pouze o mocenské zájmy? A o jaké zájmy šlo Spojeným státům? Dočista stejným, jež sedmdesát roků po válce dál řídí svět stovkami svých vojenských základen po celém světě. Veletrhy zbraní od Koree, Vietnamu, Iráku, Afghánistánu a bombardování Bělehradu, až po bezletovou zónu v Libyi a končící čerstvě Majdanem a vojsky NATO na desítkách míst kolem Ruska. Zkrátka, “postarabská revoluce” v režii US Army. Že USA bojovaly nejen v Evropě, ale také v Tichomoří, s Japonskem? Ale sovětská armáda neútočila pouze ze Stalingradu na Berlín, ale též v Mandžusku a na Japonsko…

Inu, „Třesu se někdy o svou vlast, když pomyslím na to, že Bůh je spravedlivý.“ – Thomas Jefferson. „Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“  – Ernest Hemingway.

Zdroj:Blog autora