K 1. květnu 1944 napsal Karl Ansorge. Jediným měřítkem úspěchu v liberalisticko-kapitalistickém hospodářském systému byl osobní čistý zisk kapitalistův nebo výnosnost podniku. V důsledku toho byla práce zbožím, jehož cenu určovala jedině poptávka a nabídka, dělník sám byl předmětem konjunktury závislé na obchodním úspěchu. Poněvadž kapitalistu zajímaly jen náklady na dělníka, hlavně tedy jeho mzda, byl dělník vždy podle konjunktury více nebo méně zaměstnán nebo nezaměstnán. Otázku mzdy rozhodoval peněžní zisk. Práce byla zbavena své důstojnosti.

Kapitalismus a marxismus

Rozličné marxistické theorie nebyly s to změniti cokoli na tomto stavu, poněvadž se nesnažily odstraniti zásadu, nýbrž v nejlepším případě jen její zlé účinky. Po roce 1918 dostal se marxismus v Německu téměř k neomezené moci, v mnoha jiných zemích nanejméně k spoluvládě. Nepodařilo se mu zameziti nebo dokonce odstraniti výkyvy konjunktury, hospodářské krise a jejich následky, nezaměstnanost a zbídačení širokých vrstev.

Příčinou tohoto pozoruhodného zjevu bylo pronikání marxisticko-židovské vedoucí vrstvy židovstvem, vládnoucím také v mezinárodním finančním světě. Toto mělo obchodní zájem na tom, aby nepustilo dělníka z jeho postavení vykořisťovaného, což se hodilo marxistickým vůdcům potud, že s takto udržované nespokojenosti mohli sami žíti.

Bolševismus

V jednom jediném případě – v Sovětském Rusku – se pokusil marxismus uvésti své theorie ve skutek. Pokus v praxi úplně ztroskotal. Jeho výsledek zhlédli zblízka všichni na východě bojující vojáci Evropy, je to prostě otřásající. V Sovětském Rusku nejde vůbec o vládu proletariátu, nýbrž o rudý carismus, v němž se rozumí „svobodou“ jen úplné zotročení pracujícího člověka vládou techniky, „rovností“ netušené zbídačení a úpadek životní úrovně, „bratrstvím“ odstranění všech odporujících živlů. Jednotlivý člověk, v tom přirozeně také dělník, nehrá tam žádnou roli, místo zvyšování kultury a spokojenosti soudruhovy sloužilo a slouží tam veškeré úsilí jen mlhavému cíli světové revoluce, která neměla přivoditi nic jiného než zevšeobecnění těchto sovětských poměrů.

I tu je prapříčina v převládajícím panství židů, antisemitští theoretikové předválečné doby, jako Richard Wagner, Eugen Dühring, H. St. Chamberlain nebo Theodor Fritsch předvídali tento vývoj. Jen těmito souvislostmi lze vysvětliti spojenectví kapitalistických Anglo-Američanů s komunistickým Sovětským Ruskem.

Nacionální socialismus

Na rozdíl od obou těchto systémů vyhlásil německý nacionální socialismus po prvé ve světových dějinách výrobu v zájmu národního společenství za účelem rozumného hospodářského pořádku a výkon za měřítko i pro posouzení díla jednotlivcova. Sesadil tím zlato s trůnu, učinil konec třídnímu boji, vrátil práci čest, dělníku jeho lidskou důstojnost. Proti vymyšlené solidaritě zuboženého mezinárodního prolelariátu postavil národní socialismus přirozenou solidaritu výrobního společenství organicky rozčleněného, kulturně i hospodářsky vysoko stojícího národa. Poněvadž úspěch národní výroby závisí na zdravém, silném a inteligentním dělnictvu, k němuž patří dělník v továrně a na venkově právě tak jako duševní pracovník, je zvyšování životní úrovně a stupně kulturní vyspělosti každého jednotlivce, ba i prosazování osobnosti a její výkonnosti úkolem národního společenství.

Cíle nacionálního socialismu lze dosáhnouti rozumnou spoluprací a výstavbou bez jakékoli katastrofální theorie s převraty a zničením. Nacionální socialismus staví v protikladu k překonanému liberálnímu období přehnaného individualismu i ke všem mezinárodním světovým obšťastňovacím theoriím, které, nemajíce skutečného podkladu, musí zůstati bezvýslednými, národní společenství nad jednotlivce. Jednotlivec pro něj nemá smysl sám o sobě, nýbrž jen ve vztahu k druhu, ba k jeho předkům a potomkům. Posuzuje jednotlivce jako složku národa. Osud a postavení národa je rozhodující pro postavení jednotlivého národního příslušníka. Zvyšuje-li blahobyt celku, zvyšuje také svůj vlastní nejlépe. Tím neprovádí nacionální socialismus žádné obecné snižování, žádné ničení osobních hodnot. Podporuje naopak vývoj silných osobností a ví, že muži dělají dějiny. Osobnost však má rozvíjeti své schopnosti v rámci a ve službách celku. Její cena záleží v jejím výkonu pro národ. (Podle Gerd Rühle, „Třetí Říše.“)

Tyto prosté a jasné pochody myšlenkové jeví se nám dnes tak rozumnými a samozřejmými, před převzetím moci v r. 1933 byly však mnohými, zvláště židovskými vědátory hospodářskými zesměšňovány nebo při nejmenším prohlašovány za neproveditelné a všechny pokusy prosaditi je byly demokraty a marxisty co nejrozhodněji potlačovány.

Německá fronta práce a Radost ze života

Ihned po převzetí moci byly uskutečněny sociální reformy odpovídající nacionálně-socialistickému programu v takové míře a tak úsilně, že to uvedlo svět v úžas. Hlavní předpoklady byly vytvořeny založením Německé fronty práce (DAF) a organisací volného času dělnictva Radost ze života (KdF). Německá fronta práce převzala zastoupení veškerého německého dělnictva a jeho sociálně-politické začlenění do německého hospodářství. V jejích rukou spočívala a spočívá sociální péče o německé dělnictvo, jeho pracovně-právní ochrana, ochrana práce, péče o zdraví atd. Velmi záhy bylo v ní organisováno neméně než 8 milionů pracujících. Na jejím prvním kongresu, který dal živý výraz překonání třídních a jednotlivcových zájmů, převzal sám Vůdce ochranu německého dělnictva a prohlásil ve své veliké řeči: „Nebudu ve svém životě na nic tak hrdý jako na to, že budu moci na sklonku svého života říci: „Vybojoval jsem Německé říši německého dělníka.“ Na místo tyranské vlády stroje v marxistickém systému, na místo středověkého reakčního blouznění o strojích, postavil nacionální socialismus dělníka jako vládce stroje a služebníka národu.

Radost ze života (KdF) se stala však velikou organisací volného času dělnictva v DAF, která uskutečnila slova Vůdcova, že chce německému dělníku, když mu byl vrátil čest, darovati také radost ze života. RZŽ nepřinesla však jenom osvěžení po těžké práci těm, kteří k tomu neměli prostředků, ona podepřela novou pracovní morálku a vypořádala se bezohledně se starými pojetími zašlého společenského řádu. Oceňování člověka podle měšce byl učiněn radikální konec a na místě toho byl pro ně nadále rozhodným jen výkon a vědomí povinnosti oproti národní práci. Celek německého národa musí se podíleti na obrovském pokladu německé kultury a na zotavení, štěstí a radost darujícím zdroji síly. To bylo a zůstane cílem a smyslem díla „Radost ze života.“

Vedlo by příliš daleko, kdybychom zde chtěli vzpomínat všech těch nespočetných opatření k prospěchu německého dělníka v rychlém sledu prováděných. Demokratičtí a marxističtí „přátelé dělnictva“ dřívějších dob neudělali vzdor své vládě v tomto směru nic, ba ani se myšlenkově na tyto problémy nepřipravovali. Vzpomeňme tu ještě jen zavedení pracovní služby a povinného roku, vytvářejících čestné uznání ruční práci, které se věnuje student i dělník, zaměstnanec i selský syn, jakož i dívčí mládež, aby prokázali v disciplině a společenství službu národu. Jedním z nejdůležitějších, pro tehdejší dobu nejpronikavějších zákonů, byl onen k zmírnění nezaměstnanosti, jímž byly v krátku miliony dělníků, které vyhodil dřívější režim bez chleba a bez výdělku na dlažbu, opět zařazeny do pracovního pochodu, takže byl vytvořen předpoklad pro obrovské bitvy práce, které vybojovával od té doby rok co rok německý národ vítězně s dřívější bídou a zoufalstvím.

První máj

Symbolicky bylo vyjádřeno nové pojetí pracovní cti zákonem o „zavedení svátku národní práce“ z 10. dubna 1933. Zákon zamýšlel učiniti 1. máj, vlastní to počátek jara, národním svátkem v nejlepším smyslu slova. Nacionálně-socialistická revoluce tím odstranila marxistický obyčej, který trval od pařížského socialistického kongresu tzv. „2. internacionály“ v r. 1889 a podle něhož byl tento den zneužíván jako „světový svátek proletariátu“. Na účet dělníka učinil marxismus 1. máj dnem boje dělníka a zaměstnavatele, dnem „internacionální solidarity“, jež se projevovala tím, že z celého světa byly hlášeny nepokoje a přízrak občanské války zvedal hrozivě hlavu. Je příznačné, že marxisté nedovedli ani v dřívějším Německu, v době své vlády, prohlásiti 1. máj státním svátkem, zpravidla vedly jejich průvody o tomto dni ke krvavým srážkám, tam však, kde platil za svátek, jako na příklad v bývalém Česko-Slovensku, nepochodovala k výsměchu udánlivé „proletářské solidarity“ jednotná masa, nýbrž tři nebo dokonce více stranicky roztříštěných skupin a skupinek. Před r. 1939 bylo na příklad na Václavském náměstí v Praze možno vidět, jak se jen díky různému času a různé cestě jednotlivých průvodů podařilo jednotlivé „oslavující“ zdržeti, aby nevyvodili důsledky ze svých různých, navzájem si odporujících hesel a neservali se, nemluvě o tom, že policie měla co dělat, aby k zábavě přihlížejících odstranila z průvodů všechna „zakázaná hesla“. Nedůstojné divadlo!

První svátek práce

Zůstalo vyhrazeno německému nacionálnímu socialismu, aby dal 1. máji jeho pravý ráz a důstojnou formu. První svátek 1. máje po převzetí moci se stal vše překonávajícím zážitkem. V celé Říši se spojil lid k projevům národní a sociální pospolitosti. V Berlíně se tehdy konala největší manifestace, jaká se kdy udála. Nekonečné průvody soukmenovců všech stavů, tovární dělníci a studenti, řemeslnické cechy a úředníci, zaměstnanci pouliční dráhy a organisace všeho druhu, dělníci rukou i ducha táhli v obrovských proudech na Tempelhofské letiště, kde se shromáždilo daleko více než 1 milion lidí. Celý národ se sjednotil pod jedním praporem, událost, která se ještě nevyskytla v celých dějinách lidstva.

Vůdcova řeč

A pak promluvil Vůdce. „Ctěte práci a mějte v úctě dělníka“ byl vůdčí motiv jeho řeči k pracujícímu národu. Tehdy ještě musel poukazovati na to, že miliony soukmenovců chtělo pracovati, ale nemohli, takže v Německu (a nadto ve všech demokraticky ovládaných zemích) vzniklo příšerné utrpení, tento výsledek třídního boje bylo tehdy možno až příliš zřetelně vidět okolo sebe. Vůdce žádal, aby miliony lidí, kteří až potud byli udržováni proti sobě v umělých třídách, kteří jsouce posedlí stavovskou namyšleností a třídním šílenstvím, nemohli se navzájem dorozumět, našly zase cestu k sobě. Poukázal na to, že je těžké chtít obrátit najednou smýšlení člověka, kterému po 70 let kázali, že šílenství je politickou ideou, že zničení národní pospolitosti je politickým příkazem. Nelze však vzdor tomu ztratit odvahu a zoufat nad zdarem díla. Hospodářství nemůže býti pomoženo, nebude-li nalezena synthesa svobody tvůrčího ducha a závazku vůči národní pospolitosti, na místo vzniklého chaosu musí nastoupit organické hospodářské vedení, jen tak může býti odstraněna nezaměstnanost opatřením práce. „Proměníme v tomto roce po prvé veliké mravní myšlenky ve skutečnost“, pravil, „a víme, že až jednou uplyne 40 let, slovo práce a ruční práce bude znamenati pro miliony lidí právě takovou změnu v myšlení, jako když kdysi miliony lidí zapomněly jméno lancknecht a postavily na jeho místo ve vší úctě a s hrdostí jméno německého vojáka.“ Vůdce zakončil: „Chceme a budeme pracovat“. Ovšem, vše záleží nakonec na samotném německém národě, na vás, na síle, s níž se přiznáte k nacionálnímu státu. Jenom tehdy, budete-li vy sami všichni zajedno ve vůli zachrániti Německo, může v Německu také Němec nalézti svou záchranu.“

Průlom nového způsobu života

Myslíme-li dnes zpět na tento den, nemůžeme pochybovat o tom, že se dílo již dodnes téměř v neuvěřitelných rozměrech podařilo. Jde skutečně o průlom nového duchovního světového názoru, nového způsobu života, nového poměru k státu, k hospodářství, k národu a ke kultuře. Nebyla plně odstraněna jen vnější podoba nezaměstnanosti; bylo uskutečněno ono nové učení o tom, že místo zlata se stává jediným měřítkem hodnot práce a výkon. Stalo se, jak říšský ministr dr. Goebbels pravil: „Čelo a pěst nechť uzavřou nerozlučitelný spolek. Sedlák za pluhem, dělník u kovadliny a u svěráku, učenec ve své studovně, lékař u lůžka nemocného, inženýr u svých plánů, oni všichni si budou v den národního svátku práce vědomi, že národ a jeho budoucnost má přednost přede vším a že každý má na svém místě takovou hodnotu, jakou je ochoten dáti vlasti a tím obecnému prospěchu. Jeden den se zastaví kola a odpočinou stroje. Německo uctívá práci, z jejíhož požehnání má celý národ žíti celý rok. Celý národ uctívá sám sebe, vzdává-li poctu práci, která jí přísluší. Němci všech kmenů, všech stavů a povolání, podejte si ruce! Společně pochodujme do nové doby!“

V tomto smyslu se slavil první máj jako národní svátek práce až do vypuknutí války. Jen ten, kdo se pohrouží do této myšlenky a dovede posoudit rozdíl mezi kdysi a nyní, pochopí obrovské síly, které touto změnou byly uvolněny v německém národě. Jen z této základní změny lze pochopit také ono fanatické odhodlání, které projevuje německý lid v této válce. Poněvadž takové myšlenkové pochody jsou Židům a materialistům nepochopitelné, nemohou oni chápat, že pracující německý lid je s těmito vymoženostmi až do posledního vlákna svého srdce spojen, a že je rozhodnut nikdy více se jich nevzdati.

Pevnost vnitřního míru

Přišla válka, velké veřejné projevy i o národním svátku práce ustoupily tiché vzpomínce. Než přece nemine ani jeden 1. máj, aniž by se nacionální socialisté neupamatovali o tomto svátku německého národa, který je socialistickým svátkem a výrazem vnitřního míru, na to, že spočívá na omylu i největší naděje nepřátel, že by vnitřní německá pospolitost mohla být nějak zlomena.

Přijde však jednou den, kdy vlastní národy se otáží plutokratů právě tak jako bolševických držitelů moci, proč že oni nebyli účastni socialistických pokroků a vymožeností, které jsou v Německu samozřejmé. První máj upomíná stále znovu na to, že nacionální socialismus zajišťuje jednotlivého dělníka před tím, aby se někdy zase stal předmětem vykořisťování jednotlivými kapitalisty. Sdružená národní síla však chrání celý národ i v této válce před tím, aby se někdy zase stal předmětem vykořisťování plutokratů nebo bezduchými otroky sovětské technokracie. Překonáním hybných sil vnitřního rozpadu vybojoval nacionální socialismus své první vítězství, když v německých závodech prosadil své bytí, své názory a svou tvůrčí sílu; vděčíme za to stále se prohlubujícímu porozumění a vzájemné snaze vedení závodů a osazenstev. Dnes je nacionálně-socialistický vzorný závod vzdor vší ničitelské zlobě nepřátel v jádře nezničitelným hradem vnitřního míru. Jaká to změna oproti dřívějším časům, zejména právě proti době první světové války! I v tom je skryto tajemství německé síly. Pospolitost všech závodů však, v nichž nejen o 1. máji, nýbrž stále vládnou myšlenky nacionálně-socialistického řízení hospodářství a péče o dělnictvo, je valem, v němž jsou pracující lidé Německa nepřemožitelní jakýmkoli politickým nepřítelem.

Poselství Vůdcovo

A tak budiž vzpomínka k národnímu svátku práce zakončena slovy poselství Vůdcova, které vydal k 1. máji 1942: „Jestliže dříve byl 1. máj pro nás všechny národním svátkem, o němž celý německý národ se přiznával v mocných demonstracích k velikým mírovým dílům a k sociálnímu pokroku, pak je dnes pro naše vojáky na frontě a pro naše pracující v domovině dnem zamyšlení, ale i dnem rozhodnosti, bojovati a bez oddechu pracovati až do zajištění svobody a sociální budoucnosti… jako fanatičtí nacionální socialisté jsme šli do této nám vnucené války. Jako ještě fanatičtější nacionální socialisté se z ní vrátíme. Pozdravuji pracující německý národ v den jeho národního svátku v pevné jistotě, že se zase jednou stane svátkem míru a radosti.“