„Narazíš na lidi, kteří ti řeknou, že správná je jenom jedna cesta, tato, které věří právě oni, a budou tě přesvědčovat, že bys měl nebo měla mít stejný názor, jako mají oni. Ale každý se musí rozhodnout sám za sebe“. Tato slova byla spisovatelem Davidem Michiem (v knize „Dalajlámova kočka“) vložena do úst Jeho Svatosti Dalajlámovi. Tedy někomu, kdo je mezi sluníčkáři a „lidmi lepšího charakteru“ (mezi které však ani při nejlepší vůli nelze považovat pana exministra Kalouska, tak zoufale mávajícího tibetskou vlajkou) velmi vážen a ctěn. Přesto si tato slova jen málo berou k srdci a dělají často pravý opak toho, co měl na mysli Dalajláma.

Naše společnost je hluboce morálně nemocná. Ať si hlásné trouby doby do hlav lidí vytrubují sebevíce o tom, jak se máme dobře, že nikdy nebylo lépe a ANO – budeme se mít stále lépe a radostněji, realita je někde úplně jinde. Jsme společnost nejen veskrze rozdělená (jako ostatně celý Západ), ale také postižená mnoha nemocemi, které mají bohužel stále více paralyzující rozsah.

Jedním z těchto prohlubujících se společenských neduhů je netolerance a snaha jakýmkoliv způsobem umlčet ty, kteří mají jiný než ten jediný správný postoj. Je paradoxem, že přesně ti, kteří nejvíce žehrají na „dobu nesvobody a totality“, kdy bylo zlými komunisty potlačováno přirozené právo člověka na svobodné slovo a svobodný názor, který by se odlišoval od toho oficiálně schváleného, dnes dělají přesně stejné kroky, jako dělali „ti špatní komunisté“. Oklikou se tak vracíme do totality, ovšem ne do doby šedesátých nebo osmdesátých let, kdy se naše společnost obrozovala a každým rokem bylo lépe, než v roce předešlém, ale rovnou do počátku let padesátých, kdy řádili svazácké úderky a děti udávaly vlastní rodiče za nesprávné názory nebo postoje k vládnoucímu režimu.

Máme to tu zase, v bleděmodrém. Stejná jiskra v oku, stejné svaté nadšení pro jedinou správnou ideu, dokonce i ten slovník je skoro stejný. Jen tmavěmodré svazácké košile byly vyměněny za nejnovějšího ajfouna. Také metody zůstaly stejné – nahlásit, informovat, udat nebo nabonzovat toho, kdo má jiné názory, než mám já (neboť jen já mám právo na to mít ty správné názory, vždy tak nám to říkali ve škole). A být na to patřičně hrdý, otevřeně se k tomu hlásit a chlubit se na fejsbůku, jak jsem in a kůl, jak jsem to těm „fašounům a xenofobům“ zase natřel.

A co na to naše milá společnost pravých evropských hodnot? Každá normální, zdravá a skutečně vyspělá společnost by měla udavače a práskače morálně odsoudit a odkázat do patřičných mezí – tedy mezi odpad, morální bahno. Pokud se to momentálně neděje – a ono se neděje, proto také udavačů a oznamovatelů stále přibývá – je něco shnilého ve státě českém.

Na závěr jedna malá otázka pro naše udávající svazáky – skutečně si myslíte, že tento režim, schvalující a chválící toto vaše chování, vydrží navždy a vy budete moci za svoje činy sklízet pouze chválu? Skutečně si myslíte, že i další revoluce bude sametová a že jednou nebudete muset skládat účty za své činy? Pak jste nenapravitelní optimisté. Ale to je váš problém.

Zdroj: https://zd.zemdom.org/clanky/aktuality/82-zprava-pro-nase-oznamovatele-a-udavace